Nový Spark
venku od 31. října
10 největších metalových přešlapů

10 největších metalových přešlapů

I mistr tesař se někdy utne. A zrovna tohle přísloví snad rezonuje nejpravdivěji v metalovém světě, kde i ti nejzdatnější hudebníci můžou udělat ohromný krok vedle, který posléze vytvoří hnusnou a nesmazatelnou skvrnu v jejich do té doby bezchybné diskografii. Na vině se můžou podílet absurdní kreativní rozhodnutí, peníze, trendy či jiné nepochopitelné motivace, nicméně výsledek je vždy stejný - naprosté umělecké fiasko, o kterém fanoušci a v mnoha případech i samotná kapela předstírá, že neexistuje. Určitě jste aspoň jednou zažili ten zmatený pocit, když jste doposlouchali novou desku své oblíbené kapely a poté jste celé odpoledne nechápavě zírali na booklet jestli jste si omylem nekoupili album jiné kapely. A právě tomuto nemilému fenoménu je věnován dnešní žebříček, jenž mapuje případy, kdy se mistr tesař utnul natolik, že si proti sobě poštval skoro celou fanouškovskou základnu, či si nadosmrti pošpinil reputaci. Připojte se tedy ke mně a společně odpočítáme deset katastrofálních alb, na které bychom nejradši zapomněli. A i když těmto nahrávkám udělím poměrně tvrdý výprask, tak vás ujišťuji, že všechno myslím z lásky, protože každá kapela na tomhle seznamu je velice blízká mému srdci.

Ale ještě než začneme s odpočtem, tak tady je pár desek, které jen taktak utekly hrobníkovy z lopaty:

  • CARCASS - Swansong
  • IN FLAMES - Reroute to Remain (a cokoliv potom)
  • SIX FEET UNDER - Graveyard Classics série
  • BATHORY - Octagon
  • CANCER - Black Faith

10. MEGADETH - Risk (1999)

Polovina 90. let byla bolestivá pro velkou čtyřku. METALLICA se v roce 1996 rozhodla spáchat kariérní harakiri, jenž přetrvá do další dekády, ANTHRAX se nakazili groovemetalovým virem a SLAYER to dokázali přežít s odřenýma ušima jen díky coverům klasických hardcore punk songů a poměrně obstojným „Diabolus in Musica“. A MEGADETH? Ti se rozhodli zahodit všechnu svou důstojnost a vkročit do komerční bažiny rádiového rocku.

Již na předchozím „Cryptic Writings“ se dalo předvídat, že kapela pomalu stéká do septiku, nicméně s (výstižně nazvaným) „Risk“ MEGADETH vyměnili veškerou rychlost, energii, riffové akrobacie, působivé sóla a politickou tématiku za mdlý popíkový rokec, který by se styděli pustit i v nákupním středisku. Pokud se vás deska nesnaží uspat do bezvědomí mučivě zdlouhavými baladami, tak přepne svůj repertoár na trapné alt-rock cajdáky, které zní jako nechutný mash-up CREED a NICKELBACK.

Vyplatil se jim tedy tenhle risk? Jistěže ne. Krom toho, že fans byli připraveni kapelu ukřižovat, tak „Risk“ selhal i v jeho hlavním úkolu, což bylo přilákat nové posluchače (kteří se nejspíše skládají se starých babiček, insomniaků a lidí, jenž za svůj život vdechli nadmíru ředidla). Dave Mustaine honem svedl vinu na všechny, jen ne na sebe, nicméně tahle kaňka z jeho resumé za ty roky stále nevybledla.

9. MASSACRE - Promise (1996)

Floridští MASSACRE se možná nikdy neprobojovali do nejpamátnějších řad deathmetalové elity, nicméně jejich prvotina „From Beyond“ (1991) definitivně patří mezi základní texty starých deathmetalových učebnic. O rok později se vytáhli i s relativně povedeným EP „Inhuman Condition“, nicméně v roce 1996 se kapela rozhodla skočit po hlavě do kreativní propasti a stvořit jeden z nejzdechlejších propadáků deathmetalové historie.

„Promise“ zní jako výtvor kapely, která se do studia doplahočila z donucení, postrádá veškerou motivaci a je jí naprosto u prdele, co se na finálním výsledku objeví. 100% hudební složky tvoří tupé, nudné a pomalé groovy, se kterými by nepřišli ani SIX FEET UNDER, kdyby si vyhulili všechny mozkové buňky z hlavy. Slibuji, že vám koupím pivo jestli na albu najdete aspoň jeden blast beat, nebo moment, který se dá popsat jako vzrušující nebo poutavý.

Nicméně tohle není zdaleka důvodem proč je tohle album takto nesnesitelné. „Promise“ totiž obsahuje snad ty nejubožejší texty, které se kdy objevily na deathmetalové desce. Jedná se o konceptuální album o rozvodu, které by důstojněji napsal i Drake nebo průměrný fanoušek FALL OUT BOY, který v páté třídě dostal svoje první kopačky. Takže si můžeme dopřát poetických skvostů jako: „Přesně tak ty blbá krávo! Strašně tě nesnáším!“ a „Už nebudu nadále tolerovat ty tvoje sračky!“. A pokud tohle není dostatečně zoufalé, tak album obsahuje i cover songu „Bloodletting“ od gothrockových CONCRETE BLOND, který ani v originále není žádný majstrštyk, ale MASSACRE ho dokázali zahrát jako neskutečně infantilní halloweenovou parodii.

Zpěvák Kam Lee dokonce i v několika rozhovorech popřel, že zpěv na finálním produktu patří jemu, a že album bylo nahrané jen z důvodu naplnění smlouvy s Earache. „Promise“ se dá popravdě v malých dávkách vydržet, a to hlavně díky komicky ubrečeným textům, ze kterých se budete smíchy válet po zemi. Produkce je taky poměrně podařená, basové linky jsou hezky čitelné, ale krom toho se jedná o ten nejvíce letargický a líný groove death, který byl někdo nucen nahrát.

8. DESTRUCTION - The Least Successful Human Cannonball (1998)

Dalším klenotem v našem žebříčku je album, za které se stydí i jeho tvůrci a na svých oficiálních stránkách si ho dokonce vymazali z diskografie. Ano, je řeč o trapné slátanině s nevtipným jménem „The Least Successful Human Cannonball“, která straší DESTRUCTION v jejich nočních můrách. Stačí se jen švidravě podívat na obal a je vám hned jasné, že tahle nahrávka vůbec nebude navazovat na ty osmdesátkové DESTRUCTION, které znáte a milujete. Schmier z kapely odešel v roce 1989 a v průběhu těch devíti let a bez jeho dozoru musel zbytek kapely na sobě provádět amatérské lobotomie, protože jen to by vysvětlilo proč „The Least Successful Human Cannonball“ zní jako incestní kříženec všech nejhorších devadesátkových trendů.

DESTRUCTION se na tomto albu rozhodli hrát jakousi bídnou verzi „Cowboys From Hell“, kterou hlouběji znesvětili nudnými a chabými groovy, náhodným plácáním do basy, popovými refrény, příšerně nepasujícími funky vyhrávkami (které nejspíš na poslední chvíli ukradli od PRIMUS nebo FAITH NO MORE) a zpěvákem, kterému tehdy asi nikdo neřekl, že již není rok 1987 a tohle není Bon Jovi revival. Kapela tudíž úspěšně vytvořila pořádně nevábný a nejspíše nepoživatelný guláš, do kterého se žádná z ingrediencí nehodí, nedává smysl a neobohacuje celkový produkt. Zažívací potíže zaručeny.

Ale je pravdou, že „The Least Successful Human Cannonball“ je tak groteskně nepodařeným albem, že to začíná být vtipné. Na vině je především nesnesitelný výkon vokalisty Thomase Rosenmerkela, při kterém vám zuby začnou samovolně skřípat a také chabá instrumentace, která se zoufale snaží znít moderně, až se trochu divím, že žádný ze songů náhle nepřejde do rapové sloky. Nicméně s tímhle albem byste si mohli z někoho solidně udělat šoufky: slyšels tohle nový DESTRUCTION album? O dva roky později se Schmier vrátil zpět do sestavy a kapela vydala skvělé comebackové album „All Hell Breaks Loose“ a podobný odklon si již nedovolila.

7. SADIST - Lego (2000)

Italští SADIST započali svou kariéru v roce 1990 a jejich první várka alb se soustředila na technicky ostrý a progresivně laděný death metal. Kapela se stala poměrně obskurním klenotem a jsem si jist, že mnoho deathmetalových fanoušků stále v dobrém vzpomíná na jejich debut „Above the Light“ z roku 1993. Nicméně na přelomu nového století SADIST zjistili, že v tomhle žánru již nejsou peníze ani zájem. A tudíž kapela, která se vždy pyšnila svou inovativní náturou, skočila na úd tomu nejvíce profláklému trendu oné doby - nu metalu.

Jejich čtvrtý počin „Lego“ je nesmírně depresivní ukázkou naprosté umělecké kapitulace. SADIST se vzdali svého novátorského stylu, integrity a hudebnické důstojnosti a nahráli album, jenž zní jako další tuctový KORN klon. Tahle drastická transplantace stylů (nebo výstižněji: nu-metalová balzamace) si tedy s sebou přinesla příšerné clean vokály s humorně silným přízvukem, nevolnost-vyvolávající rapovaní, ubíjející a nudnou rytmiku a riffování, které by byl schopný zahrát pes, kdyby ocasem vrtěl o struny. Tenhle nezáživný a bolestivě jednotvárný obsah je navíc ještě roztažen na neomluvitelných 70 minut, které pokud absolvujete celé, tak vám zaručeně mozek změkne jako piškot v mlíku. Už samotný obal by měl být postačující nápovědou, že se máte od téhle desky držet na míle daleko.

„Lego“ se patřičně stalo naprostým propadákem a kapela se za rok rozpadla. Teprve až v roce 2006 se SADIST dali znovu dohromady a opět začali hrát muziku, která připomíná jejich ranou tvorbu.

6. CELTIC FROST - Cold Lake (1988)

Samozřejmě, že by se tenhle odpočet neobešel bez jednoho z nejslavnějších metalových přešlapů všech dob. „Cold Lake“ od švýcarských CELTIC FROST patří mezi první a nejvíce archetypální případy, kdy důležitá a uznávaná kapela spláchla veškerou inovaci své rané tvorby a radši se vydala na bezvýsledný hon za popularitou. Vraťme se tedy do roku 1988, kdy se okultní CELTIC FROST stali natupírovanou glamrockovou kapelou.

Je „Cold Lake“ totálně nesnesitelné? Ano. Avšak tohle album je naprosto k popukání. Už jen koncept, že muž, jenž je praotcem black a death metalu si nyní nalakoval vlasy jako pudl, vsoukal se do vybělených mužství-drtících džínů a nahrál milostný dopis tvorbě MOTLEY CRÜE a POISON, mě žene do nehorázných smíchem vyvolaných křečí. Každý song na téhle fialovo-růžové obludnosti je neskutečně teploušský cajdák, s lechtivými texty, tenoučkými kytarami a mučivě ukňouranými vokály. Je pravdou, že sem tam se CF pokusí zahrát trochu temnější riff, nicméně já se na to nedokážu soustředit, když mi Tom G. skučí do uší hlasem podnapilého transvestity. „Cold Lake“ je takovým drastickým odklonem od zdravého rozumu, že celé album zní jako vtip.

Ale i když jde o jeden velký, růžově nalakovaný prostředníček všem CF fanouškům, tak mě tohle album stále dokáže spolehlivě rozesmát. Jo, jde o totální katastrofu, avšak pokud máte rádi glam rock či společnost dalších mužů, tak vám garantuji, že „Cold Lake“ pro vás bude naprostou lahodou. Snad se Tom G. z téhle aférky poučil...

5. METALLICA - St. Anger / Lulu (2003/2011)

„St. Anger“... ono snad ani víc slov není potřeba. Již samotný název tohoto alba vstoupil do dějin jako synonymum pro fiasko kolosálních rozměrů a kariéru ničící rozhodnutí. Pokud jste najednou ztratili kontakt se všemi přáteli, spíte v krabici pod mostem a živíte se přejetými ježky ze silnice, tak váš život si momentálně prochází St. Anger etapou. Je sice pravdou, že se METALLICA pokoušela systematicky vyhladit celou svou fanoškovskou základnu každým albem vydaným od roku 1996, nicméně na pumu takovýchto rozměrů snad nikdo nebyl připraven. „St. Anger“ obsahovalo 50 kilotun ryzího zklamání, které po své detonaci v roce 2003 rozmetaly všechny naděje a optimistické výhledy na jemný prach. Tohle mělo být album, ve kterém se kapela triumfálně vrací zpět ke kořenům. Ale místo toho jsme dostali album, které zní jako dysfunkční kapela snažící se o sebe-sabotáž.

„St. Anger“ připomíná vytrvalostní test, ve kterém jste po dobu osmdesáti (!) minut podrobeni ubíjejícímu nátlaku monotónních, nezáživných a nesnesitelně zdlouhavých songů, které z vás pomalu vysávají duši. Což je dále zdůrazněno proslulým plechovým zvukem bicích, jenž by záviděli i AHUMADO GRANUJO, a dokonce i každý úder crash činelu zní, jako kdyby vám někdo ze zadu rozbil prázdný lahváč o hlavu. A tohle není zdaleka jediné absurdní kreativní rozhodnutí; co třeba totální absence kytarových sól, příšerně digitalizovaná produkce a otřesné texty, které musel James ukrást nějakému nebohému školákovi, který si tehdy procházel ubrečeným „nikdo mě nechápe“ stádiem vývinu.

Negativní reakce fans byly naprosto astronomické a „St. Anger“ se navždy tučným písmem zapsalo mezi nejhorší metalová alba všech dob. Ale popravdě mi tohle album s odstupem třinácti let nezní tak hrozně jako předtím. Možná jsem si na něj už zvykl, možná už jsem se s ním sžil, avšak vůbec doposlouchat tuhle monstróznost je stejně vyčerpávající úděl jako vyšlapat schody ostravské radnice s batohem plným cihel. Nicméně METALLICA v roce 2012 opět potvrdila, že žije absolutně mimo realitu. Ani schizofrenika, který ujíždí na tom nejdivočejším DMT tripu by totiž nenapadlo, že fůze METALLIKY a Lou Reeda zplodí tolerovatelné výsledky. Na téhle tentokrát devadesátiminutové (!) obludnosti si oba interpreti primárně honí svá ega a posluchač je nucen absolvovat tenhle snobský art-rockový waterboarding. A proto si „Lulu“ vysloužilo čestné místo na tomto odpočtu.

4. CRYPTOPSY - The Unspoken King (2008)

Kanadské CRYPTOPSY řadím po boku SUFFOCATION mezi kapely, které kodifikovaly formu technického a brutálního death metalu. A proto by mě nenapadla vhodnější kapela do role deratizátora, který má na starost vymýtit zhoubnou deathcorovou náplavu, která začala parazitovat na metalové scéně kolem roku 2005. Ale kdo by čekal, že CRYPTOPSY skočí na tenhle trend rychleji než běženec přes německé hranice.

„The Unspoken King“ je učebnicovým sell-out albem. Zcela jasný příklad kapely, která zahodila každý kousíček svého raného novátorského stylu, nebrala zřetel na vzrušující nový experimentální směr, kterým se vydali na minulém „Once Was Not“ a radši začali skládat módní brak pro teenagery, kteří ujíždí na JOB FOR A COWBOY a mají natolik těsné džíny, že tuhle planetu naštěstí už nikdy neobdaří svými potomky. Obsah „Unspoken King“ komplet tvoří deathcorové klišé jako nepřetržitá plejáda nudných chug-chug breakdownů, melodramatických refrénů a otřesných clean vokálů, které snad hanbou utekly z tábora LINKIN PARK. Jediné, co tomuhle albu chybí, je fešná a naprosto zbytečná klávesistka v korzetu, jejíž primární role v kapele je ať mají puberťáci na co okounět. Jo, ta tam vlastně taky je; já zapomněl...

Kapela se tímhle albem ochotně snížila na tuctový emařský škvár, který v mnohém připomíná každou příšernou corečkovou slátaninu, která tehdy zamořila Myspace. A to je smutné. Láme to srdce, když vidíte takto skvělou kapelu spadnout čenichem napřed do trendového septiku. Ale CRYPTOPSY se díky bohu z tohohle omylu hodně rychle otřepali. Věřím, že reakce fans pro ně musela být hodně ledovou sprchou a s následujícím albem („Cryptopsy“, 2012) se pokusili očistit své jméno a zahojit většinu zlomených srdcí. To se jim naštěstí povedlo a myslím si, že s posledním povedeným EP „The Book of Suffering (Tome 1)“ jsme jim už všichni odpustili.

3. MORBID ANGEL - Illud Divinum Insanus (2011)

Na třetím místě se nachází snad jedno z nejvíce nenáviděných alb metalové historie. Prosím uvítejte „St. Anger“ death metalu - MORBID ANGEL a jejich zatím poslední počin „Illud Divinum Insanus“. Tohle nechvalně proslulé dílo je stále poměrně čerstvé, takže věřím, že mnoho fans se ještě nezbavilo té hořké pachuti, jenž jim toto album způsobilo.

Frontman David Vincent si po svém odchodu z MORBID ANGEL našel útočiště v GENITORTURERS, kde si začal říkat Evil D, napatlal si na sebe make-up, navlékl si latexový obleček (to jako vážně ) a začal s kapelou vykrádat diskografii KMFDM. Pokouším se tím říct, že po roce 1996 byl Vincent zavlečen do jakési gothrockové místnosti 101 a o necelou dekádu později z ní vyšel jako úplně jiný člověk. A proto není divu, že „Illud Divinum Insanus“ zní jako deathmetalový projekt, který dohromady sesmolili Marilyn Manson poté, co si nechal veškerou krev vyměnit za 80% absint. Avšak to jsme nemohli čekat, nebo jsme se radši na to báli pomyslet.

Nejvíce zhoubným nádorem v útrobách „Illud Divinum Insanus“ jsou určitě směšné elektronické a pseudo-industriální party, kterým by se každý vysmál i v raných 90. letech. Tyhle laciné odřezky z katalogu COMBICHRIST potápí celé kompozice a divím se, že nikdo ze Season of Mist nenařídil, ať je každý nosič tohoto alba zakopán v nevadské poušti. Bubenické akrobacie legendárního Peta Sandovala nyní nahradil Tim Yeung, který je zosobněním ProTools, Trey Azagthoth a jeho abstraktní kvílející sóla rovněž nejsou k nalezení a Vincentovy rádoby tvrďácké vokály by přeřvalo i nemocné štěňátko. A když si Vincent přestane hrát na Jamey Jastu, tak své texty blábolí v nesouvislé španělštině či (nedej bože) začne rapovat. V pár skladbách jako „Existo Vulgoré“ nebo „Blades for Baal“ se kapela aspoň pokouší hrát něco vágně deathmetalového, nicméně tyhle songy jsou stále strašlivě mdlé, nezajímavé a bez koulí.

(killacopkillacopkillacop)

Ale na „Illud Divinum Insanus“ je naprosto fascinující, jak si tohle album vůbec neuvědomuje, že jeho obsah byl naposled aktuální asi v době neolitu. Nejvíce bizarním příkladem je určitě song „Radikult“, ve kterém Vincent horlivě rapuje texty jako „žijeme hardcorově a radikálně!“, což ve mně vyvolává představu 45letého Vincenta, který chce zapůsobit na současné teenagery tím, že na parkovišti zkouší jezdit na skateboardu a používá výrazy jako hustý a čéče. Domnívám se, že MORBID ANGEL s tímhle albem chtěli chytnout nějaký trendový vlak, avšak onen vlak jim ujel před dvaceti lety.

Odhodlám se říci, že ze všech alb na tomhle seznamu, dostalo „Illud Divinum Insanus“ tu nejvíce negativní reakci od fanoušků. David Vincent se v sestavě poté držel jen pár let a v roce 2015 ho opět nahradil Steve Tucker a my můžeme doufat, že se MORBID ANGEL opět vytasí s kompetentním počinem.

2. CELTIC FROST - Prototype (2002)

Je hele, kdo na tenhle seznam udělal comeback. Vítám zpět pana Warriora a jeho CELTIC FROST. Člověk by si myslel, že Tom G. už do stejné (studené) řeky dvakrát nevkročí, ale tentokrát si navlékl kompletní potápěčský skafandr a potopil se k absolutnímu dnu. „Cold Lake“ bylo aspoň vtipné, ale u „Prototype“ všechna legrace končí. Stejně jako „The Least Successful Human Cannonball“ od DESTRUCTION bylo tohle album smazáno z oficiální diskografie CELTIC FROST a Tom G. s tímhle dílem nechce mít nic společného. A není se čemu divit, protože kdybych já byl v kůži pana Warriora, tak bych tajně sypal kyanid do pití každému, kdo z této desky slyšel pouhou minutku.

„Prototype“ není pouhým hudebním přešlapem, nepodařeným experimentem, či laciným pokusem zbohatnout. „Prototype“ je zvuk absolutního uměleckého kolapsu a krize identity. A s každým songem si CELTIC FORST kopou hlubší a hlubší hrob. Na albu jde cítit jakýsi pokus o zkombinování všech mainstreamových trendů, které se objevily v 90. letech, nicméně výsledek je tak ohromně katastrofální, že by s podobným albem nepřišli ani LIMP BIZKIT, kdybyste jim celé studio napustili toluenovými výpary. Skladby tvoří převážně ubohé hip-hopové a elektronické beaty, do kterých jsou vtěsnány bezduché nu-metalové riffy a vše je dovršeno nesmyslnými samply a Warriorovým úchylným šepto-zpěvem, který připomíná něco mezi Jonathanem Davisem a sexuálním násilníkem. Totální bizarnost celého alba nejlépe vystihuje song „Hip Hop Jugend“, který je jakousi militaristickou porno-pochodovkou, ve které za doprovodu ženských vzdechů někdo vztekle německy rapuje. A pokud tohle není dostatečně ujeté, tak album začíná otřesným elektronickým coverem „Helter Skelter“ od BEATLES a pokračuje perlou „Get Wicked“, kterou buď ve studiu nahrál pořádně intoxikovaný bezdomovec nebo se jedná o parodii v podání ANAL CUNT.

Ani jediná vteřina na „Prototype“ nedává smysl. A smířit se s faktem, že za tímhle albem stojí muž, který stál u zrodu death a black metalu, je jako se sžít s představou, že Stanley Kubrick natočil Kameňák. Díky bohu někdo v poslední chvíli zasáhnul a album se nedočkalo oficiálního vydání. Dokážete si představit, že tohle by se stalo comebackovým albem CELTIC FROST namísto „Monotheist“? Zürich by doutnal ještě teď...

A na první příčce našeho odpočtu se nachází album, pro které doufám, že existuje speciální místo v pekle. Žádné z výše uvedených devíti desek mi netrhá srdce tak, jako tohle. Největším metalovým přešlapem se tedy stává:

1. DISCHARGE - Grave New World (1986)

Debut DISCHARGE „Hear Nothing, See Nothing, Say Nothing“ je dle mého jedním z nejdůležitějších alb dvacátého století. A i když striktně nejde o metalovou desku, tak se mi těžko hledá další album jehož zvuk, přístup a styl dokázal takto razantně ovlivnit metalový žánr. DISCHARGE tímto albem poskytli hojnou půdu pro thrashový boom následujících let, a dále napomohli vývinu death metalu, raném black metalu a samozřejmě grindcoru, crustu a powerviolence. „Hear Nothing, See Nothing, Say Nothing“ je mistrovské dílo zrozené z nihilistických vizí nukleárního vyhlazení a odporu ke společnosti a nahrávacím firmám, ale i sonickým protestem vůči samotnému punku, jehož ostří začalo mírně korodovat. A proto je pro mě naprosto nepochopitelné, že zrovna DISCHARGE by takto zaprodali svůj nekompromisní styl, zvuk a neústupnou hudební integritu. Zrovna u téhle bandy špinavých anarcho-punkerů bych čekal, že se svých zásad budou držet zuby nehty. Avšak realita je taková, že nástupcem jejich revolučního debutu se stal kolosální přešlap do toho nejřidšího glamrockového lejna jménem „Grave New World“.

„Grave New World“ je naprosto nesnesitelné album naplněné zoufalým glamrockovým skřípotem. Křečovitě optimistickou hudbu několikanásobně zhoršuje skučící zpěv Cala Morrise, při kterém si budete chtít vykousat tepny ze zápěstí. Netuším proč se Cal rozhodnul výt jako Axl Rose, jehož varlata se zasekla ve svěráku, nicméně garantuji vám, že hned po první skladbě si budete chtít vrazit hřebíky do uší. Ale na „Grave New World“ je nejvíce smutné, jak falešně a pokrytecky kapela zní. Dvě slova, která by nikdy neměla vystihovat DISCHARGE. Fans z alba možná byli pohoršeni, ale s „Grave New World“ DISCHARGE zradili primárně sami sebe.

Je poměrně neuvěřitelné, že kapela v tomto stylu vydala ještě dvě další alba a hlouběji si znepřátelila vlastní fanoušky. Teprve až v roce 2002 se kapela revitalizovala v původní sestavě a vydala eponymní album, jenž konečně DISCHARGE nasměrovalo do kolejí, které oni sami pomohli položit. Kapela se poté alba „Grave New World“ zřekla a věřím, že i zbytek fans tiše souhlasilo, že vzpomínku na tohle fiasko s radostí vymaže z pamětí. Never again!


A tudíž se nacházíme na konci našeho žebříčku a já doufám, že se vám líbila má výprava mezi deset alb, na které nevzpomínáme zrovna v tom nejlepším. A pokud se mezi touto desítkou objevila nějaká deska, která je vám blízká, tak si mé negativní postřehy neberte moc osobně. Můžete mi vynadávat v komentářích, nebo navrhnout další alba, která jsem možná přehlédnul. Jestli se tohle téma zalíbí, tak bych na příští rok mohl vymyslet něco jako „deset metalových přešlapů, které předčily očekávání“. Přeci by jen bylo fér vychválit deset alb, když jsem jich teď deset potopil. Takže zase někdy na viděnou.

Nový Spark
venku od 31. října
Kalendář akcí
12.11. Impericon Never Say Die! TOUR
15.11. Grand Slam 2018
15.11. Coreleoni
15.11. Katapult
16.11. Sting
16.11. Škwor
17.11. Zeal & Ardor
17.11. Aborted, Cryptopsy, Benighted, Cytotoxin
18.11. Axxis, Dornenkönig
18.11. Bonfire and Friends
A co FAKKER!?