Už tři desítky let stojí Petr Choura stále v čele plzeňského Divadla Pod lampou - legendárního klubu, který přežil divoké devadesátky, nucené uzavření, rekonstrukci i pandemii. Z původního undergroundového prostoru se proměnil v profesionálně vedenou scénu, která dává šanci nové generaci hudebníků a zároveň zůstává věrná své komunitě. „Naším cílem není ekonomickej výsledek, ale společenskej a kulturní dopad,“ říká Choura, který o Lampě mluví spíš jako o daru než o práci. Kromě klubu se věnuje i externí produkci a stage managementu na akcích po celé ČR – od KVIFF přes festivaly jako Rock for People či Trutnoff, po dlouhodobou spolupráci se ZL Production a projekty jako Kryštof Kemp, Plzeňský Majáles či výroční ceny Žebřík. V rozhovoru bilancuje zásadní milníky Lampy, přibližuje její otevřenou dramaturgii a vysvětluje, proč je důležité, aby zůstala místem, kde mladí interpreti i publikum nacházejí prostor pro růst a autentickou hudební zkušenost.
Letos si připomínáte 35 let existence Divadla pod lampou. Které momenty byste označil za ty opravdu zásadní milníky v historii klubu?
Rok '97, kdy jsme Lampu zavřeli, následovala rekonstrukce celého objektu a v listopadu '98, kdy jsme otevírali vlastně nový klub. Pro samotný klub pak rok 2000, kdy se nám podařilo klub po kombinaci organizačně stavebních opatření zkolaudovat jako prostor pro živou hudební produkci. Tři roky jsme z kanclů mimo budovu pořádali koncerty v sálech různě po Plzni. Třeba Tiger Lillies v Lochotínským pavilonku nebo Hypnotix v JASu. Taková Lampa v exilu. Dá se to nazvat jako moment, kdy se stará Lampa přerodila do současný podoby a vlastně se tak odřízla od úplnýho undergroundu. Druhej podle mě důležitej moment, je rok 2008, což běžnej divák nemusel zaznamenat, ale pro vnitřní fungování klubu to byla zásadní změna. A to když zanikla původní příspěvková organizace města a vznikla nová obecně prospěšná společnost, v této formě fungujeme dodnes. Koncerty přicházej a odcházej, ale v kontextu 35 let by mi přišlo nefér jmenovat konkrétní koncerty, které se subjektivně líbily jen mně. Bylo spousta koncertů, co mě tak neoslovily, ale pro návštěvníky byly super.
Jaký vliv má model obecně prospěšné společnosti vliv na dramaturgii a každodenní provoz?
Aktuální podoba spolupráce je taková, že předložíme strategický plán na pět let, odborná komise jej opřipomínkuje a před ní ho musím obhájit. Na základě tohoto prodcesu pak vznikají základní mantinely v kterých se pohybujeme. Ve strategickém plánu jsou stanoveny měřitelné identifikátory poskytovaných služeb, které pak musíme splnit. Nevnímám to jako omezení, ale nopak pravidla spolupráce a podpory. V této dramaturgické podobě a v této úrovni poskytovanejch služeb by bez podpory nešlo Lampu provozovat. Mou činnost v klubu nelze vnímat čistě jen jako práci. To, že tady mohu dělat, beru spíš jako příležitost a dar, že mohu dělat něco, co mě fakt baví. Provozovat sál pro x set lidí s cílem ho zaplnit aspoň osmkrát měsíčně bych bral jen jako práci.
Když se ohlédnete zpět, co podle vás umožnilo Lampě přežít všechny turbulence, od divokých devadesátek až po covid?
Zásadně to připisuju dobrým vztahům a stabilní podpoře ze strany města. Podařilo se nám městu vysvětlit potřebu kultivace mladýho nezávislýho hudebního podhoubí. Díky tomu naším cílem není prioritně ekonomickej výsledek, ale spíš společenskej a kulturní dlouhodobej dopad. Díky místům, kde si můžou začínající i lehce pokročilý kapely s autorskou tvorbou zahrát na profesionálně zajištěné akci, mohou získávat zkušenosti a růst jak oni, tak i jejich fanouškovská základna. Mnohdy již od prvních koncertů. Se získanými zkušenostmi pak mohou vyrazit dál oslovovat fanoušky mimo region. Jeden z ukazatelů toho, že tento přístup má smysl, ukazuje i to, že jak kapely, tak fanouškovskou obec, tvoří už několikátá generace. Naše hlavní cílová skupina je mládež v rozmezí mezi patnácti a devětadvaceti roky. Reálně tedy za těch 35 let už k nám chodí děti původních návštěvníků z 90 let. Párkrát jsem zažil rozhovor třeba se čtyřicátníkem, co mi říkal, že ho náš program už neláká. Což je vlastně v pořádku. Naše dramaturgie je zaměřená na tu další mladou generaci. Je fajn, že tím diváci prošli, a stejně jako kapely, které jsme vypustili do světa, odrostli. To ale neznamená, že by tam program pro starší vůbec nebyl, jen je logicky v menšině.
Lampa je známá tím, že dává prostor naprosto různorodým žánrům, od metalu přes hip hop až po bluegrass. Jak se dá taková dramaturgie udržet živá a smysluplná?
Snažíme se nekoukat na žánry, ale na to, jestli přináší na scénu nový pohled nebo přístup. A je jedno jestli je to metal, hip hop nebo bluegrass. Vždycky mi jde o emoci a zda ji interpret dokáže předat publiku a nějak ho oslovit.
Jak se vám daří 35 let držet krok se současnými trendy mladší cílovky?
Díky tomu, že se pohybuju v produkcích po celé republice, mám možnost sledovat naživo to, co aktuální rezonuje na scéně. A pořád se snažím hledat novou muziku, co se mi líbí. Jasně, že jsou věci, na kterejch jsem vyrost', ale snažim se hledat to, co teď vzniká a z čeho cejtim emoci dnešní doby. Poslouchám rádio, podcasty, produkci vybraných labelů atd…
Vynechal jste hudební žebříčky streamingových platforem…
To pro mě není měřítkem. Jsou měřítkem obecnejch trendů, nepovazuju je za směrodatný pro dramaturgii klubu našeho zaměření. Nemusí být ani měřítkem prodejů lístků v klubu.
Máte v dramaturgii nějakou osobní slabost, žánr, scénu nebo typ koncertu, který prostě rád uspořádáte?
Momentálně je to pro mě slovenská punk-hiphopová scéna kolem Fvck Kvlta. Kromě něj do téhle scény patří Berlin Manson, Viktor Ori, Dušan Vlk nebo Temný Rudo. To je podle mě aktuální směr, která u nás nemá obdoby. Ale obecně neodmítnu koncert, který přináší něco výraznýho a zajímavýho. Udělat v Lampě etablovaný jméno, které by zvládlo vyprodat i větší sály nebo v nich dokonce pravidelně hraje, je pro mě spíš způsob jak jednou za čas otevřít dveře lidem, kteří by k nám jinak nemuseli zavítat. A zároveň ukazuje, že dokážeme vytvořit profesionální zázemí, který uspokojí technický a organizační potřeby kapel, který už jezdí větší sály. V minulosti to byli například Royal Republic nebo Jinjer, co u nás zahráli pro 250, když v rámci té samé tour hráli spíš pro 700+.
Podle čeho vybíráte kapely, které u vás poprvé dostanou šanci, obzvlášť ty mladší nebo méně známé?
Je několik cest. Jedna je dobrá sebeprezentace jako např. záznam živýho vystoupení nebo třeba písnička nahraná ve zkušebně. Dál pak web, sociální sítě, z nichž si můžeme udělat základní obrázek, co jsou zač a co vlastně dělají. Druhá cesta je přijít s nápadem na zajímavý večer nebo kapela, co se sama zvládla spojit s dalšími, ne s prosbou, abychom je někam přilepili. Ukazuje se, že stále v téhle fázi fungujou výměnný koncerty mezi regiony nebo kluby, která si domlouvají i samotné kapely.
Plzeň je specifický trh. V čem se podle vás liší od jiných měst, třeba od Prahy nebo Brna, pokud jde o klubovou scénu, publikum a fungování?
Plzeň měla vždycky bigbítovou tradici a stále v mainstreamu tenhle trend přetrvává. Alternativní scéna je zde vždycky v menšině. Plzeň, potažmo celý kraj považuju za velmi konzervativní. Přestože je Plzeň vysokoškolský město, tak vygenerovalo velmi málo alternativních umělců, co se etablovali v rámci celé ČR. Namátkou třeba teepee nebo Mandrage, co se pak nasměrovali na moderní pop. Což podle mě ukazuje, že místní obory technickýho zaměření a medici nejsou tak úplně hledači kultury, ale spíš zábavy.
Nabízí teď tedy region nějaká silná hudební jména či zajímavé nováčky?
Rozhodně ano. Za poslední dobu to jsou třeba IDA THE YOUNG, SKOTAČNÍ KULOMET,ESAZLESA, BONNIE, prapůvodem plzenští ACID ROW, kteří již výrazně přesahují hranice plzeňského regionu. Tenhle výčet vlastě ukazuje, že Plzeň je víceméně kytarová. Klasičtější konzervativnější přístup k hudbě.
S Lampou je spjatá hudební soutěž Múza. Jakou roli hraje v rozvoji lokální scény a co kapelám nejvíc přináší?
Význam Múzy je v jejím zacílení na hudební interprety, co stojí na úplném začátku své cesty na podiích. Múza je bez omezení žánru. Jedinými omezeními jsou, že nesmí mít žádnou oficiálně vydanou nahrávkou a to, že musí hrát vlastní autorskou tvorbu. Múza vlastně nejvíc vystihuje naše poslání, které se snažíme naplňovat.
Stojíte také za projektem Music Bridge, který propojuje Plzeň s německými partnery, jak tahle spolupráce probíhá a co osobně považujete za její největší přínos?
Cílem projektu, kterej se rozhodla podpořit Evropská unie skrz Fond malých projektů programu Interreg Bavorsko - Česko 2021–2027, je hlavně síťovaní obou scén z dvou rozdílných prostředí. S koncepcí projektu přišel kolega z poroty Múzy Ricardo Delfino. Propojil nás s Kulturním centrem Alte Mälzerei v Regensburgu, projektovým partnerem Music Bridge, a s klubem L.A.Cham, kam také série zavítá. Kontakty jsou v nezávislé kultuře jednou z největších komodit, takže vytvářet přeshraniční vazby svou hodnotu má
Má ředitel a dramaturg Lampy vůbec čas chodit na koncerty jinam? Kam si zajdete rád, a máte nějaký oblíbený klub v Česku nebo v zahraničí? Nemám oblíbený místa. Když bude zajímavej koncert kdekoliv, tak když to čas umožní, vyrazím. Ale obecně se coby návštěvník vyhejbám masovejm akcím. Spíš jdu za těma interpretama, co mě zajímají. Ať už do Akropole, LMB, Archy+, Café v lese nebo kamkoliv. Kdybych měl jet na festival, tak vyrazím třeba na Pop Messe, Besedu u Bigbítu nebo Rosničku.
A nakonec, jak byste chtěl, aby Lampa vypadala za deset let? Co by mělo zůstat a co se naopak musí změnit, aby přežila i další dekádu?
Haha… Doufám, že bude Lampa stále existovat, ale už beze mne a já ji budu sledovat z povzdálí. Samozřejmě bych si přál, aby Lampa byla stále místem, které je otevřené novým trendům a vytváří zázemí pro růst nové generace kapel, interpretů, ale i publika. Aby byla stále místem, kde se publikum může setkat s kapelami nebo interprety, kteří budou formovat scénu. A samozřejmě, aby program a prostředí bylo takové, že se zde bude mladá generace hudebníků i publika cítit dobře. A asi ještě jedna důležitá věc je, aby kvalita poskytovaných služeb byla na vysoké úrovni a odpovídala aktuální době.
