Nový Spark
venku od 1. srpna
CLAWFINGER vystrčí drápy… a to hned dvakrát

CLAWFINGER vystrčí drápy… a to hned dvakrát

Činnost oficiálně ukončili, přesto se občas vydají na razii po evropských festivalech. Jedni z prvních průkopníků rap metalu se v Česku letos objeví hned dvakrát, na Čarodějálesu v Brně a na Brutalu. O minulosti, přítomnosti i potenciální budoucnosti s kým jiným než s charismatickým frontmanem Zakem Tellem.

Jednou jsi prohlásil, že CLAWFINGER je velmi silné zvíře; nefunkční, zvrácené, ale strašlivě silné zvíře, které nedokážete ovládat. Došlo to do takové fáze, že jste na tím zvířetem ztratili kontrolu a prostě jste před ním utekli, nebo co bylo vlastně důvodem rozpadu kapely v roce 2013?
Těch důvodů bylo tolik. Je vážně těžké na tuto otázku odpovědět během jednoho krátkého rozhovoru. Víš, hudební byznys se od našich začátků v roce 1993 hodně změnil. Naše kariéra zažila vzestupy i pády. A když strávíš 17 let života s jednou skupinou lidí, začneš se sám sebe ptát „co to kurva dělám?“. Budou časy, kdy se budeš cítit jako robot, který dělá hudbu jen proto, že to od něj lidé očekávají. Budou časy, kdy si přestanete rozumět a kdy vám bude připadat, že nahrávání ve studiu je ta nejhorší práce na světě. Myslím, že jsme prostě dosáhli takového bodu, kdy už nám to spolu moc neladí. Všichni máme teď jiná zaměstnání a někteří z nás mají děti. Takže z těchhle důvodů, a ještě z pár dalších, na které si teď nemůžu vzpomenout. A celá ta věc se zvířetem, to jsem se jen snažil popsat to, že i když už nejspíš nebudeme jako skupina fungovat, nemůžeme jen tak odstranit 17 let našeho života a předpokládat, že od toho jen tak bez jediného ohlédnutí odejdeme, aniž bychom do toho občas zase naskočili. Když se člověk něčemu po takovou dobu věnuje, vždycky v něm zůstane alespoň malá část, která tomu nikdy neodolá. Ač některé věci jsou a budou únavné a nudné, jiné zase pořád budou největší zábava na světě. Je vážně těžké z toho rozjetého vlaku vyskočit.

CLAWFINGER se rozpadli v roce 2013, o rok později jste vydali obsáhlé rozlučkové album „Deafer Dumber Blinder“ při příležitosti vašeho 20. výročí a od roku 2014 si příležitostně zahrajete na některých evropských festivalech. Podle čeho si v?
Jo, neděláme jich ale nijak moc; jen asi tři nebo čtyři za rok. Jsme v tomhle dost vybíraví. Je to založeno hlavně na tom, jestli se nám to jeví dostatečně zajímavé. Vážně jsme velmi vybíraví. Možná další rok objedeme festivalů víc, možná budeme mít méně nabídek, možná se dáme zase dohromady a napíšeme album, a možná taky ne. Momentálně bereme věci tak, jak jsou a jak přijdou, a tak uvidíme. Nechme se překvapit. Nemáme žádné velké plány. Bereme to teď všechno hodně uvolněně.

**Pojďme se vrátit do let 1989 a 1990. Slyšela jsem, že jste se se zakládajícími členy, tedy Jockem, Bårdem a Erlendem, seznámili, když jste všichni pracovali ve stockholmské nemocnici. Zajímalo by mě, co jste tam přesně dělali. ** Starali jsme se o staré lidi. Pomáhali jsme jim chodit na záchod, taky s čistěním zubů, s jídlem, převlékali postele, brali je na vycházky, vytírali jsme chcánky z podlahy a tak. (smích) Zkrátka jsme pomáhali starým lidem s věcmi, které už sami nezvládali.

Co vás inspirovalo k tomu, abyste zformovali kapelu? Co vás přimělo k tomu, abyste o něčem takovém vůbec začali přemýšlet?
Byli jsme strašně divná směsice lidí pocházejících z nejrůznějších hudebních prostředí. To je taky nejspíš jeden z důvodů, proč se z CLAWFINGER stalo to, čím je doteď. Já přišel z takového rapového, punkového světa, Bård zase z docela tradičního metalového světa a Jocke poslouchal kapely jako NITZER EBB, METALLICA, SLAYER, takže jak jsem řekl, byli jsme fakt divná parta lidí, a když se myšlenka kapely začala stávat reálnější, tak se prostě stala směsicí všeho toho, z čeho každý z nás vycházel. Když jsem vyrůstal, tak jsem jako teenager poslouchal spoustu kapel. Nic konkrétního nás ale asi neinspirovalo, abychom CLAWFINGER vytvořili. Stalo se to jaksi samo. Nepřišli jsme s žádným mistrovským plánem nebo s něčím takovým; prostě jsme se skamarádili v práci a jeden z nás měl náhodou doma čtyřstopý rekordér, a tak jsme začali nahrávat písničky.

Myslíš si, že hudební scéna změnila vás, nebo jste ji spíš změnili vy?
To netuším. Řekněme, že jsme ji změnili my. (smích) Ale abych byl upřímný, tak vážně nevím. Ve Švédsku byly na začátku devadesátých let nějaké metalové kapely, taky určitě nějaký hard rock, ale my jim popravdě moc nevěnovali pozornost. Jako kapela jsme se potkali, když jsme pracovali v nemocnici. Nepotkali jsme se v žádném hustém rockovém klubu nebo tak něco; myslím, že jsme nikdy ani součástí žádné scény nebyli.

Jaké byly vlastně primární reakce na CLAWFINGER u vás ve Švédsku? Jedna z prvních reakcí byla: „Jsou tohle vážně Skandinávci?“, pak taky něco jako: „Tohle fakt zpívá běloch?“ a jedna z těch úplně nejranějších byla: „O čem je sakra ta písnička „Nigger“? Oni jsou rasisti?“. To byly jedny z těch primárních reakcí a to, že jsme skutečně Švédi/Noři, že jsem vážně běloch a že song „Nigger“ je naopak antirasistická píseň a my tudíž rasisté samozřejmě nejsme, nejspíš ani nemusím vysvětlovat.


Jak jsi řekl, vyrůstal jsi mimo jiné na punkové vlně. Zajímala tě tedy vždy témata, o kterých jsi později sám psal písničky, tj. politika a antirasismus?
Vyrůstal jsem na hodně punku, CRASS,** DEAD KENNEDYS**, SEX PISTOLS a takoví. Taky jsem ale poslouchal raný hip hop jako PUBLIC ENEMY, taky ale zároveň třeba Boba Dylana nebo Boba Marleyho. Vždycky jsem dokázal ocenit kapely, které měly co říct, takže to, o čem jsem později sám začal psát, byla pro mě v podstatě přirozená kontinuita, toho, co jsem sám poslouchal.

Proč ses tehdy v devadesátých letech rozhodl shodil ty krásné dlouhé vlasy?
Ani nevím. Asi jsem to tak cítil. Možná už mě přestaly bavit. Na tuhle otázku asi nemám dobrou odpověď. (smích) Už jsem ty dlouhé vlasy nechtěl. Vím, že jsem tehdy rozesmutnil spoustu lidí. Myslím, že jsem byl tehdy toho názoru, že jsou na světě větší problémy než délka mých vlasů. (smích)

Přemýšlel jsi někdy o nějakém sólovém projektu?
Ano, byly časy, kdy jsem o tom vážně přemýšlel a kdy jsem do toho skoro šel, ale nakonec jsem to vlastně nikdy neudělal. Vždycky mi byla bližší spolupráce v týmu, v kapele. Samozřejmě jsem si s tou myšlenkou na sólový projekt pohrával, víš, pořád se do něčeho můžu pustit, ale silně pochybuji, že to někdy vážně udělám.

Jak se během let existence CLAWFINGER měnila důležitost kapely ve tvém životě?
Myslím, že když strávíš 17 let svého života působením v kapele, tak to enormně ovlivní jak to, co se děje v tvém osobním životě, tak i to, jak obecně nahlížíš na věci a jak na ně reaguješ; to je podle mě nevyhnutelné. Nedokážu říct, jak přesně mě to ovlivnilo, ale rozhodně to změnilo můj úhel pohledu. Víš, stalo se to mojí součástí, a nezáleží na tom, jak aktivní nebo neaktivní se rozhodneme být, vždycky s tím budu tak či onak spojen, ať už jako Zak z CLAWFINGER, nebo Zak – bývalá rockstar, nebo raper Zak. S tím nemám žádný problém, to jen znamená, že jsme něco jako kapela dokázali a je fajn mít tohle ve svém osobním inventáři. Samozřejmě jsem ale daleko víc než Zak, ten, co býval frontman kapely CLAWFINGER.


Jsou nějaké současné kapely, které máš rád a respektuješ za jejich lyrický pohled na svět?
Víš, já se zrovna dostávám do věku, kdy se spíš vracím k starším kouskům, k mým starým oblíbencům, než abych aktivně vyhledával nějaké nové kapely. Dobře, někdy chodím lovit na Spotify nebo do obchodů s hudbou a občas na něco dobrého narazím, ale nedokážu ti teď z hlavy říct nějaká dobrá jména. Metal mě zrovna úplně nezajímá. Víc se teď orientuju na takový indie rock, urban music, moderní r’n’b a hip hop, ale je to tak, že když najdu něco, co se mi líbí, tak mě nezajímá, pod čím je to zaškatulkováno. Když mi to zní dobře, tak si to prostě poslechnu.

Letos je Česká republika hrstkou zemí, kde vystoupíte, hned dvakrát. Brněnský Čarodějáles je za rohem a na srpnovém festivalu Brutal Assault se objevíte už podruhé, a jak říkáš, ve výběru zemí, kde vystoupíte, jste velmi selektivní. Čím jsme si toto privilegium zasloužili? Máte to tu tak rádi?
Nemám rád Česko. Mám rád vaše pivo.

No to snad ne!
(smích) Dělám si legraci! Pokaždé jsme se setkali se skvělými lidmi. A upřímně, vaše pivo je taky skvělé. Vždycky se tu cítíme vítáni. Festivaly, na kterých jsme hráli, byly taky vždycky velmi dobře organizované a taky máte zajímavou, prosperující hudební scénu. A mimo jiné je to také země, kterou bych neváhal navštívit i jako turista. Nevidím u vás nic, co by se mi nelíbilo. Já vím, že když tam člověk žije, tak to asi vidí jinak, ale tak je to asi všude. Jo, moc se těším, až budeme v Česku zase hrát!

Zuzana Pallová

Nový Spark
venku od 1. srpna
Kalendář akcí
22.08. Life of Agony, Diablo BLVD
23.08. The Offspring
26.08. Vinohraní ve Viniu
30.08. Folk Metal Fest
02.09. Omega and friends
09.09. The Pineapple Thief, Godsticks
17.09. Papa Roach
23.09. Serious Black
28.09. Alazka, Imminence, Across The Atlantic
29.09. Seether
A co FAKKER!?