Gillan je možná alkoholik a prý už neuzpívá „Child in Time“ a ze „Smoke On the Water“ se možná už stala kolotočová odrhovačka, možná mají vrásky na čele i na duši, ale když se ten mladej (rozuměj Steve Morse) usměje a hrábne do strun, když pan Airey položí prsty na klávesy a když zazní specifická barva Gillanova hlasu… Ó bože, mé srdce plesá!
Ale hezky od začátku – večer otevřeli THE WHISKEY FOUNDATION, jejichž vystoupení bych přirovnala k pocitu, který máte, když dostanete úkol, máte představu o jeho zpracování, ale někdo před vámi to už udělal a to dost dobře, a tak se snažíte jeho práci napodobit, ale tak aby nikdo nepoznal, že to není váš originální výtvor, ale jasně že to každý na první pohled pozná. Řekněme si to narovinu – vytváříte plagiát. A tak nějak zní THE WHISKEY FOUNDATION. Kluci by si mohli z fleku založit Deep Purple revival.
DEEP PURPLE na tomto turné radikálně seškrtali playlist, a tak jsme se mnoha ověřených hitů sice nedočkali, ale zato zahráli dvě skladby, jejichž jména zatím letí jen fanouškovskou šuškandou, a kterých bychom se měli dočkat ve studiové verzi na příštím albu. Co mě ale nikdy nepřestane bavit, je povyk, který pravidelně vyvolává Vltava při sólu Dona Aireyho – aspoň někdy jsme na sebe my Češi pyšní. Prostřední část koncertu byla však vcelku nudná, což bylo způsobeno nevhodným seřazením skladeb. Ale zkraťme to – padlo ještě pár sólíček, „Smoke on the Water“, šílený potlesk, „Hush“, „Black Night“, bum, prásk, konec, děkovačka, spokojenost na všech xichtech.
A postřeh jen tak na okraj – když se člověk rozhlídne po publiku, tak ve srovnání s dobou, kdy mě před X lety vzal tatínek na „Párply“ poprvé, publikum zase zestárlo, to je jasný. Ale vypadá to, že s příštím albem už budou mezi návštěvníky rovnou tři generace a to už přeci něco znamená.
text: Sabina Jesenovská
