Malé pauzy v turné DEEP PURPLE využil klávesák Don Airey k naplánování sólové šňůry k představení čtvrté desky „Keyed Up“. Do Čech se vrátil hned na dva koncerty, do brněnské Melodky i pražské Nové Chmelnice. Na Moravě hlásili vyprodáno, proud přicházejících se zdál být nekonečný, valná většina svírala s dětským vzrušením materiály k předpokládané autogramiádě. Na hvězdu večera však bylo nutné si chvíli počkat, večer totiž odstartovala bruntálská hard-rocková parta THE PANT. Ouha, stejně jako před dvěma lety, kdy pianistovi předskakovali MODESTY & PRIDE, se výběr supportu nevydařil. Není hard-rock jako hard-rock, THE PANT byli proti následujícím Britům příliš tvrdí, publiku nesedli a kapelu ocenilo jen minimálním potleskem.
Téměř na minutu přesně začal Airey se svým all star týmem. Označení se zdá být nadnesené, nicméně čtveřice jeho dlouholetých spolupracovníků je opravdu exkluzivním výběrem britské rockové scény. Pod označením BAND se skrýval basák Claptona i BLACK SABBATH Laurence Cottle, bubeník Darrin Mooney z PRIMAL SCREAM, kytarista JAMIROQUAI Rob Harris a výborný zpěvák PERSIAN RISK, Carl Sentance. Třetinu setlistu tvořily novinky z „Keyed Up“ jako „3 in the morning“, otevírající jak samotné album, tak koncert, zazněla „Salomon's song“ či velkolepá kompozice „Mini suite“, věnovaná zesnulému Garymu Moorovi - s tím hrál ostatně nejen Airey, ale i Mooney s Cottlem.
Kdyby Airey nezabrousil do minulosti, fanoušci by mu to snad ani neodpustili. Vzpomínalo se předělávkou originálu RAINBOW „Difficult to cure 2013“ do které klávesák, prý k Harrisově nelibosti, napasoval Beethowenovu „Ódu na radost“. Ne snad, že by měl kytarista něco proti klasice, jenže Donovy hbité prsty létaly nad klávesami s tak frenetickou rychlostí, že by na ní lecjaký hráč pohořel. To u Harrise nehrozilo, excelentně dominoval celé show, nezasvěcenému by se zdálo, že frontmanem je právě on. Éře RAINBOW patřil celý závěr koncertu, Sentance rozezpívával publikum při „All night long“, „Lost in Hollywood“, „Since you've been gone“ i v závěrečném přídavku „Black night“.
Klasika v podání Smetanovy Vltavy sice tentokrát nezazněla, oproti minulému vystoupení ale působila kapela sehraněji, čemuž pravděpodobně pomohla výměna na postu bubeníka a basáka. Viditelná a slyšitelná radost muzikantů z hraní zůstala a vytvořila tak jeden z koncertních vrcholů roku.
text: Anna Mašátová
foto: Radek Brázdil
