Nový Spark
venku od 1. listopadu
Made of Metal 2014: Vydařené poprvé

Made of Metal 2014: Vydařené poprvé

Made of Metal nabídl fanouškům téměř výlučně kapely ze škatulí power, folk a symfonického metalu a našemu čtenáři Adamu Musilovi padl jako ulitý. A tak nám z něj poslal obsáhlý report. Děkujeme!


Když se loni na podzim začalo šuškat o novém přírůstku na přeplněnou festivalovou mapu České republiky, leckdo se měl na pozoru, vzhledem k několika nepříjemným zkušenostem s neexistujícími či tragicky proběhnuvšími akcemi z let minulých, takže klíčová zpráva po čtvrtečním příjezdu do Hodonína zněla: První ročník Made of Metal se koná!

Zázemí a areál

Ještě před zákrokem policie se o tom mohli přijíždějící fanoušci přesvědčit hned před nádražím u festivalového stánku, který nabízel speciální festivalové pivo, jenže muži zákona tento prodej označili za pití na veřejnosti, což mělo za následek přesunutí všech „pijáků“ o pět metrů dále, do zahrádek standardních hodonínských podniků, které zcela jistě s celou situací neměli pranic společného. Do festivalového areálu v pravidelných intervalech odjížděl zvláštní autobus č. 666, s konečnou stanicí Made of Metal. Po skončení festivalu pak autobusy víceméně pravidelně odjížděly přímo k hlavnímu nádraží. Kdo nenasál letní festivalovou atmosféru před usednutím do autobusu, během deseti minut cesty do areálu to zcela určitě dohonil.

Areál vodního cvičiště ideálně skloubil stanové městečko s festivalovým areálem samotným. Zvláště městečko nabízelo kromě parkoviště i vše nezbytné pro život – výčep, sprchy, toalety a stan s potravinami. To vše v okruhu nějakých padesáti metrů. Uspokojování fyziologických potřeb tak ani nemohlo být jednodušší. Jen by slibované teplé sprchy mohly vydržet teplé i po prvním dnu. Ale byly blízko a zadarmo (respektive v ceně kempu), takže není nutné chtít zázraky, navíc hned první ročník. Také míst k posezení mohlo být více, jelikož když chtěl někdo relaxovat mimo areál, měl k dispozici jen jeden, i když relativně velký, stan. Potraviny jsme pak docenili zejména ráno, ve chvíli, kdy městečkem vonělo čerstvě rozpečené pečivo, a v parném poledni, kdy jsme si jako správní drsní metalisté mohli pochutnat na nanucích.

Při prvním pátečním vpouštění do areálu naznačily gumové rukavice ochranky, jak důkladná bude vstupní prohlídka. Kontrola tělních dutin se sice nakonec nekonala, ale preciznost se security službě upřít nedá – představte si to nejdůkladnější možné osahávání v mezích zákona. Slečny jistě ocenily, že pro ně security připravila vlastní vchod, kde roli kontrolorů sehrálo něžné pohlaví. Důkladné prošacování potom neustálo za celý festival, takže nebylo radno jen tak pro nic za nic a moc často opouštět areál.

Po absolvování prohlídky se návštěvník mohl vydat buď doleva, polevit z každodenního shonu, či doprava, ulevit si v jedné z četných, růžově vyvedených budek. Ještě nyní s vděkem vzpomínám na čistící gel a záchody použitelné i v neděli večer, kéž by to tak chodilo všude.

Pokud jste se vydali právě doleva, jako první jste narazili na první pomoc a hned za ní na festivalový obchůdek. Sortiment sice nebyl příliš bohatý, ale klasické upomínkové předměty jste sehnali – trika, klíčenky, placky, plakáty a dokonce i ono festivalové pivo, které mnozí nestihli ve čtvrtek ochutnat před nádražím, zásoby moku ale byly značně omezené. V průběhu festivalu zde prodávaly své zboží i kapely. Dál se linoucí obchodní alej pak opět nabízela standardní festivalové pochutiny – chyběl snad jen gyros a nudle –, ošacení a doplňky. Stánkaři se pak často sami a čile připravovali o výdělky, když zavírali už v poměrně brzkých večerních hodinách.

Za zmínku stojí široká nabídka piv přímo v areálu. Konečně festival, který nenabízí jedno či dvě vodová europiva. Návštěvníci si mohli vybrat z nějakých osmi devíti druhů zlatého moku z menších pivovarů Lobkowitz Group a věřím, že každý si našel nějakého favorita. Nápad umístit jeden z pivních stanů před vedlejší pódium potom kvituji všemi deseti, protože poslech řady kapel se tak stal daleko příjemnější záležitostí.

To hlavní pódium vklínili pořadatelé mezi dvě garážové budovy, přičemž jednu z nich přeměnili rovněž na výčep a velký „pivní stan“. Pokud by v hale příště byl ještě LED panel s pohledem na hlavní stage, byl by tento industriální prostor naprosto bez chybičky.

Ještě než se přišlo na plochu k hlavnímu pódiu, mohli se návštěvníci osvěžit v pivním stanu po levé straně, vedle kterého se nenápadně krčil stan, v němž probíhaly autogramiády. Ty se nesly, možná až na podpisovku Therion, vždy v pár lidech a skutečně přátelské atmosféře. Díky menšímu počtu návštěvníků měli všichni fanoušci čas si s kapelou podat ruku, prohodit nějaké to slůvko a vyfotit se. Ani ochranka nedělala žádné móresy, že focení je zakázáno, ke kapele se nesmí blíže než pět metrů a za deset sekund už musíte být pryč, jako to občas chodí jinde. Na mapce areálu mohli návštěvníci zaregistrovat kromě zmíněných ještě tři položky – dětský koutek, zábavní zónu a tzv. Shopping city –, z nichž ale ani jedna v reálu neexistovala. Tedy až na dětský koutek, který tvořil jeden čtvercový stánek se stolem a lavičkami. S takovou škálou zábavních předmětů si děti jistě vyhrály. Škoda, ale do příštího ročníku to pořadatelé jistě dají do pořádku.

Jedním z nešvarů nového festivalu byl nepochybně zvuk. Ne až tak nazvučení samotné, jako spíše hlasitost. První páteční kapely nechtěně šikanovaly ušní bubínky a nemít špunty do uší se rovnalo šílenství. Zhruba v polovině odpoledne už se situace zlepšila, ale během víkendu se sem tam likvidační hlasitost dostavila opět.

To už se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – hudbě. Nestane se každý rok, že na zelené louce vznikne nový festival, jenž vám svým zaměřením padne jako ulitý. Made of Metal nabídl fanouškům téměř výlučně kapely ze škatulí power, folk a symfonického metalu.

Pátek

V první festivalový den se areál otevřel jen několik desítek minut před prvním vystoupením. Tu čest být vůbec první, kdo kdy na festivalu zahraje, a zároveň těžkou úlohu dostat fanoušky do varu měla česká formace PORTA INFERI. Od vydání debutové desky „Another World“ uběhly už tři roky, a tak není divu, že kapela nám nabídla pár ochutnávek i z desky chystané, jež by měla vyjít letos na podzim. Příjemný moderní power metal, jak kapela svůj styl označuje, nepříjemně rušily výše zmíněné problémy – bez špuntů ani ránu. Další nepříjemnost, ačkoliv nijak fatální, se dostavila, když kytaristovi Mirku Andrássymu praskla struna. Kromě ochutnávek z chystané placky zahráli Porta Inferi třebas „Pact With the Devil“ nebo „Fear“.

Následně jsme se přesunuli k pódiu vedlejšímu, na němž už hráli brněnští PASSION OF HATE. Vůbec celá brněnská scéna se na B-stagi předvedla v luxusním světle, ale o tom později. I koncert této symfonické formace poznamenaly problémy s technikou – opět byla na vině kytara. V těchto hluchých chvílích se na jedničku ukázala zpěvačka Simona, když si střihla dvě písně a capella. Jinak se jednalo o kvalitní, byť trochu tuctové vystoupení.

Poté si pro sebe B scénu uzmuli rakouští DRAGONY v čele se zpěvákem Siegfriedem Samerem (Visions of Atlantis). I přes elektronickou duhu, kterou jim za zády vytvářela světla, dokázali navodit atmosféru hrdinství a neohroženosti, jakou ve svém power metalovém podání prezentují. Nejepičtější momenty přišly se skladbou „The Longest Night“, zhruba uprostřed koncertu.

Dragony jsme opustili o něco dříve, protože na hlavním pódiu hráli další Rakušané – symfonici EDENBRIDGE. Svou lyričtěji posazenou hudbu na pódiu bohužel nedokázali nějakým způsobem oživit, a tak musela poměrně suché vystoupení vynahrazovat až poslední pecka „Higher“. Kromě té zazněly třeba „Shine“ nebo „Solitaire“.



Z extrémního folku v podání kapely SUIDAKRA naživo zůstal jen ten extrém a CAST OF MIND na druhé scéně se neukázali jako zajímavá alternativa, takže do areálu jsme se vrátili až na vystoupení pražské folkové formace CRUADALACH. Přiznám se, že to byl krok do neznáma, takže energie a síla, která se z pódia valila, mě velmi příjemně překvapila, až šokovala. Na českou kapelu podali Cruadalach nesmírně vyspělý výkon, propojení folkových nástrojů a drsného vokálu zvládli na jedničku, show jakbysmet, viz zpěvák přímo v kotli, a dokonce mě přiměli váhat, jestli nezůstat do konce a oželit prvních pár písní Wisdom na hlavním pódiu. Nakonec jsme přeci jen z koncertu odešli, ale při nejbližší příležitosti rozhodně nevynecháme ani tón.

WISDOM naštěstí nezklamali a ani na vteřinu jsme nelitovali, že dostali přednost před Cruadalach. Tato maďarská banda to zkrátka má v sobě, jejich power metal je tak ryzí, ale zároveň svůj a neoposloucha(tel)ný, až by tomu jeden nevěřil, že lze i dnes se v rámci žánru, který mnozí považují za vyčpělý, přijít s něčím tak kvalitním. Rovným dílem se hrálo z desek „Judas“ a nejnovější „Marching For Liberty“, opomenut nezůstal s dvěma kousky ani debut. Nejsilnější stránkou Wisdom jsou jejich živé sbory, které vynikly zejména ve skladbách „Fallin‘ Away From Grace“, „Marching For Liberty“ nebo pomalejší „Heaven And Hell“, ale vzhledem k tomu, že přítomny jsou snad v každé písni, je těžké některé vypíchnout. Kvituji upuštění od coveru „Wasted Years“, jelikož kvalita materiálu, kterým Wisdom disponují, covery jednak nepotřebuje, a navíc je škoda přijít byť o jedinou jejich píseň.

Následovali skotští piráti ALESTORM pod velením kapitána Chrise Bowese, kteří slíbili, že přijdou a vypijí nám naše pivo. A tak přišli, vypili a odešli. V pauzách mezi loky hráli nejvíce z novinky „The Sunset of the Golden Age“, norským přátelům věnovali píseň o zabíjení Vikingů, vytáhli do budoucnosti, aby se utkali s nemrtvými vesmírnými olihněmi, a na třetí pokus ztroskotali i nějakou tu bárku. Zármutek zapili v přístavní krčmě U Nancy a nakonec došlo i na onen pověstný pirátský rum a prokletí kapitánem Morganem. Znalí jistě všechny zmíněné písně rozklíčují a těm, kdo zmateně kroutí hlavou, jedenáct z deseti pirátů doporučuje si Alestorm naposlouchat a svézt se s Bowesem na stejné vlně, protože jeho pohled na svět je nakažlivou chorobou, jejíž příznaky jsou radost, veselí a bezstarostnost.



Pódium značně zvážnělo, když se chystala show LUCA TURILLI’S RHAPSODY. Na rozdíl od Bowese berou Turilli a spol. svou show opravdu vážně a vedle hudební se soustředí i na vizuální stránku. I kvůli tomu byl jejich koncert těžší na uchopení. Nikdo nemůže této odnoži Rhapsody upřít instrumentální mistrnost, kterou prezentují na vyumělkované nahrávce „Ascending to Infinity“. Jenže show je vyumělkovaná a pompézní až tak moc, že v půli srpna v Hodoníně sněžilo. Neustálé střídání živé hudby a projekce nedovoluje nabrat nějaké tempo, zamezuje gradaci. Když k tomu přičtete bubenické a basové sólo, neonový taneček a tanec růží (nemýlím-li se), show je rozkouskovaná na dvacet nesourodých střípků. Pokud však vyjmete pouze hudbu, získáte klenot, jakým Rhapsody, potažmo Turilliho sólové projekty, vždy byl. Až na vokálně ne úplně zvládnutou „Dawn of Victory“ to byla přehlídka dokonalosti, které dala punc zpěvačka Sassy Bernert. LT’s Rhapsody namíchali své debutové album s tím nejlepším z éry Rhapsody of Fire, takže vedle „Dark Fate of Atlantis“ zazněl „Emerald Sword“, „Riding the Winds of Eternity“ doplnil „Clash of the Titans“ a tak dále. Došlo i na Turilliho sólovou tvorbu v podobě „Demonheart“ a „Warrior’s Pride“. Jen nechtít být za každou cenu „cinematic“…

Páteční program uzavírala symfonická stálice SIRENIA. Vlivem dřívějších průtahů začínala v pozdních nočních hodinách, o půl hodiny později, než měla, i tak ale pod stage nalákala dostatek fanoušků. Sireniu provází nějaké cestovní prokletí – když před třemi roky měli hrát na Masters of Rock, nedoletěl bubeník. Tentokrát sice doletěli všichni muzikanti, ale žádné nástroje. S touto nepříjemností se ale kapela vypořádala a naservírovala nám našlapaný set, opřený o nejnovější album „Perils of the Deep Blue“. Zpěvačka Ailyn svou úlohu sirény hraje tak dobře, že ji nelze nepodlehnout – nejenže koncert odezpívala v perfektní formě, ale ještě se stihla usmívat na všechny strany. První kvílení v úvodní pecce „Seven Widows Weep“ sice ještě kvůli technice úplně nevyšlo, ale druhé už zamrazilo až do morku kostí. Závěr „Cold Caress“ potom musel odrovnat i ty nejodolnější námořníky. Dále zazněly třeba „My Destiny Coming To Pass“, „The Funeral March“ či ze starších desek hit „Path To Decay“ nebo „Lost In Life“. Zkrátka a dobře se rozhodně vyplatilo zůstat vzhůru. První den nastavil laťku proklatě vysoko.

Sobota

Sobotní program na hlavní scéně odstartovali v poledne hrající EAGLEHEART. Česká formace kolem Michala Kůse přivezla do Hodonína speed metal, protkaný efektními kytarovými sóly. Jejich vystoupení proběhlo z větší části za průtrže mračen, takže většina přihlížejících se schovala do přilehlé haly a čekala, až vodní běsnění pomine. Eagleheart si s nevděčnou situací poradili ale velmi dobře a ve výkonu vůbec nepolevili.

Po krátké pauze, do níž se tak akorát vměstnal oběd, jsme se vydali na koncert folkových KRAMPUS. V porovnání s Cruadalach ale Italové výrazně zaostávali a nijak nezaujali, a tak jsme se, hned jak na druhém pódiu začali hrát, vydali na české ODRAEDIR. Bohužel u nich se dojem zcela zopakoval, navíc folkové nástroje tu zněly pouze reprodukovaně, tudíž jsme opustili i prostor druhé stage a odebrali se do stanů.

Další zářez na pažbu viděných kapel přinesli symfonici ARCH OF HELL. Tito Brňané patřili mezi kapely, na něž stálo za to jít, a proto jste doufali, že před jejich vystoupením se vám nestane nějaká pitomost, třeba že usnete ve stanu. Co čert nechtěl… Z té zhruba poloviny koncertu, o kterou mě spánek nepřipravil, jsem si ale odnesl vcelku pozitivní dojem. Taková brněnská fúze Epicy a Arch Enemy docela dobře funguje, a když k tomu muzikanti přidají nasazení, jaké měli – tentokrát se do wall of death vydal kytarista v plné polní –, nemohou šlápnout vedle. Někdy příště si na ně zajdu určitě znovu, snad už na celou show.

Němečtí ORDEN OGAN zaujali snad jen svým outfitem. No uznejte, kusy pneumatik jako nárameníky nevidíte úplně běžně. Ale abych je bezmyšlenkovitě nehanil – ne že by Orden Ogan byli špatní, jen mi není jasné, proč na víceméně poklidnější a popovější hudbu chtějí vidět moshpity a wall of death. V hlavně mi nejvíce utkvěla hymnická píseň „To the End“ a zpěvákův srdečný pozdrav „Hello, my friends,“ na který chtěl slyšet a také slyšel reakci publika „Fuck you, pussy!“


To už jsme se ale odebírali na druhé pódium, abychom slyšeli další brněnský příspěvek, opět symfoniky, kapelu TEZAURA. Grafika a název jejich debutové desky „Unleash the Butterflies“ dával o image skupiny leccos tušit, stejně jako jejich trika s růžovými motivy a personalizované bublifuky, ale dokud to nevidíte živě, jen těžko tomu můžete věřit. Všechno má tak krásně růžový háv, až z toho máte pocit, že budete bublifukové bubliny i smrkat a vaše kočka se promění v Hello Kitty. To nemíním jako výtku, nýbrž jako prostý popis atmosféry, kterou kolem sebe Tezaura vytváří. Nicméně už bych vytknul prezentování tanečnic u tyče přímo na pódiu. Jestli to má tu růžovou kompenzovat a mužům zase nahnat nějaký ten ztracený testosteron do žil, nejsem si jist, zdali to opravdu tak funguje. Když zvládneme celý vizuál opomenout či se na něj alespoň tolik nesoustředit, uslyšíme za bublinami a motýli vlastně docela dobrou muziku opřenou o kvalitní vokál. Ani tady bych se dalšímu koncertu určitě nebránil a pro Brno je to další plus, jen ty tanečnice…

Zhruba hodinová mezera od sebe dělila vystoupení Tezaury a dalších symfoniků, tentokrát už s poměrně zvučným jménem, STREAM OF PASSION. Nizozemci už operují bez génia Arjena Lucassena nějaký ten pátek a svou tvorbu za tu dobu dokázali o něco posunout. V Hodoníně prezentovali květnovou novinku „A War of Our Own“, nezávislé album zaplacené a vzniknuvší díky crowd-fundingu. Ačkoliv se deska povedla, na Made of Metal působila kapela opravdu vyčpěle a ničím nezaujala, nejsem si schopný nyní vybavit jediný nosný moment, jedinou utkvělou melodii. Vzpomínám jen na úvodní píseň „Monster“, rudé vlasy Marcely Bovio a její hru na housle a to není zrovna moc.

Ovšem LEAVES‘ EYES, to už je jiná liga. Liv Kristine a spol. loni vypustili do světa album „Symphonies of the Night“ aneb to nejlepší, co kdy nahráli. Proto bych uvítal, aby se o písně z tohoto alba set opíral ještě víc, protože ho táhly neskutečným způsobem. Ne že by jich ale bylo málo, zaznělo hned patero skladeb, včetně pecky „Hell to the Heavens“. Zbytek setu tvořily stálice a opěrné body tvorby kapely, namátkou „My Destiny“ nebo „Elegy“ a dostalo se i na cover Mika Oldfielda „To France“. Liv Kristine a její doprovod z Atrocity v Hodoníně zazářili a vytvořili pod pódiem úžasnou atmosféru, sama zpěvačka pak neminula snad jediný tón a výrazně se zasadila o to, že Leaves‘ Eyes patřili k tomu nejlepšímu, co jsme letos v Hodoníně mohli vidět.



Následovalo předlouhé hodinové zvučení všech nástrojů mini-orchestru HAGGARD. Nutno podotknout, že mělo smysl a hlavně se vydařilo na výbornou, takže vlastní vystoupení bylo pastvou pro uši. Nebojím se říct, že co se uměleckého prožitku a estetického zážitku týče, nenašli Haggard na Made of Metal přemožitele. Pravda, hudba je to spíše někam do divadel a koncertních sálů než na festivalová pódia, ale stejně jako mě to dalším stovkám a tisícům lidí vůbec nevadí. Dav uzemnila hned úvodní skladba „Per Aspera Ad Astra“, nechyběl ani „Herr Mannelig“, „Awaking the Centuries“ nebo „Eppur Si Muove“. Ale publiku musela padat čelist při každé jedné skladbě. Instrumentálně i vokálně jsou Haggard neskutečně na výši, jak tenor, tak soprán neměly chybičku, fungovalo ale úplně celé těleso. Tedy částečné, jelikož z nějakých devatenácti hudebníků se v Hodoníně představilo, tuším, dvanáct. Celý orchestřík si vystoupení užíval stejně jako posluchači a vůbec působil přátelsky a otevřeně, stejně jako na autogramiádě, a celé setkání vyústilo v chorálový zpěv „Happy Birthday To You“ pro dceru frontmana a mozku Haggardu Asise Nasseriho.

Do pozdních nočních hodin tentokrát fanoušci čekali, zimě navzdory, na švédské DREAM EVIL, jejichž jednoduchý, ale chytlavý power metal sliboval pořádné ohřátí. Už na autogramiádě potěšilo zjištění, že i přes všechny svoje drsňácké texty, většinou o metalu samotném, jde o partu sympatických chlapíků ve středních letech, kteří se nijak vážně neberou. A stejná aura z nich čišela i na pódiu, ačkoliv zpívali a hráli o hrdinství, dracích, oceli a takových těch věcech. Koncertu se opět nevyhnuly technické problémy, ale odmyslíme-li si je, kapela za ně ostatně nemůže, nedá se show vytknout vůbec nic. No, možná by snesla ještě drobné změny v setlistu, ale to už je maximálně subjektivní. Takto nám Dream Evil naservírovali ty největší pecky, jaké nahráli za dobu svojí existence – „Heavy Metal In the Night“, „Immortal“, „In Flames You Burn“ a nechyběla ani neoficiální festivalová hymna „Made of Metal“, kterou si zplna hrdla a pocitem radosti a hrdosti z dobře odvedené práce kromě fanoušků jistě zařvali i sami organizátoři. Chybět pochopitelně nemohla ani, nyní snad už legendární, píseň „The Chosen Ones“, při níž si opět nejeden fanoušek vyřval hlasivky, aby si během závěrečné hymny „The Book of Heavy Metal“ ještě vyvrátil krk a namohl krční obratle. Při poslední zmíněné potom zpěvák Nick Night názorně demonstroval, jak jednoduché je složit text k heavy metalové písni, když přímo za chodu komentoval nehrající sólovou kytaru parafrází prvního verše zmíněného songu. Sólo prý nebylo slyšet, jelikož kytarista Mark Black podepsal smlouvu s ďáblem. A pak že za vše může zvukař. Druhý den laťku proklatě vysoko udržel.

Neděle

Noc se přehoupla do posledního festivalového dne, jenž na hlavním pódiu načali čeští SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY. Jak mě vždy svou hudbou hodí do pohody, tak tentokrát to příliš nevyšlo a důvod je jediný – stále je to to samé. Sloní paměť nemám, ale set na MoM mi přišel snad totožný jako loni na Masters of Rock. Jen neprovedli rituál s věncem, takže show byla o něco chudší. Hudebně však toto moravské uskupení zkrátka můžu, takže i přes opakování opět potěšily věci jako „I Would Dance“, „Skryj hlavu do dlaní“ a samozřejmě skočná „Slava“. Stejně jako loni ve Vizovicích dali SSOGE fanouškům ochutnat špetku nového alba, když zahráli „Ten, který ukoval slunce“. Eskapády se zaměňováním textů ani náhodou nepřinesly pohoršení z neprofesionality, nýbrž jen vykouzlily úsměv na tváři.

Dalším příspěvkem byli ANCIENT BARDS, power/symfonická formace z Itálie. Kapela disponuje instrumentálními kvalitami, jež by jim mohly leckteré slavnější skupiny závidět, bohužel ne už tak dobrým vokálem; nebo tomu tak alespoň bylo v případě této show, protože nevím, kdo by jinak nahrával kvalitní CD. Celá show tak hodně pokulhávala, čemuž nepomohly ani reprodukované sbory, které občas tvořily celý refrén skladby a bez přispění Sary Squadrani to celé vypadalo a znělo podivně. Dojem částečně vyspravila skladba poslední, úderná a growlem Claudia Pietronika obohacená „Through My Veins“. Kromě ní zazněla například ještě „To the Master of Darkness“.

Zatímco jsme se šli občerstvit, z druhé scény duněl podařený sabatoňácký cover „Primo Victoria“, který měli na svědomí Češi Neutral. My ale u druhé scény zakotvili až později, na poslední střípek ze zrcadla brněnské scény, tentokrát gotickou kapelu notně experimentující s elektronikou, MISTY WAYS. Není třeba chodit kolem horké kaše, i tentokrát Brno zabodovalo na plné čáře. Spojení ženského vokálu a elektroniky podivuhodně fungovalo a navodilo lehce okultní atmosféru, již jen podpořily historky kytaristy Deriase mezi jednotlivými písněmi. Zazněly pecky jako „Naked Darkness“, „Bloodmoon Rising“ a na závěr to kapela rozjela ve velkém stylu s jejich „Harvest Moon Garden“.

Další dávku elektroniky na Made of Metal dodala polská formace DESDEMONA a tentokrát těch samplů a beatů bylo snad až moc. V rámci festivalu dobře, jako výplň času taky dobré, ale na regulérní poslech opravdu ne. Naštěstí zanedlouho na hlavní scénu vtrhli DARK MOOR. Power metalová banda ze slunného Španělska se musela potýkat s řadou technických problémů, což většinou řešil (bas)kytarista nějakými těmi finesami a sóly, a také uši rvoucí hlasitostí. Koncertu hodně uškodilo to, že symfonické linky zůstaly někde doma na písečných plážích Pyrenejského poloostrova a až na pár výjimek se neobtěžovaly zvednout a přispěchat do Hodonína, takže skladby zněly surověji a bohužel i tuctověji, jinak ale Dark Moor podali perfektní výkon, zvláště již zmiňovaní instrumentalisté – Bachova „Tokáta a fuga d-moll“ či Mozartův „Turecký pochod“ zahrané na elektrickou kytaru a baskytaru byly famózní. Z vlastní tvorby Dark Moor nejvíce utkvěla skvělá a šílená „Living In the Nightmare“. Kdyby nezklamala technika, byl by celý koncert na jedničku.

Nepřestala bohužel zlobit ani dál, ostatně problémy se vlekly celý víkend. Další skupinou, která to odnesla, byly švédské hvězdičky AMARANTHE. Ze všech kapel se s nepříjemnostmi vypořádali zdaleka nejlépe, roztleskávání publika vším možným i nemožným stálo za to. Problém téhle bandy není žádné tajemství – každá píseň zní stejně. I proto se mi do paměti nejvíce vryly dvě krásné balady, které alespoň trochu vybočují – „Amaranthine“ a „Burn With Me“. Set oproti loňskému vystoupení ve Vizovicích Amaranthe naštěstí značně proměnili, a částečně se tak nepříjemnému stereotypu vyhnuli. Fanoušci tak mohli slyšet, kromě stálic jako „The Nexus“, třeba „Electroheart“, „Razorblade“ nebo otvírací „Future On Hold“. Pokud triu zpěváků, v němž growlera Andrease Solveströma nahradil Henrik Englund, nedojde energie a budou stále schopni předvádět takovou show, nejspíše jim ještě jejich hudba nějakou dobu vydrží, v opačném případě by měli zabrat a produkovat písně, které nebudou podobné jako vejce vejci. Ostatně už v říjnu uvidíme, jak se zadaří třetí studiová nahrávka „Massive Addictive“.



Festival se pomalu blížil do finiše a předposlední hrací čas patřil finským ENSIFERUM. Ti na scéně rozjeli takovou řež, že se jí snad nedá vytknout ani popel a všichni přítomní, nebo alespoň ti, co se vařili v kotli, si museli libovat. Kapela rovnoměrně brala ze všech svých nahrávek a narýsovala tak náčrt svojí diskografie, když vedle kousků z posledního „Unsung Heroes“ zněly songy z debutu „Ensiferum“. Celá kapela předvedla profesionální výkon, nezdržovaný předlouhými monology, soustředila se plně na hudební stránku věci a vůbec nevadilo, že si baskytarista Sami Hinkka dokázal svůj nástroj zlikvidovat. Asi největší šílenství pod pódiem strhly skladby „Victory Song“, „Twilight Tavern“ a „Battle Song“. Nechyběly ani klíčové kusy jako „Token of Time“ nebo „Lai Lai Hei“. Ensiferum do Hodonína přivezli ten nejpoctivější a nejvyspělejší folk metal.

Christofer Johnsson má sice v posledních měsících plné ruce práce s chystanou operou, ale ani to mu nebrání zároveň koncertovat. Definitivní tečku za festivalem tak udělalo vystoupení THERION. Šlo teprve o druhou festivalovou show této kapely v tuzemsku. Není to tak dlouho, co u švédských symfoniků došlo k velké personální změně, když po sedmi letech opustila kapelu vokalistka Lori Lewis, již nahradila Sandra Laureano. Co se čistě zpěvu týče, nesáhli Therion vedle a mají ve svých řadách další vynikající sopranistku, v sympatiích se ale chladná Sandra nemůže usměvavé Lori rovnat. Zajímavý prostor otevřela změna i druhé zpěvačce, dceři Thomase Vikströma, Linnée. Uťáplá a nepříliš výrazná sekundantka Lori Lewis se proměnila v neuvěřitelnou dračici, které scéně panuje, energicky lítá po pódiu sem tam a svým punkerským zevnějškem vytváří dokonalý kontrast mezi oběma zpěvačkami, bravo! Vedle osvědčených hitů a stálic setlistů nabídli Therion i několik skladeb, jež tak často nehrají. V Hodoníně jsme tak mohli slyšet třeba „Raven of Dispersion“, v níž se pěvecky blýskla právě Linnéa Vikström, „Flesh of the Gods“ nebo „The Wild Hunt“. Uvítal bych i nějaké ty kousky chystané opery, ale hrací čas nebyl ani pro headlinery nafukovací, a tak, když se pár minut po půlnoci rozezněly chorály „To Mega Therion“, udělali Therion parádní tečku za parádní akcí. Proklatě vysokou laťku udržel i den poslední.

Závěrem

V zájmu fanoušků doufám, že se organizátorům festival vyplatil a příští rok se můžeme těšit na další ročník. Byla by velká škoda, kdyby takto slibně rozjetá akce nakonec ztroskotala. Zároveň by bylo moc fajn, kdyby festival neztratil svou komornější atmosféru, kterou zajišťuje menší počet lidí – je zkrátka super, když na svou oblíbenou kapelu nemusíte čekat tři hodiny předem, abyste viděli; když máte možnost prohodit nějaké to slovo na autogramiádě; když cesta od stanu k pódiu trvá dvě minutky. Nezbývá než poděkovat za první ročník a držet palce do let následujících, jen tak dál, poprvé se vydařilo!

text: Adam Musil
foto: Radek Šich - kompletní fotogalerie zde: den I , den II a den III

Nový Spark
venku od 1. listopadu
Kalendář akcí
24.11. W.A.S.P.
24.11. Sunrise Avenue
24.11. Mastodon, Red Fang, Russian Circles
25.11. Textures
25.11. Pumpkins United
26.11. Vulture Industries, Panychida
26.11. In Flames, Five Finger Death Punch
28.11. Nothing More
30.11. Master's Hammer, Umbrtka
01.12. Dirkschneider
A co FAKKER!?