Nový Spark
venku od 31. října
Masters of Rock 2014: Bez vítěze

Masters of Rock 2014: Bez vítěze

Jako ročník s nejnižší kriminalitou, tak označila česká média letošní Masters of Rock. Náš čtenář Adam Musil nám z něj zaslal skutečně výživný report... Děkujeme!


Den nultý: středa

Tradiční středeční cesta přes celou republiku se, kromě veselí z nadcházejících čtyř dnů, nesla ve znamení obav, aby se nespustila podobná apokalypsa jako den předtím ve chvíli, kdy budeme stavět stany. Naštěstí se tak nestalo a konstruktérské práce narušoval jen drobný deštík. Šéf inženýrského oddělení se v naší partě postaral o stavbu altánu, jehož kostra se zdála vratká jen na pohled, jinak nakonec skvěle sloužila celý festival.

Následovala obligátní cesta do Vizovic pro zásoby pitné vody a dalších pitných kapalin. Ještě jsme se zastavili směnit lístky za pásky na ruku. Zelená, ač poněkud zářivá, příjemně doplnila kombinaci barev, které na ruce už mám, navíc se při výměnách netvořily žádné fronty, takže tento krok organizátorů mířil jednoznačně k lepšímu. K páskám jsme si pořídili i festivalové brožury. Jako každý rok plné reklam na zbytečnosti, ale i upoutávek na blížící se koncerty. A opravdu na obale chybí logo Epicy? Večer jsme zapíjeli návrat do Vizovic v jednom z nejmenovaných stánků, jemuž nějaký antiliberální vřed smluvními podmínkami přikázal zvýšit cenu piva, a těšili se každému šestému pivu zdarma, než tuto krásnou akci nějaký antiliberální vřed přikázal zrušit. Na just jsem se rozhodl vyjádřit podporu onomu nejmenovanému stánku tím, že jsem po zbytek festivalu, až na výjimečné výjimky, nechodil nikam jinam. Též jsem se přesvědčil, že nadhodit na rockovém festivalu u piva téma „Jaké album Metallicy je nejlepší“ je jeden z nejhorších nápadů, jaké můžete dostat.

Den první: čtvrtek

Čtvrteční dopoledne se postaraly o zábavu kaluže vody ve stanu a vymýšlení, jak jim předejít. Vydali jsme se do vizovického železářství, jak se ukázalo kouzelného obchůdku, kde mají všechno, co zrovna potřebujete a ani o tom nevíte a vůbec to nemusí souviset s železem. Později jsme si prošli areál – všude bez front, opětovný palec nahoru pro nápad s výměnou pásek –, nakoupili nějaké ty festivalové suvenýry a sečetli se ve stánku Sparku. Úvodní KREYSON, i s předáváním zlaté desky, zůstali vynecháni, i přesto se ze stanového městečka zdálo, že Láďovi Křížkovi to zpívá velmi dobře.

To SERENITY jsem měl v kolonce povinných. Jejich poslední album „War of Ages“ je mistrovské a souhra frontmana Georga Neuhausera se zpěvačkou Clémentine Delauney na něm funguje na výbornou. Možná trochu paradoxně ale lépe zněly písně, kde zpíval sám Neuhauser. Kapela vybrala dynamické skladby, v nichž se naživo Delauneyin vokál poněkud ztrácel. Výjimku tvořila perfektní „Legacy of Tudors“. Dále Serenity zahráli například „Royal Pain“, „Coldness Kills“ či „Reduced to Nothingness“ z debutové desky. Vystoupení otevřela titulní melodie ze seriálu Game of Thrones, čímž si Serenity hned v počátku festivalu vysloužili cenu pro nejlepší intro.

Dalším tahákem na hlavním pódiu byla ruská „grupa RUS-SKA-JA“, skupina jednoznačně pro festivalová vystoupení. Leckomu dala vzpomenout na loňskou show Leningrad Cowboys. Ve Vizovicích rozjela svou „ruskou turbo polku“ opřenou o multikulturní kořeny frontmana Georgija Makazarie. „Energia!“ vložená do vystoupení doslova i přeneseně brala dech, secvičená choreografie potěšila zrak a poctivé ska, které se na Masters jen tak nevidí, zase sluch. Kromě zmíněné „Energia!“ vysvětlil Makazaria, proč se přestěhoval z rodné vlasti do USA v písni „Change“, přiblížil ruské zvyky v „Traktor“ a potěšení z první bradky popsal v „Barada“. Kromě skladeb ze své dílny zahrála Russkaja i cover popovky „Wake Me Up“.

Na AXXIS jsme se z předních řad přesunuli na tribunu, abychom zpovzdálí sledovali oslavy pětadvaceti let existence této sestavy. Axxis přivezli poctivou power metalovou muziku a letos vydané album „Kingdom of the Night 2“. Právě titulní písní novinky koncert otevřeli, celkově z ní zahráli čtyři písně. Samozřejmě nechyběly hity jako „Blood Angel“ či „Living in a World“. Na výpomoc se skladbou „Touch the Rainbow“ si zpěvák Bernie Weiss přizval dobrovolnici z publika, jakousi Veroniku, které svěřil tamburínu a posléze i paličku a buben. Nejenže se této slečně možná splnil sen, ale se vzniklou situací si poradila s elegancí a parádou.

Před vystoupením AIRBOURNE jsme areál opustili, nicméně virbl z pódia musel být slyšet na kilometry daleko. Vůbec nepochybuji o tom, že show Australané předvedli strhující, což mi ostatně potvrdili ti, kteří bombardování ušních bubínků podstoupili přímo na ploše, ale tato hudba zkrátka není pro mě.


Naše skupinka se mezitím občerstvila a poté vyrazila hledat místečko na tribuně, abychom si koncert DREAM THEATER mohli náležitě vychutnat. O použitelnosti tohoto uskupení na festivalových pódiích by se dalo směle diskutovat, nepopiratelně se ale jednalo o vystoupení mistrovských hudebníků, pravda, s poněkud obtížněji uchopitelnou hudbou. Sám jsem této americké ikoně přišel na chuť jen před pár týdny, takže všechny taje, zákruty a zákoutí, které její progresivní metal ukrývá, jsem nemohl objevit, přesto jsem ale z koncertu odcházel nadšen, a to i navzdory horšímu nazvučení, kdy Petrucciho kytara tak trochu rvala uši. Setu vévodily skladby z posledního alba, které vyplnily jeho střed. Dále se nejvíce hrálo z „Awake“, nechyběla ani „Pull Me Under“. Vystoupení obohatily i projekce na velkoplošných obrazovkách, z nichž první zmapovala historii Dream Theater v působivém protnutí obalů všech řadových desek. Za připomenutí rovněž stojí sólo na bicí Mika Manginiho, jenž dokázal, že není vše jen o rychlosti úderů. Dream Theater v čele s výborným LaBriem nepochybně naplnili pojem hlavní hvězdy festivalu, i když opět – o vhodnosti takovéhoto tělesa na letní festival můžeme polemizovat, vzhledem k profesorskému přístupu k hudbě, jaký sestava prezentuje.

Okolnosti (nikoliv déšť, ten se spustil až později) nás donutily odejít na další tahák, americké ANTHRAX, z areálu. Na člena thrashové velké čtyřky byla slyšet samá chvála, ne už tak na zvukaře. Zvažovali jsme návrat na STRYPER, jelikož taková kapela se ve Vizovicích často nevidí, ale pachuť prudkého deště, stupňující se únavy a nepříliš lákavého hudebního stylu převážila. Další den ve sprchách jsem se dozvěděl, že slibované bible z pódia nakonec nelétaly, a tak jsme o nic zásadního zřejmě nepřišli.

Den druhý: pátek

Nabitý páteční program pro nás odstartovali v poledne hrající GLORYHAMMER. Tahle skotská banda s sebou přivezla pravé skotské počasí a také epické vyprávění o osudech Anguse McFifa. Parta kolem Christophera Bowese z Alestorm produkuje hudbu, které nechybí nic – najdete v ní statečné rytíře, život ohrožující výpravy, majestátní draky, zlovolné černokněžníky, krásné princezny a v neposlední řadě nemrtvé jednorožce likvidující Dundee. To vše v podání metalového Justina Biebera v zeleném brnění, osmadvacetiletého zpěváka Thomase Winklera. Co víc chtít? Naštěstí si toto vše Bowes a spol. uvědomují a Gloryhammer jsou tak perfektní parodií na všechny ty kýčovité fantasy příběhy, plné olejem přetřených, svalnatých válečníků s mohutnými meči a kladivy, známé z jiných kapel. Kýčovitou vizuální a textovou stránku navíc vyvažuje skvělá stránka hudební, takže rozhodně je o co stát. Kapela navzdory nepříznivému hracímu času vytvořila velmi slušnou bitevní vřavu a zanechala ve Vizovicích perfektní hudební dojem.

Vystoupení české kapely DOGA znamenalo obědní pauzu před desetihodinovým maratonem. Který započali VISIONS OF ATLANTIS. Kapela na festivalu vystupovala před třemi lety, nezůstal v ní však kámen na kameni. Z oné sestavy nyní byl nyní přítomen jediný člen, kytarista Werner Fiedler. Dalšího muzikanta, který tenkrát na pódiu hrál, zakládajícího člena Thomase Casera, na bicí zaskakoval Roland Navratil. Herbert Glos zase suploval za Michaela Korena na basu. Do výčtu tak chybí už jen klávesák Chris Kamper a pěvecký duet Siegfried Samer a Cleméntine Delauney, která se tak na hlavní stagi Masters objevila ve dvou po sobě jdoucích dnech, tentokrát už ne jako občasná doprovodná zpěvačka, jak tomu bylo v případě Serenity, nýbrž jako regulérní tahounka kapely. Spolu se Samerem si vizovické publikum podmanila a podala perfektní pěvecký výkon, stejně jako její kolega. Chemie mezi nimi fungovala podstatně lépe než mezi Delauney a Neuhauserem v Serenity. Nejvíce písní zahráli Visions of Atlantis z hitového alba „Cast Away“ z roku 2004, z nejnovější nahrávky „Ethera“ přitom nezazněla skladba ani jedna.


Symfonicky laděnou hudbu následovala čistě popová záležitost, německá kapela DIE HAPPY v čele s Martou Jandovou. Ta si sice část publika svým projevem nejspíše získala, nemohu se ale ubránit pocitu, že to celé působilo neuvěřitelně trapně. Bez informace, jaké si ten den oblékla kalhotky, bychom se nepochybně obešli, stejně jako bez neustálého předklonu, v němž jistě Jandová důkladně zkoumala povrch pódia a rozhodně nechtěla… Však víte. Kytaristu, jenž si s sebou přivezl výbavu menších hudebnin, netřeba komentovat – všiml si někdo účelu, pro který vystřídal tolik kytar, kromě toho, že je to přeci efektní? Ani hudebně potom Die Happy nestojí za moc – naprosto tuctový kytarový pop, doplněný tuctovým hlasem. Letošního ročníku se zúčastnili, jelikož loni byla Jandová těhotná, a tak nemohla vystupovat. Musím říct, že bych zpěvačce přál ještě více mateřské radosti a s tím spojenou další absenci.

Náladu měl zlepšit projekt ROCKSYMPHONY – spojení Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a hlasů Jana Toužimského a, už zase, Marty Jandové. Po hříchu se nejlepší pasáží vystoupení stala jeho příprava. Hudebníci z orchestru si nástup před živelné publikum zkrátka užívali – odpovídali na pokřiky o „ještě jedny housle“ i publikum sami hecovali. Bohužel při samotném koncertu orchestr zcela zanikl ve zvuku bicích a baskytary. RockSymphony si připravila ty největší rockové a metalové hity jako „Highway to Hell“, „Run to the Hills“ a další. Vystoupení kromě zmršeného zvuku nepomohlo ani to, že jak Toužimský, tak Jandová museli drtivou většinu textů číst z papíru.

Jestli někoho předešlé vystoupení nudilo, náladu si mohl spravit na skočných finských folkařích KORPIKLAANI. Jenže jejich vystoupení působilo neskutečně vyčpěle a nudně. To, že Korpiklaani do Vizovic přijeli natáčet DVD, kapele jen prospělo, protože se přeci jen o něco víc museli věnovat hraní než pití. Alkohol ale nevynechali jen v jeho materiální podobě, nýbrž oželili i písně jím se zabývající – z nich zazněla jen „Vodka“. Pokud uvážíme, že tyto skladby jsou pro festivaly jako stvořené, máme problém. Sedm písní kapela vybrala z poslední placky „Manala“, která hitparády zrovna netrhala. Celkově stihla finská parta odehrát osmnáct písní, přičemž koncert začal nabírat na obrátkách až někde kolem třinácté, když zazněla již zmiňovaná „Vodka“, „Ievan Polkka“ a na konci setu „Happy Little Boozer“.


Ze stejného důvodu jako Die Happy loni nezahrála ve Vizovicích ikona symfonického metalu, nizozemská kapela EPICA. Ještě před loňským ukončením koncertní šňůry zvládla odehrát tříhodinovou show „Retrospect“, zaznamenanou na DVD, letos fanouškům udělala radost rovnou další studiovkou „The Quantum Enigma“. Mark Jansen se zdá být nevyčerpatelnou studnicí nápadů a melodií, jelikož i novinka si drží tu nejvýše nastavenou laťku. Simone Simons mateřství prospělo a její zpěv je teď daleko emotivnější. Jen těžko byste nyní v žánru hledali kvalitnější kapelu Všechno Epica potvrdila i ve Vizovicích. Show doplněná o pyrotechniku brala dech, byla dokonalá jak po instrumentální, tak po vokální stránce (a koneckonců i po té vizuální). Více než polovinu skladeb vybrala skupina právě z novinky, ze všech dalších alb potom zaznělo po jedné písni. Nechyběly pecky jako „Storm the Sorrow“, „Unleashed“ nebo „Consign to Oblivion“, doplněné o aktuální „Essence of Silence“ či „Unchain Utopia“. Ústřední postavy – Simons a Jansen – po celou dobu (už na autogramiádě) rozdávali úsměvy na všechny strany a koncert si užívali. Svých pětasedmdesát minut využili bezezbytku k výbornému a nezapomenutelnému vystoupení, které mělo jedinou vadu – netrvalo tři hodiny jako show „Retrospect“.

Areál Likérky se začal nadouvat k prasknutí, jakmile dozněly poslední tóny Epicy a přišel čas SABATON. Není třeba tuhle švédskou divizi nijak zvláště představovat. Kapela si v Česku vydobyla neotřesitelnou pozici, až někteří kroutí hlavou, jak se jim to vlastně mohlo podařit. Pokud nepatříte mezi zaryté odpůrce bandy kolem Pära Sundströma a Joakima Brodéna, odpověď vám dá sama show. Tentokrát si Sabaton kromě pyrotechniky přivezli tank, do jehož pancíře se usadil bubeník Hannes Van Daal. Jinak je vše při starém – koncert tradičně uvedla skladba „The Final Countdown“, které už by se kapela ale konečně mohla zbavit, následovaná obligátní „Ghost Division“ na zahřátí motorů. I Sabaton do Vizovic přivezli nové album – „Heroes“ jsou opět koncepční nahrávkou, tentokrát každá píseň vypráví příběh jednoho válečného hrdiny. Právě skladba z tohoto alba následovala, konkrétně to byla „To Hell nad Back“, hned po té zazněl další hit „Carolus Rex“ a to už se musela krev rozproudit úplně každému. Pochopitelně nechyběly ani četné průpovídky mezi písněmi aneb tisíc variací na „ještě jedno pivo“. Poloviční Čech Brodén ukázal, že na své české občanství je patřičně hrdý, a především že toto občanství je pravé, když na kameru ukázal svůj pas. Samozřejmě nezapomněl ani pozdravit svou maminku či zapět „Kočka leze dírou“. Sabaton vybalili klasickou zásobu svých hitů, mezi nimiž nechyběly „Attero Dominatus“, „Poltava“ či „Uprising“. Z novinky zazněly „Soldier of 3 Armies“, „Resist and Bite“, při kterém se Brodén chopil kytary a dal si menší souboj s kytaristy, který vyhrál na plné čáře, protože kam se hrabou nějaká sóla na riff „Master of Puppets“. Nechyběla pochopitelně ani píseň o maršálu Karlu Janouškovi „Far From The Fame“. Show uzavíral tradiční trojlístek „Art of War“, „Primo Victoria“ a „Metal Crüe“. Sabaton zase jednou dokázali strhnout celé Vizovice a jejich koncert se nepochybně zařadil na špici letošního ročníku, jeden problém tu ale je – uvědomil jsem si, že se více než na samotnou hudbu těším na Brodénovy komediální výstupy. Pozdní BEHEMOTH už jsem slyšel jen na půl ucha, když jsem usínal ve spacáku.

Den třetí: sobota

Většinu sobotního dne jsme strávili zevlováním u stanů a užívání si radostí, které festival kromě hudby nabízí. Rozumějte zkoumání sortimentu všech možných obchůdků a stánků s občerstvením. První kapelou pro nás byli až podvečerní FREEDOM CALL. Na Chrise Baye a spol. se nedá netěšit, už jen kvůli té kopě pozitivní energie, kterou vás zahrnou. V tak krásný den, jakým sobota byla, se radost jen umocnila. Němci se bohužel neustále drží svého zažitého setlistu, který jen poupravili několika skladbami z novinky „Beyond“. Na mé nejoblíbenější album „The Circle of Life“ se nedostalo vůbec. Možná i proto se mi první půle vystoupení zdála tak nějak nezáživná. Nicméně trojlístek „Power & Glory“, „Tears of Babylon“ a „Land of Light“ téměř vše napravil a koncert nakonec splnil očekávání. Freedom Call pochopitelně rozdávali úsměvy na všechny strany, třikrát zopakovali finiš „Warriors“ a dostali publikum do skočného varu.


Dlouho jsem rozmýšlel, jestli zůstat na Michaela Schenkera s jeho Temple of Rock, nakonec jsme ale jeho hrací čas využili k občerstvení před trojicí dalších kapel. Nikomu nemohla uniknout poměrně nedávná změna na postu zpěvačky ARCH ENEMY. Dlouholetou frontwoman Angelu Gossow nahradila mladá dračice Alissa White-Gluz, jež přišla z podobně laděných The Agonist. Arch Enemy do Vizovic taktéž přivezli nový materiál, album „War Eternal“, které už kapela nahrála s novou vokalistkou. Vzhlížel jsem k této výměně s nadějí, že by se z této anarchistické bandy mohla stát sympatičtější skupina, než byla doposud. A mé naděje byly vyslyšeny. Arch Enemy změna neskutečně pomohla, kapela vypadá svěže, show prokoukla a má grády, upustilo se i od epileptické přehlídky světel. White-Gluz za mikrofonem excelovala a kromě „svých“ písní si poradila s přehledem i se starší tvorbou. V plné parádě tak vedle nových písní jako „You Will Know My Name“ nebo titulní „War Eternal“ zazněly i starší a osvědčené pecky „Nemesis“, „No Gods, No Masters“ či „We Will Rise“. Tradičně byli ve formě i kytaristé Michael Amott a Nick Cordle, kteří potěšili melodicky založené posluchače instrumentálními finesami a působivými sóly. Před dvěma lety jsem Arch Enemy na stejném pódiu nemohl vystát, tentokrát jsem z koncertu neměl vůbec špatný dojem.

Což se nedá říct o následných HELLOWEEN. Německá kapela rozbila setlistový evergreen tím, že do něj zařadila pět skladeb na přání fanoušků. Konkrétně to byly „Starlight“, „Nabatea“, „Where the Rains Grow“, „Ride the Sky“ a „Halloween“. Andi Deris byl v lepší hlasové kondici, než by asi velká část publika čekala, a dokázal starší kusy zazpívat obstojně, i tak se nemohu ubránit dojmu, že je chtěl mít co nejrychleji za sebou. O dojemný moment se frontman postaral, když vzpomenul na padlé české vojáky v Afghánistánu a věnoval jim jednu z písní. Potud slušné, ale bohužel to přišlo. Tradiční kolotoč řečí se rozjel při „Live Now!“. „Nejdřív pravá strana. A teď levá strana. A teď zase pravá strana. A teď zas levá. A kdo chce začít? Chce začít pravá strana? Nebo levá strana? Pravá? Levá? Pravá? Levá?“ Bylo to přesně tak nudné, jak to teď vypadá. V místě, kde jsme s partou stáli, se vzduchem nesl nespočet nadávek na tento helloweenský zlozvyk, lidé rezignovaně sedali na beton a čekali, až maraton Derisova blábolení skončí. Naštěstí Helloween stačí zahrát na závěr „Future World“ a „I Want Out“ a vše je odpuštěno. U odpůrců přesně naopak. A vše zůstává při starém.


Osobně jsem se daleko více těšil na kapelu následující. CIVIL WAR založili čtyři bývalí členové Sabaton – Oskar Montelius, Rikard Sundén, Daniel Mullback a Daniel Mÿhr. K sobě přibrali zpěváka Nilse Patrika Johanssona a nahráli debutovou desku „The Killer Angels“. Instrumentálně se tahle banda od Sabaton příliš neliší a kořeny jsou jasně patrné, v čem se obě skupiny diametrálně liší, je zpěv. Johansson na „The Killer Angels“ předvedl takovou rozmanitost a s hlasem pracoval tak špičkově, že ve mně vzbudil velká očekávání. Zároveň jsem si ale byl dobře vědom toho, že kvalita koncertu bude stoupat a padat s jeho výkonem. A ten byl, bohužel, naprosto otřesný, minimálně první polovinu show. První kapkou bylo to, že zpěv nebyl přes kytary a bicí téměř vůbec slyšet, za což pochopitelně Johansson nemůže. Co už ale drží plně ve svých otěžích, je zpěv samotný. Na studiové nahrávce si s hlasem vyhrál a představil pestrý rejstřík odstínů a barev vokálu. Aby následně na koncertě úplně ignoroval, co nahrál, a písně si zpíval, jak chtěl, jako by chtěl ukázat jejich naprosto jinou podobu. Asi nejvíce se mu povedla skladba „I Will Rule the Universe“, jednoduchý a úderný pochoďák, jinak za kvalitami nahrávky výrazně zaostával. Nehledě na to, že celou dobu připomínal komparzistu ze seriálu The Walking Dead. A když už chce představovat členy kapely, měl by si pořádně pamatovat jejich jména. Ale abych mu úplně nekřivdil, třeba byl před koncertem na exkurzi v Likérce a za jeho kondici mohla nějaká vyšší síla. Zbytek kapely šlapal dobře, kluci po exodu ze Sabaton neztratili energii a pořád chtějí bavit. Vzhledem k tomu, že kapela má venku jednu nahrávku a jedno EP, nemá příliš smysl vyjmenovávat jednotlivé skladby, které ve Vizovicích zazněly.

Hořce zklamán jsem se spolu s ostatními vydal na pozdní pivo, abych sledoval poslední hudební vystoupení večera, jistého valmezáka v trenýrkách, který osazenstvu pivního stanu mimo jiné, nejspíš v pinkfloydovské referenci, ukázal svojí verzi „The Dark Side of the Moon“. Následně jsme se srdceryvně rozloučili s kamarádem, který musel předčasně odjet, a šli jsme nabírat síly na poslední festivalový den.

Den čtvrtý: neděle

Ani neděle nebyla z hlediska kapel nijak nabitým dnem. Dopoledne jsme skočili do Vizovic doplnit nějaké ty zásoby, přičemž jsme po cestě potkali jistého valmezáka, který tentokrát, za pomoci klacku a kusu plechu, svolával lidi na nedělní mši. Po návratu z nákupu se někteří odebrali do sprch, já se šel kouknout do areálu na první a poslední českou kapelu, kterou jsem letos viděl.

Polední dávka zábavy s LEGENDY SE VRACÍ vyšla na jedničku. Parno, které v neděli panovalo, nijak neubralo na energii Petra Šišky a spol., kteří zase jednou, kromě coverů písní z nejslavnějších (podruhé na festivalu zazněla „Highway to Hell“, ale připomněli se třeba i nedávní headlineři Twisted Sister s písní „We’re Not Gonna Také It“), přišli s celou řadou originálních a vtipných vsuvek. Tradiční reklamu na své pojízdné Tesco se zlevněnými CD doplnila kapela třeba o „ztracenou holčičku hledající tatínka, takového blonďatého andílka, sedmnácti, devatenácti letého“. Na bednu od banánů a trampské kytary vystřihli i „Another Brick in the Wall“ a myslím, že nikdo z jejich koncertu nemohl odcházet rozladěn. Takto si představuji zpestřené nedělní poledne. Během vystoupení jsem navíc ozkoušel jeden ze stánků v areálu a risknul střevní erupci, když jsem si koupil gyros. Žádná kalamita se naštěstí nekonala, tak jsem kaskadérský kousek zopakoval ještě večer a opět nic. Asi to s těmi „blafy v areálu“ nebude tak horké.


Nepříjemnou povinnost koupit zpáteční lístek z festivalu si naše parta odbyla záhy, poté se někteří odebrali do fronty na autogramiádu Eluveitie a někteří jsme zaujali místo na ploše. Hrát totiž měli kanadští death-metalisté KATAKLYSM. Na svém únorovém koncertu oznámili, že v létě budou hrát na Masters of Rock, v programu po nich však ani vidu ani slechu. Všichni napjatě čekali, jak to s nimi dopadne, až je nakonec pořadatel oznámil jako náhradu za vypadnuvší The Exploited. Kataklysm svůj koncert odehráli 2. února. Zpěvák The Exploited dostal infarkt, kvůli němuž kapela turné zrušila, 14. února. Zdá se to jen mně, nebo původně bylo zaděláno na hudební faux pas? Ale ke koncertu: show se mi zdála poněkud sterilní, nezajímavá, nicméně neurážející a věrné fanoušci kapely si zřejmě neměli moc na co stěžovat. Hlavou se mi ale pořád honilo porovnání s Arch Enemy z předchozího večera. A v něm to Kataklysm projeli na plné čáře.

Následovat měla premiéra kapely TERRANA, jež však byla přesunuta až na později. Důvodem tohoto přesunu byla absence Švýcarů KROKUS, kteří na festival nemohli dorazit z mně neznámých důvodů. Na poslední chvíli za ně do programu naskočili němečtí pohodáři BONFIRE, jejichž koncert jsme ale vynechali. Mimo areál došlo v jednom ze stánků k nevídané krizi. Vlivem horka se všichni tvrdí rockeři rozhodli přísně dodržovat pitný režim, takže žádaný nápoj na nějakou dobu došel. Co je na tom zajímavé je to, že nešlo o pivo, ale o Kofolu.

V areálu jsme na Terranovu TERRANU nebyli po celou dobu vystoupení. Bubeník Mike Terrana vystoupení odstartoval (nečekaně) sólem, poté se z pódia začal valit poctivý, ale přeci jen ne moc nápaditý hard rock, který jsme s klidem oželili. Místo toho jsme začali s balením. Modrá obloha začala na obzoru znepokojivě černat, a tak jsem se chopil telefonu a zavolal do civilizace, abych zjistil, jak se to bude mít s deštěm, to kvůli balení stanů. Dostal jsem odpověď, že všechno dobré, nad Vizovicemi nepadne ani kapka. Do pěti minut jsme se krčili ve stanu a doufali, že se déšť nezvrhne v kalamitu. Naštěstí hřmělo jen někde v dáli a déšť rychle ustal.

To už se ale pódium začalo připravovat pro folk metalové hvězdy ELUVEITIE. Kapela v posledních letech rapidním tempem nabrala na oblíbenosti a v březnu tohoto roku navíc triumfovala ve švýcarské anketě Swiss Music Awards v kategorii „Best Live Act“. Zkrátka se bylo na co těšit. Při dvou posledních návštěvách české kotliny kapele chyběla Anna Murphy – jednou nemohla hrát kvůli zlomené ruce, podruhé z důvodu nemoci absentovala úplně. Tentokrát už ale Švýcaři dorazili v kompletní a zdravé sestavě a mohli nás tak plnohodnotně zasvětit do tajů galské historie a mytologie. Hned úvod koncertu měla v režii nová houslistka Nicole Ansperger, jež sólem uvedla údernou skladbu „Helvetios“. Eluveitie za několik málo týdnů vydají nové album a na festivalu z něj představili hned tři kousky. Kromě již známého singlu „King“ zazněla také „The Nameless“ a bilingvistická skladba „The Call of the Mountains“, kterou skupina, tak nějak ve švýcarském duchu, nahrála hned v pěti jazycích. Mikrofonu se v tu chvíli naplno chopila Anna Murphy, stejně jako při hitu „A Rose For Epona“. Galskou historii lemovanou válkami a krví jinak svým growlingem zosobňoval Chrigel Glanzmann. Ze svých největších hitů kapela vynechala snad jen „Tegernako“, jinak došlo na pecky jako „Thousandfold“, „Luxtos“, „Omnos“, „Havoc“ i mírně odfláknutou „Inis Mona“. Nejautentičtěji přiblížili Eluveitie bitevní vřavu v brutální „The Siege“, v níž ukázala i Anna Murphy, že kromě svého sladkého hlásku umí i pořádně zařvat, i když ne vždy čistě. Eluveitie rozparádili celou Likérku, včetně zvukařů na věži, a na podzim se nepochybně mohou těšit na narvanou MeetFactory.


I další kapela přilákala do areálu mnoho příznivců a možná, že kdyby nehrála v neděli večer, navíc v době, kdy v Brazílii vrcholilo fotbalové mistrovství světa, bylo by jich ještě výrazně víc. UNISONIC hrají opravdu poctivý, ryzí power metal, který korunuje dokonalý hlas Michaela Kiskeho a od roku 2011 kytarový um dalšího ex-Helloweeňáka Kaie Hansena. Stejně jako Eluveitie vydají na počátku srpna Unisonic novou placku a stejně jako Švýcaři nám naservírovali hned tři novinky: „Throne of the Dawn“, „Exceptional“ a „For the Kingdom“. Ale popořadě. Koncert otevřela samozřejmě úderná eponymní skladba „Unisonic“, v níž hned zkraje Kiske ukazuje, že „zpívat trochu výše a zpívat trochu níže“ mu nedělá žádný problém. V průběhu show si, povětšinou s výrazem drsného šéfa, absolutně podmanil publikum. Úvod koncertu provázely problémy s technikou, které zakoušel Kai Hansen. Během času nápravy publiku Kiske vysvětlil, jakou oběť festivalu přináší, jelikož jeho krajané právě ve finále bojují s Argentinou o nejprestižnější trofej. Však si také muzikanti vždy jednou začas doběhli do bočního zvukařského stanu, aby zkontrolovali skóre zápasu. Unisonic se ale rozhodně neobětovali zbytečně – nejenže gól během jejich show nepadl, ale kapela podala perfektní výkon, za který jí publikum muselo být vděčné. Kromě tří zmíněných novinek přehráli Unisonic, až na pár výjimek, celé debutové album, přidali bonusovou skladbu „Over the Rainbow“ a na závěr (překvapivě) helloweenské „I Want Out“, daleko lepší, než Likérkou znělo den předtím. Jak potom kapela opouštěla pódium, mohli jsme zahlédnout Kiskeho, v ruce s tabletem, na němž běžel fotbal. SEBASTIAN BACH byl obětován poslednímu slavnostnímu posezení u piva, než jsme museli Vizovice zase po parádních pěti dnech opustit.

Věru, byl to vyvedený festival, tak jako pokaždé, i když celý rok remcá, jak to bude letos už určitě stát za zlámanou paličku. Předchozí ročníky jsem mezi kapelami vždy měl jednoho favorita, který si podle mě zasloužil titul pro nejlepší koncert, letošní ročník byl v tomto ohledu ale vyrovnaný tak, že by v pomyslném pořadí rozhodovalo o špičky steelek, proto se do soudů nebudu pouštět.

Už jsem se pochvalně vyjádřil o výměně pásek, nyní musím přidat alespoň dvě další věci (a určitě by se jich našlo více). Tak především je to osoba moderátora. Letos konečně celé čtyři dny obstaral výborný a profesionální Milan „105 Kg“ Krajči, jenž se dokáže vypořádat úplně se vším, a vůbec nejlépe si vede, když po něm někdo chce, aby ukázal kozy. Druhý palec nahoru si pořadatelé zaslouží za poctivé vyvážení mobilních toalet, kolem kterých, a na které, se letos dalo dokonce i chodit. Další pochvala míří tentokrát mimo festival samotný – pokud je mi totiž známo, tak média letos nepřinesla žádné negativní zprávy o zlých satanáších svačících novorozeňata. A pokud to tak můžeme vzít, tak se našla i pochvalná zpráva, protože „kriminalita byla letos nejnižší“.

text: Adam Musil

foto: Radek Šich
kompletní fotogalerie z Masters of Rock 2014 zde:
čtvrtek
pátek
sobota
neděle

Nový Spark
venku od 31. října
Kalendář akcí
16.11. Sting
16.11. Škwor
17.11. Zeal & Ardor
17.11. Aborted, Cryptopsy, Benighted, Cytotoxin
18.11. Axxis, Dornenkönig
18.11. Aborted, Cryptopsy, Benighted, Cytotoxin
18.11. Decapitated, Hatesphere, Thy Disease
19.11. Nightwish, Beast In Black
20.11. Black Stone Cherry, Monster Truck
23.11. Tři Sestry, Slobodná Europa
A co FAKKER!?