Nový Spark
venku od 29. listopadu
Od středy až do pondělí - MoR 2012

Od středy až do pondělí - MoR 2012

Byli to magické čtyři dny (pro někoho víc, pro někoho míň) a jistě stojí za to, si tyto dny ještě několikrát připomenout, ať už formou vzpomínek, videí a nebo reportáží... Středa

Je přesně 8:56 a z nádraží vyjíždí vlak směr Praha. Přesně podle jízdních řádů, což se do budoucna ukázalo jako výjimka potvrzující pravidlo. V Praze už na nástupišti čeká několik početných skupinek oděných v černém a s krosnami na zádech – nemůže být pochyb o tom, kam cestují. Je 11. července a zítra začíná desátý ročník Masters of Rock.

Z Prahy ještě vlak vyjel přesně, snad dokonce o minutu dříve – v tom bodě všechna víra v České dráhy dosáhla maxima, následně už jen velmi prudce klesala až pod bod mrazu. V Pardubicích přistoupil kamarád, se kterým jsem letos do Vizovic mířil, a vlak už byl z většiny zaplněn jen vyznavači metalu. Těch pár civilistů se evidentně necítilo ve své kůži. V Chocni se vlak zastavil a zůstal stát. Několik hlav vykukujících z oken se bavilo na účet kolemjdoucích, zpravidla nositelů účesu nejmenované náctileté popové hvězdičky. To byla pro tu chvíli asi jediná legrace, protože absolutně odříznuti od informací, se kterými se České dráhy opravdu neobtěžovaly (ne naposled), stál vlak v Chocni dalších zhruba 40 minut, během nichž značná část cestujících vystoupila a okupovala nástupiště. Následně jsme se dozvěděli (a že už bylo načase), že vlaky dál nepojedou kvůli spadlému vedení, a všichni cestující budou přepraveni do Ústí nad Orlicí autobusy. Několik desítek (možná i stovek), mnohdy už napitých, rockerů tedy vyrazilo podchodem před nádraží. Pár metrů trvalo ujít zhruba deset minut kvůli davu, který se v tunelu vytvořil. Když jedna dáma vyjádřila svoje udivení nad chováním „těch zvířat“, bylo o zábavu postaráno – užité gesto zůstane v hlavách přítomných asi dlouho zakořeněno… Neinformovanost dále pokračovala v zaběhlých kolejích, takže nikdo pořádně nevěděl, kde na autobusy čekat a to občas vedlo k agresivnějším výlevům méně trpělivých jedinců. Obyvatelé Chocně (a hlavně potom řidiči tamější MHD) si zřejmě doma plakát Masters of Rock nevylepí a spíše budou horoucně pokyvovat nad informacemi médií, která letošní ročník prezentovala jako baštu všemožných neřestí a řešila vše, jen ne hudbu.

Po příjezdu autobusů do Ústí nad Orlicí neschopnost Českých drah nabírala obrátek, neboť opět nikdo nevěděl, kdy, kde a jak budeme pokračovat v cestě. Světlou výjimku tvořila vstřícná paní průvodčí, která nás nasměrovala, když už nic jiného, na správnou stranu nástupiště, kam naštěstí za půlhodinku přijel expres, který mířil do Olomouce. Sláva – cesta mohla pokračovat! Nechtěl bych opomenout skupinku, se kterou jsme se dali na nádraží do řeči a zejména autorku těch výborných sušenek, kterými nás obdarovala – díky, byly výborné!

Podle informací na olomouckých světelných tabulích se nám cesta protáhla o krásných 205 minut. Sám jsem zpoždění nepočítal, ale odhadl bych větší hodnotu…

To bychom měli tu negativnější část cesty, od té doby šlo všechno jako po másle, až na tradiční nekonečnou cestu Zlínem (vlaky zřejmě používají místo MHD, jinak si nedovedu vysvětlit počet stanic), se kterou ale člověk musí počítat. Ve Vizovicích bylo všechno na svých místech – našli jsme všechny naše oblíbené stánky i značky piva, příjemné vůně i ne zrovna lákavé Toi Toi. Na louce bohužel už bylo obsazené „naše“ místečko, a tak jsme museli stany postavit jinde, což se později ve tmě, alespoň pro první den, ukázalo jako ne zrovna šťastné. Večer patřil stánku u Kozla u vchodu do areálu č. 2. Tam jsme příjemně pokecali s o deset let starším návštěvníkem, který nám navíc koupil panáka na uvítanou. Musíme vypadat jako příšerní parazité, ale tohle bylo naposled, přísahám!

Hledání stanů po tmě se trochu protáhlo, ale nakonec mělo zdárný konec a tak jsme mohli spokojeně ulehnout a těšit se na čtvrteční program. Usínal jsem s příjemným pocitem „konečně doma“.

Čtvrtek

Ze stanu mě vyhnalo slunce někdy okolo půl osmé ráno. Vedro ve stanu bylo opravdu nesnesitelné a nádech čerstvého vzduchu měl hodnotu zlata. Po snídani nebylo moc co na práci a tak jsme k areálu navzdory původnímu plánu šli už v půl desáté, tedy akorát čekat na otevření. To se nakonec ukázalo, jako výborné řešení, protože pozdější fronta vypadala hrozivě. Poté, co jsem dostal pásku (dvě už přeci jen vypadají lépe než jedna) a obdržel festivalové CD, které tentokrát skrývalo hudební klenot (ale k tomu později), přišla na řadu rutinní prohlídka areálu a zastávka u stánku s festivalovým zbožím. Bohužel design triček se ani tentokrát nezměnil, a tak jsem neměl důvod si nějaké koupit – víc stejných triček, ač se to může zdát neuvěřitelné, v šatníku nepotřebuji. Změna by neuškodila, opravdu ne… Jediné peníze padly na brožurku, která se vždycky hodí, ať už kvůli programu nebo na podpisy u autogramiád.

Ve stánku Sparku probíhalo sčítání metalistů – odměna 10 000,- byla poměrně lákavá, a i když šance na výhru je minimální, vyplnil jsem hned dva lístky, hlavně proto, abych si mohl koupit dvě čísla Sparku. Stejně tak udělal Ondra, takže o zásoby čtení v případě nepřízně počasí bylo postaráno. Bohužel jsem si vybral dvě čísla, kde nebyl jediný dobrý plakát. To Ondra měl šťastnější ruku, když si momentálně může vyvěsit Nightwish, Sabaton nebo Epicu.

První kapela hrála od dvou hodin. A že to byl povedený začátek festivalu, o tom nemůže být pochyb. Uvítání skupiny od Ozzy Osbourna či Bon Joviho neslyšíte každý den. Skvadra kolem Petra ŠiškyLegendy se vrací – předvedla svěží humorné vystoupení, kde kromě vtipů o speciálních dálničních známkách či malé reklamě na CD zazněly hity jako Highway to Hell, The Wall nebo třeba We Will Rock You. Legendy nezapomněli připomenout ani loňské headlinery Twisted Sister, když zahráli We’re not Gonna Take It. To všechno kapela předvedla na elektroakustické kytary podpořené klávesami – klobouk dolů, skvělá práce. Kapela také skladbou Purple Rain uvedla jedinečnou událost – svatbu přímo na hlavní scéně Masters of Rock. Netradiční záležitost spojila ve svazek manželský pár (jména už si bohužel nevybavuji), který se potkal před několika lety právě na tomto festivalu – slavnostní okamžik, no ne?

První zahraniční kapelou letošního ročníku byli Němci Saltatio Mortis. Jejich vystoupení nepostrádalo pořádnou dávku energie, zvláště od jejich frontmana, který neopomněl takové věci, jako je crowd swimming nebo třeba prohození věty v češtině. Vyznačoval se ale hlavně různými skokanskými kreacemi, které společně s jeho kostýmem hrubě nekorespondovaly se zbytkem kapely, která má hrát něco jako středověký folk metal. Do paměti se mi jejich koncert určitě nevryje. Ostatně jsem je ani neznal, jen bylo potřeba zahřát si místečko na čtvrtečního headlinera. :)

Před ním bylo ale na řadě hned několik kapel. Rakouští metalcoroví sympaťáci The Sorrow vytvořili pod pódiem pořádné peklo a asi největší letošní wall of death. Nicméně mně osobně tento styl nic neříká (za celou show jsem kapele rozuměl pár vět během prostojů mezi písničkami) a tak jsem jejich koncert v podstatě přetrpěl. I kvůli skupince opilců, kteří si ho na rozdíl ode mne jaksepatří užili. Budiž jim to přáno.

Potom už na řadu přišli Horkýže Slíže, na které jsem byl hodně zvědavý. Tito ostřílení a nekonformní hudebníci ze Slovenska mě však zklamali. A nebyla to jen zásluha zvukaře, který byl asi polohluchý, ale i kapely, jejíž výstup (a hlavně pak výstup frontmanův) mi přišel mdlý, nezajímavý, strojový. Rádoby vtipné hlášky mi bohužel ani nepozvedly koutky rtů. Za zmínku snad stojí jen zpěvákova výzva „Kdo neskáče, neni Čech“. Horkýže nevynechali své největší hity, z mého pohledu ale vynechali originalitu, kterou bych u nich čekal…

Na řadě byl můj první favorit, Američtí melodikové Kamelot. Hlavní otazníkem večera bezpochyby bylo, jak se nováček v sestavě – zpěvák Tommy Karevik – popere s úlohou frontmana, a jak dokáže nahradit charizmatického Roye Khana. Není třeba dlouho napínat – Tommy si svou premiéru na světových pódiích odbyl vskutku znamenitě. Před takovým debutem nelze než smeknout. Vše napovídá tomu, že si Kamelot vybrali dobře. Vrcholem vystoupení pro mě byla píseň The Haunting. Skupina také použila dávku pyrotechniky, která zahrnovala plameny i fontány. Přídavek March of Mephisto byl potom za pomoci těchto metod a asistence sličných bubenic s páskou přes oči uveden vskutku efektivně. Celá kapela zaslouží palec nahoru. Už ne tak zvukař, který pokračoval v trendu od Horkýžů a snažil se publikum v prvních řadách připravit o sluch. Navíc nejenže hlasitost byla místy na hranici snesitelnosti (nakonec se dostalo na kapesníky v uších), ale také zanikal zvuk kláves a pomocných vokalistů (mj. Elize Ryd, zpěvačky Amaranthe). Velká škoda vzhledem k nasazení kapely a skvělé odezvy publika.

Po Kamelot se pódium chystalo pro hard rockové legendy Thin Lizzy. Tihle Irové odehráli pohodový set muziky, která rozhodně neurazí, ale v mém případě ani nenadchne. Pochopitelně nechyběly největší hity kapely – Jailbreak, Whisky In The Jar nebo poslední píseň koncertu, The Boys Are Back In Town. Zajímavá byla i jejich blikající vlajka v pozadí.

A to už se areál zaplňoval kvůli hlavní hvězdě večera, Within Temptation. Nizozemci v čele s fantasticky hlasově vybavenou oslavenkyní Sharon den Adel nezaváhali a opět předvedli nesmírně kvalitní show podpořenou velkou LED obrazovkou. Sharon, slavící narozeniny, měla evidentně dobrou náladu, a jak u ní bývá zvykem, ani na chvilku nezaváhala a předvedla nejlepší ženský vokál letošního ročníku. Potěšily jak pecky z nového alba The Unforgiving, jako třeba Shot In The Dark nebo Iron, tak i starší skvosty – Ice Queen, Stand My Ground, What Have You Done a zejména přídavek, již možná kultovní Mother Earth. K tomu všemu navrch kapela k Sharoniným narozeninám zahrála akustický Never – Ending Story a o favorita na ocenění nejlepší kapely Masters of Rock 2012 bylo postaráno. Navíc už ani nebyly potřeba jakékoliv ušní ucpávky, což koncertu přidalo – vůbec ozvučení bylo tentokrát špičkové. Kdybych měl srovnat s koncertem v pražské Incheba Aréně, tak by pravděpodobně podzimní show vyhrála, ale s minimálním rozdílem. Within Temptation jsou v současnosti ve skvělé formě a je jen dobře, že připravují nové album.

Vystoupení Bloodbound jsme vynechali, nejen kvůli únavě z deseti hodin ve stoje bez pití a jídla. Po návratu z areálu tedy přišla na řadu vydatná pozdní večeře a hned potom spánek – spacák lákal tak, jako nikdy.

První oficiální den festivalu strávený převážně v prvních řadách byl tedy vydařený, i když vyčerpávající. Jako vedlejší produkt jsme si z areálu odnesli pořádně zalehlé uši, což u metalového festivalu určitě není nic nečekaného a hrozného, ale už po prvním dni? Nabízela se také otázka, jestli někdo dokáže předčít Within Temptation – a že to byla pořádná výzva, protože laťka byla nastavena opravdu hodně vysoko.

Pátek

Na rozdíl od rána čtvrtečního mě neprobudilo prahnoucí slunce, ale rytmické bubnování deště. Následkem tohoto naštěstí dříve předpovídaného počasí, jsem prakticky celé dopoledne strávil ve stanu. A světe div se, strávil jsem ho, pro někoho na festivalu, neakceptovatelným způsobem – četbou. Peníze investované do Sparků se tedy nakonec přeci jen vyplatily, a když i Spark došel, tak všechno jistila Čapkova Válka s mloky, zkrátka kvalitní čtení na všech frontách.

Ve formě přeháněk propršelo prakticky celý den, ale to nám samozřejmě nezabránilo vydat se do areálu. A sice na autogramiádu kapely Sirenia. Koneckonců déšť se k této bandě poměrně hodí. Po loňském nešťastně zrušeném vystoupení i autogramiádě tedy fanoušci dostali možnost získat trofeje. Ve frontě jsme skončili na slibných pozicích a nakonec také autogramy dostali, stejně jako se podařilo vyfotit pár fotek. Mimo jiné jsem jednoznačně došel k poznání, že Ailyn byla nejkrásnější bytost na letošním ročníku (pánové jen se přiznejte, kdo by jí tipnul 30 let?). Na soustředění, abych nevypadal jako idiot, padlo tolik energie, že jsem úplně opomněl poděkovat za autogram ve španělštině… Tak holt jindy, nedá se nic dělat, Ailyn i tak rozdávala všude úsměvy od ucha k uchu a vypadala velice dobře naladěná – slibný ukazatel pro pozdější koncert. Autogramiáda proběhla víceméně bez problémů, protentokrát…

Hned, jak jsme ukořistili cenné skalpy, zamířili jsme pod pódium, kde se akorát chystalo vystoupení tuzemských starých harcovníků, skupiny Visací zámek. Neznám od nich nic, než tu jejich obecně známou Známku punku, takže jsem chtěl využít jejich koncert pro získání co nejlepších míst na Sireniu. Visací zámek, které považuji za takový český ekvivalent slovenských Horkýžů na letošním ročníku Masters, se koncertu zhostili s velkou parádou. Na rozdíl od Slováků z předchozího dne na mě působili nenuceně a pohodově. Kromě toho měli nejlepší kytaru a jediné umělé číro. Vrcholem potom byla rozcvička dle vzoru pro mladé soudružky pod dozorem soudruha Husáka, ta skutečně neměla chybu a tuším, že si celý areál rád zacvičil.

Jakmile tato oddechovka skončila, začal se připravovat koncert Sireniy. Nakonec jsme stáli na velice pěkných místech a vše mohlo začít. Norové se Španělkou za mikrofonem a Chilanem za bicími měli publiku za minulý rok co vracet. Začátek koncertu poznamenaly jakési neznámé problémy s mikrofonem, a tak Ailyn část první písně odzpívala z úplného boku pódia, což zejména pánské účastníky určitě nepotěšilo. Naštěstí se všechno rychle vyřešilo a vystoupení mohlo začít naplno. Byť možná kapela (hlavně Mortem) místy působila, jako by ji vystoupení nebavilo, z publika dostávala velkou podporu a bylo vidět, že fanoušci se celý ten rok pořádně těšili. Sirenia předvedla kvalitní vystoupení, podpořené hlavně Ailyným hlasovým projevem, kdy s přehledem zazpívala i starší píničky jako např. Meridian. To, že kapela působí introvertním dojmem, k nim patří – myslím, že si koncert užili stejně, jako diváci. Sirenia se zařadila na seznam kapel, které v jistém smyslu i předčily má očekávání.

Pořádná dávka happy metalu. Přesně to čekalo všechny, kteří zavítali na koncert Freedom Call. Tihle Němci, kteří svým pojetím metalu zřejmě nemají ve světě sobě rovné, byli zárukou toho, že i přes déšť vpustí do Likérky proud pozitivní energie, který jen tak nevyprchá. A to se také stalo. Od první do poslední minuty jste mohli na frontmanově tváři sledovat úsměv, publikum takřka mezi každou písní nepřetržitě skandovalo „Freedom Call, Freedom Call!“. Atmosféra byla skutečně výtečná a netřeba dodávat, že plná radosti a energie. A je vůbec náhoda, že během koncertu Freedom Call přestalo pršet? :) Zpěvák hýřil energií a vtipem, důkazem budiž jeho pozdrav projíždějícímu vlaku či přirovnání zážitku ze stage ve Vizovicích k sexu. Němci si právem publikum získali na svou stranu nejen díky vtipům a skvělé hudbě, ale třeba takovým kouskům jako byl třikrát opakovaný konec hitu Warriors. Kromě této písničky zahráli např. Tears of Babylon, Land of Light či Rockstars. Na mém listu nejlepších koncertů letošních Masters se zařadili hodně vysoko.

Po koncertu Freedom Call jsme zamířili do obchodu, kterému tradičně návštěvníci MoRu zvyšují obrat možná o stovky procent a vybavili se na večeři. Prodavačky vypadají velmi nevrle, jako kdyby je veliký zájem o jejich zboží a nadměrný výdělek netěšil. :) Aneb ať žijí předsudky o vyznavačích metalu…

Při cestě zpět do kempu jsme slyšeli hrající thrash metalisty Exodus. A také se vyhýbali mnohým proudům nevalně páchnoucí kapaliny lidského původu, která na nás mířila skrze plot. Nevím, kam všude by ještě organizátor měl umístit Toiky, aby se lidé nechovali, jako jistá růžová zvířata poskytující vepřové maso. Postupem času se totiž cestička stane minovým polem kaluží již zmíněné kapaliny a pro čich to není zrovna příjemný zážitek, nemluvě o pocitu, když do jedné kaluže nějaký kolemjdoucí šlápne a kapičky orosí vaši nohu…

Po večeři a nějakém tom pivu jsme zpět do areálu festivalu přišli ke konci vystoupení Unisonic. A to sice bočním přístupem na plochu, kde se nám naskytl skutečně impozantní pohled na množství lidí, jaké zaplnilo Likérku. Opětovné spojení Kiskeho a Hansena evidentně lákalo.

Davem jsme se po konci koncertu prodrali trochu víc dopředu, ale nijak radikálně, neboť mnoho lidí zůstávalo v očekávání, co předvede na území České republiky úspěšně zavedená značka – Edguy v čele s Tobiasem Samettem. Tito Němci se můžou opřít o bohatou a vesměs kvalitní diskografii a tedy i z čeho vybírat, bohužel to jako kdyby zapomněli a jejich současný setlist, to je až na výjimky jeden nezajímavý song vedle druhého. I přesto se vytasili s nečekanými písněmi – Vizovice měli možnost sledovat živou premiéru 9-2-9 nebo třeba skladbu z EP Superheroes – Spooks in the Attic. Za zmínku určitě stojí sólo na bicí podbarvené legendárním Imperial March. Tobias jakožto frontman kapely je rozporuplná osobnost – některým jeho pozérství vadí, někteří ho zbožňují, faktem ale zůstává, že mohl určitě méně mluvit a více zpívat. I když některé jeho poznámky byly vtipné, to zas ano. Koncert zůstal lehce za očekáváním. Dle mého názoru by skupině neuškodilo brát více písní z alba Hellfire Club nebo Mandrake, popřípadě Rocket Ride, nová tvorba je výrazně slabší. A jak už bylo řečeno – méně řečí – odehrát za 90 minut třináct písní, to je opravdu slaboučké.

Jakmile Edguy dohráli, začal se areál vyprazdňovat a my se dostali až do předních řad na další kapelu – Pain. Petera Tägtgrena netřeba představovat, tenhle hudební génius má toho za sebou víc než dost. Kapela se rozhodla na Masters of Rock nahrávat materiál pro chystané DVD, a i proto před začátkem koncertu technici rozhodili do publika několik krásných vlajek Pain. Bohužel takřka zcela zbytečně, protože jsem si nevšiml, že by je někdo použil – reakce mi spíše přišla ve stylu „Jé, pěkná vlajka, tu si schovám.“ Možná si kapela měla dát více záležet na ozvučení, protože alespoň do předních řad se z pódia valila neproniknutelná hradba zvuku – doteď nevím, co hráli jako první píseň. Časem se zvuk zlepšil, ale žádná sláva to nebyla. Díky natáčení DVD se nekonaly velké prostoje mezi skladbami, a tak měla show spád a tempo, oproti Edguy příjemná změna. Peter vměstnán do svěrací kazajky nezklamal a píseň Bitch opět uvedl způsobem ne zrovna lichotícím ženské části publika. A další srovnání s EdguyPain během sedmdesáti minut stihli odehrát 17 kousků! Z mého pohledu by neškodil větší kontakt s publikem, nicméně chápu, že to není dost dobře možné, když se natáčí DVD.

Pátek byl stejně jako čtvrtek vydařený den. Získané autogramy Sireniy i jejich koncert spolu s vystoupením Freedom Call patřili k nejlepším momentům tohoto dne, naopak Edguy lehce zklamali, i když je mi zatěžko negativně hodnotit kapelu, která měla lví podíl na tom, že dnes poslouchám metal. Pain ve mne zanechali rozporuplné dojmy, hlavně kvůli špatnému ozvučení.

Sobota

Probuzení do „finské soboty“ opět v žáru slunce, které slibovalo lepší počasí, než tomu bylo v pátek. Jelikož bylo opravdu vedro, nastal čas na sprchu, ledovou, ale úžasně osvěžující sprchu. Stání ve frontě zabralo asi hodinu, ale rozhodně nebylo marné. Ledové osvěžení vnese do člověka vlnu energie. Protože celé dopoledne pražilo slunce, strávili jsme ho u řeky četbou Sparků. V plánu bylo jít do areálu až na autogramiádu Korpiklaani, takže času na relaxaci bylo habaděj, což po prvních dvou náročných dnech nebylo k zahození. Steak k obědu byl vzhledem k úrovni některých jídel na festivalu opravdu výborný a pivo Janáček jakbysmet. Přes odpoledne se už zatáhlo a stihla padnout i nějaká ta kapka deště. V té chvíli jsem si říkal, že sprcha ráno měla hodnotu zlata, teď už bych se tam neodvážil.

Jak už bylo řečeno – do areálu jsme zamířili kvůli autogramiádě finských alkoholiků. Cestou bylo třeba prodrat se obrovským davem, který přilákala tuzemská kapela Arakain v opětovné spolupráci s Lucií Bílou. Tolik lidí určitě žádná odpolední kapela nepřitáhla. Stejně tak, jako byla autogramiáda Sireniy bez problému, byla tato naprosto organizačně nezvládnutá. V předních částech fronty se kupili lidé a cpali se ke kapele ze stran, což nám, poctivě čekajícím v řadě, znemožnilo získat podpisy. Jeden z čekajících vedle nás měl krásné fotky skupiny, které by si zasloužily nějakou tu ozdobu v podobě autogramu, bohužel mu to neschopnost organizátorů neumožnila – veliká, převeliká škoda. Snad by nebyl takový problém vyřešit tyto problémy s předbíháním nějakým plůtkem nebo alespoň páskou. A takové řady udělat třeba dvě, protože potom se ve frontě čekající na Korpiklaani vyskytuje několik osob čekajících na další kapelu – Stratovarius – a úplně zbytečně místa blokují.

Sice bez autogramu, ale i tak dobře naladěni, jsme se vydali pod pódium čekat na koncert Korpiklaani. V tu chvíli ještě na pódiu řádili řečtí Firewind včetně jejich asi nejznámějšího člena – kytaristy Guse G. Vystoupení vypadalo energicky a hudba zněla velmi příjemně, škoda, že jsme neviděli celý koncert.

Teď na nás ale čekala šňůra tří finských kapel. Tou první byli již avizovaní, alkoholu všeho druhu holdující, Korpiklaani s jejich veselým folk metalem. Na takové vystoupení se pochopitelně dá čekat pořádný kotel, na který jsme se taky patřičně těšili. Ke vší smůle a také omezenosti některých lidí se ale prakticky nic takového nekonalo, protože jakmile se lidé trochu rozestoupili, aby vzniklo místo pro skákání a podobně, tak se zezadu nahrnula vlna fanoušků čekajících i na další skupiny, kteří nechtěli v žádném případě být účastí žádného kotle. Výsledkem byl dav, ve kterém se nedalo skutečně ani hnout. Ano, možná na některých místech kotel vznikl, ale já osobně jsem viděl jen pohybující se masu těl, která neměla s moshem nic společného. Nicméně Korpiklaani nezklamali, zahráli všechny nejoblíbenější skladby, vesměs vše o mnohdy nezřízeném pití. Takovou třešničkou na dortu byla duha, která se během jejich koncertu vytvořila a podtrhla veselou hudbu.

Dalšími Finy byli zkušení Stratovarius. Ty jsme si chtěli poslechnout v klidu, takže opuštění předních řad bylo nutné… a taky pěkně namáhavé, opravdu dostat se z toho šíleného přetlaku nebylo jen tak. V tu chvíli jeden soucítí se všemi křehkými fanynkami čekajícími na Nightwish. Docela by mne zajímalo, jak některé z nich dopadly. Z pozice někde napůl cesty mezi zvukařem a pódiem měli Stratovarius kvalitní zvuk a předvedli příjemné pohodové vystoupení. Ničím ale nijak nevybočili z řady kvalitních kapel na letošních Masters. Neopomněli svoje největší hity jako The Kiss of Judas, Eagleheart, Black Diamond nebo závěrečnou Hunting High and Low, při níž si publikum z plna hrdla zazpívalo. Stratovarius se prezentovali tak, jak jsem je čekal, ničím mě nepřekvapili, což ale rozhodně neznamená špatný koncert, ba naopak.

Finskou řadu uzavírali headlineři letošního ročníku, v současnosti nenávidění i milovaní Nightwish. Těžko by ve Vizovicích v pozici hlavní hvězdy mohla vystoupit rozporuplnější kapela. Jedni je nesnáší kvůli komerčnímu chování skupiny, druzí je nesnáší kvůli Anette Olzon a jejímu dřívějšímu vystoupení z roku 2009, další si je přijdou se zvědavostí poslechnout a v neposlední řadě najdeme i stovky fanatických vyznavačů této současné metalové ikony. I když podle některých nemají s metalem nic společného. Zkrátka tento večer měl odkrýt několik otazníků – dokáže si Anette napravit reputaci a odzpívat kvalitní koncert? Dokážou Nightwish splnit náročnou roli headlinera? Jak bude znít nejnovější album Imaginaerum naživo?

Osobně se řadím do kategorie fanoušků kapely, nicméně ke skalní přízni to už má nějakou dobu daleko. Koncert jsme sledovali z podobných míst, jako předešlé Stratovarius. Tato pozice nám opět nabídla skvělý čistý zvuk. Kromě intra celé vystoupení otevíral první singl nového alba – skladba Storytime. A že to byl úvod velice slibný, o tom nemůže být pochyb. Anette tento song zazpívala vskutku znamenitě a začínalo se ukazovat, že skladby psané pro její hlas zvládá s přehledem. Na rozdíl od těch starých, kde situaci často zachraňoval spolehlivý Marco Hietala. K vrcholům celé show nepochybně patřila píseň Scaretale, kterou podpořila stejně, jako řadu jiných, mohutná dávka pyrotechniky. Vizuální stránka koncertu skutečně neměla chybu, všechny ohně a fontány i závěrečný mini ohňostroj byly perfektně připravené. Kapela sestavila setlist zhruba půl na půl ze starých písní a skladeb z Dark Passion Play a nejnovějšího alba Imaginaerum. To se neukázalo jako nejrozumnější krok, protože stejně jako Anette excelovala v nových písních (I Want My Tears Back, Amaranth, Last Ride of the Day a další), tak váhala a někdy přímo hrozivě propadala v těch starých (Dead to the World, Come Cover Me). A ať se na mě nezlobí, ale udělat z Over the Hills and Far Away (snad nejhůř provedená písnička letošních Masters), jakožto smutně laděné skladby, pomalu popovou skákačku… To není pocta Gary Moorovi, opravdu ne. Další negativní stránkou koncertu byla naprosto nulová komunikace s publikem (i když na druhou stranu publikum taky stálo za starou belu) a to je zkrátka chyba, nic na tom nezmění ani to, že Nightwish si svůj díl odehrají spolehlivě. Jak tedy Finové obstáli? Anette podala kvalitní výkon, se starými skladbami už asi nic nenadělá – skupině by prospělo zařazení více písní z Dark Passion Play a Imaginaera. Jako celek kapela možná působila tak nějak znuděně, nezáživně. Na scéně mi chyběl frontman – tuhle úlohu nevýrazná Anette zkrátka nemůže zastávat. Snad možná Marco, ale i ten byl při vystoupení v pozadí. Tuomas za klávesami s tím moc nadělat nemůže. Nejvýraznější postavou se nakonec pro některé stal zuřivě a s neutuchající energií bubnující Jukka či neustále z jedné strany podia na druhou sprintující Emppu. Celý koncert mi potom připadal, jako dobře zinscenovaná divadelní hra, kde každý herec ví, co hrát a hraje to s přehledem, jen nepřidá nic navíc. Tento dojem také podtrhl závěr vystoupení, kdy se kapela za doprovodu písně Imaginaerum uklonila publiku a začala se objímat – nic proti tomu, jen to opravdu vypadalo jako předem několikrát nacvičované, chyběla tomu akorát kytice od pořadatelů. Nightwish jako headliner nezklamali, ale ani nezazářili. Otázkou zůstane, nakolik to bylo dáno únavou po náročném turné. Kladným bodem byla určitě pyrotechnika, se kterou si při show opravdu vyhráli.

S další kapelou se přesouváme z Finska do Švédska, na scénu totiž přicházejí Deathstars. Přiznám se, že u tohoto koncertu sehrála velkou roli moje únava, takže jsem je sledoval spíše s nezájmem. Mojí oblíbenou Tongues navíc Švédi zahráli poměrně brzy a tak jsem se později neměl na co těšit. Každá jejich písnička mi zní stejně. Co se jim musí nechat je atmosféra, kterou vytvořili. Frontman v roli učitele dokonale ovládal publikum, asi každý skutečný učitel by mu mohl závidět a já mohu jen poznamenat – ještě, že to takhle nefunguje ve škole. Noční hodina této skupině slušela a všechno podtrhl skvělý zvuk. Nebýt té pitomé únavy, asi bych si jejich show užil víc.

Finsko – švédská sobota je tedy za námi. Kromě nezvládnuté autogramiády Korpiklaani opět parádní den, vyzdvihl bych hlavně prakticky bezchybnou práci zvukařů a také změnu moderátora, který svou práci zvládá mnohem lépe než jeho předchůdkyně. Čekal na nás poslední den a stále zůstávalo otázkou, jestli někdo předvede lepší vystoupení než čtvrteční Within Temptation – žánrově porovnatelní Nightwish to nedokázali.

Neděle

Už je to tak, uteklo to jako voda a poslední oficiální den festivalu je před námi. Je tedy třeba pořádně si ho vychutnat.

V neděli přišlo probuzení později než jindy a po rychlé snídani už jsme utíkali na autogramiádu Sabaton, kteří dostali opravdu skvělý čas a hlavně hodně času. No uznejte, chtělo by se vám sedět hodinu a půl za stolem, být oslňováni blesky foťáků a soustavně podepisovat papíry, vstupenky, trička, plakáty? Těmto Švédům se evidentně chtělo, koneckonců svým přístupem k fanouškům (zejména těm českým) jsou dobře známí. Samotná fanouškovská základna Sabaton v Čechách dosahuje enormních rozměrů, takže i když jsme vyrazili k podpisovému stanu o devadesát minut s předstihem, stejně už fronta čítala úctyhodný počet metrů a co hlavně – byla pořádně tlustá. Po hodině a pár minutách čekání Ondra kontroloval situaci v předních liniích a donesl zajímavou a ne zrovna pěknou zprávu – autogramiáda byla posunuta o čtyřicet minut a navíc bude zkrácena na necelou hodinku. Rozhodli jsme se frontu opustit, protože o slovo se hlásil žaludek… Podpisů sice škoda, ale nedá se nic dělat, hlavní bude koncert.

Čtvrtka kuřete zasytila tak akorát k čemuž pochopitelně pomohlo i dobré pivo a následně se nám naskytlo zhruba dvouhodinové okno nicnedělání.

To ukončil až koncert Paula Di’Anna, na který jsem byl jen trochu zvědavý, nic jsem od tohoto zpěváka neznal. A taky mě nic neohromilo, vystoupení jsme navíc sledovali jen z tribuny, protože bylo třeba šetřit dolní končetiny na večerní nářez. Opravdu jsem z pódia zaslechl slovo bazinga?

Di’Anna následovala kapela Tiamat. Té by určitě více slušela tma, ale bohužel se nedá vyhovět všem. Tahle banda má za sebou bohatou diskografii čítající devět desek, rozhodně tedy nejde o nováčky na metalové scéně. Jejich hudba se vyznačuje temnějšími melodiemi ale hlavně (alespoň z mého pohledu) klidem, který písně přinášejí. Moc jsem se na tento koncert těšil a svou image pohodářů kapela okamžitě potvrdila, když se sama postarala o nazvučení nástrojů, vystupovala bez zadní plachty, kterou nahradilo logo Masters of Rock 2012 a nakonec i bez jakéhokoliv varování začala hrát. Tímto přístupem si mě okamžitě získali a koncert měl už jen vzestupnou tendenci. Někomu možná jejich přístup mohl připadat jako z povinnosti, ale osobně bych odhadoval, že kapela si ten koncert hodně užila. Tiamat prostě působí introvertním dojmem a jejich vystoupení mi to jen potvrdilo, jedna z nejpříjemnějších kapel letošního ročníku. Zahráli mj. Cain, Whatever That Hurts nebo Vote For Love.

Nadešel čas pro další pauzu mimo areál, který jsme využili k doplnění energie ve formě večeře a jak jinak – piva. Poté následovala ne úplně příjemná část – balení si věcí, protože v plánu bylo jet hned ráno deset minut před pátou hodinou. Přes velké přemáhání vše nakonec dopadlo dobře a z krosny se opět stal špatně vyzdobený vánoční stromeček. Smutný pohled, těch pár dnů uteklo neskutečně rychle, takřka v tempu natáčení špatných hollywoodských filmů. Ještě ale nebylo nutné propadat panice, stále na nás čekalo jedno vystoupení, které uzavíralo celý festival.

Abychom se na ono vystoupení dostali na slušná místa, vyrazili jsme radši už na koncert Arch Enemy. Upřímně mohu říct, že tuto kapelu nesnáším, takže ji radši nebudu hodnotit. Tento koncert podpořený takovou světelnou palbou (spolu s asistencí boční obrazovky), jaká by mohla s přehledem způsobovat záchvaty všeho druhu, jsme přetrpěli, většinu času v sedě. Nechce se mi věřit, že Angela není přeoperovaný chlap nebo že nezpívá na playback, opravdu mi nad jejím hlasem zůstává rozum stát, takové zvuky přeci nemůže vydávat něžné pohlaví. Mimochodem, jak asi zní při orgasmu?

A je to tu, poslední vystoupení letošního ročníku, kapela Sabaton, která věrným fanouškům nahradila zpoždění na odpolední autogramiádě tím, že uspořádala ještě jednu – večer. Tomu se říká oddanost příznivcům. Už při přípravě pódia si každý mohl všimnout, že i Sabaton si dovezli dávku pyrotechniky – tady stojí za to poznamenat, že zhruba stejně jako Nightwish, a nikdo okolo toho takový humbuk jako v případě headlinera nedělal. Právě o Nightwish se ještě stále v hledišti vedly vášnivé debaty a ukázalo se, že skutečně každý má na ně jiný názor. Velice obohacující diskuze, pokud si jeden nepostaví hlavu…

Koncert otevřel hit od Europe – The Final Countdown, což se k zakončení festivalu poměrně hodí, ne už tak k hudbě Sabaton. Nicméně hned po něm už znělo Vizovicemi intro a kapela se postupně objevovala na pódiu, jako poslední pochopitelně charismatický a nezastavitelný frontman Joakim Brodén, od začátku až do konce plný energie, stejně jako zbytek bandy. Hned první písní byla úderná Ghost Division a bylo jasné, jakým směrem se bude koncert ubírat – Joakim (pro neznalé poloviční Čech po matce), potažmo celí Sabaton, jsou prostě v Čechách jako doma a mají k našemu státečku a hlavně českým fanouškům pevné pouto, na kterém nic nezměnila ani personální obměna uvnitř kapely. Celou show provázela mohutná dávka pyrotechniky, která byla opět, stejně jako u Nightwish, pastvou pro oči. Jenže na rozdíl od Finů k ní přidali Sabaton i maximální nasazení a co hlavně – Joakim svůj smysl pro humor. V tomto ohledu bychom lepšího frontmana na Masters asi těžko hledali. Jeho pár českých slovíček, která ovládá, spojených s přesnou výslovností zkrátka na publikum platí. Během každé pauzy snad celé Vizovice skandovaly buď jméno skupiny, nebo Joakimovo oblíbené „Ještě jedno pivo!“ A zpěvák na to slyšel – pil a pil. I jeho český pozdrav mamince vyvolal nadšené reakce a Joakim brzy přiznal (zdálo se, že naprosto upřímně), že je to jeden z nejlepších koncertů jeho bohaté kariéry (sám uvedl přes 500 koncertů se Sabaton na kontě). Někteří se zřejmě víc těšili na Joakimovy poznámky mezi písněmi, než na samotné skladby. A ono se není čemu divit, neboť když mu jedna slečna darovala tričko, opravdu to stálo za to, no ne? :) I trošku rušivé losování vítěze 10 000,- pojal Joakim po svém. A když koncert zdržovalo papírování přímo na pódiu, publikum si nekompromisně vyskandovalo pokračování koncertu, na což frontman reagoval úsměvem, možná i vděčným. Sabaton bez nadsázky ovládli Vizovice, předvedli naprosto strhující show a hráli něco kolem hodiny a padesáti minut čistého času – impozantní rozloučení s MoR 2012. Setlist byl průřezem alb od Primo Victoria až k novince Carolus Rex, ze kterého však zazněly pouze dvě písně – Gott Mit Uns a hymnická titulní skladba Carolus Rex. Dále samozřejmě nechyběla Primo Victoria nebo Attero Dominatus. Za pozornost stojí píseň, kterou Joakim a spol. složili výhradně pro české diváky, tak jak slíbili na Zimním Masters of Rock 2011. A to je právě ten hudební klenot, který můžete najít na letošním kompilačním CD. Píseň Far From The Fame vypráví o osudu Karla Janouška – českého Air Marshalla RAF – a je skutečně úžasná. A ještě úžasnější byla v atmosféře koncertu, kdy Joakim uprostřed pódia, držící českou vlajku, obklopen plameny zpíval v refrénu jméno Karla Janouška. V takových chvílích si vzpomenete, proč můžete být hrdí na český národ. Sám Joakim je na svůj z poloviny český původ hrdý naprosto evidentně, nejen kvůli hokeji. :) Těžko si představit lepší rozloučení s festivalem, vystoupení Sabaton mělo absolutně vše, neskutečný zážitek a pro mě osobně nejlepší koncert, jaký jsem měl kdy možnost vidět. Chemie mezi kapelou a publikem fungovala dokonale – Joakim svým přístupem burcoval diváky k absolutní aktivitě a ti zase svou aktivitou nutili kapelu vydat ze sebe maximum. Nightwish by se mohli učit. Otázka, jestli někdo předčí Within Temptation tak nakonec byla rozřešena – Sabaton, poslední kapela roku 2012, to dokázali… A dokázali to ve velkém stylu.

Na koncertu nám poměrně vyhládlo, a tak jsme naposled sedli ke stánku a dali si do nosu. Kromě toho padlo, Joakimovou terminologií řečeno, „one final pivo“ a šlo se spát.

Spánek trval zhruba hodinu a půl, po níž jsme sbalili stany a po, v té době již dávno silně páchnoucí, cestičce kolem plotu Likérky se vydali k nádraží.

Sbohem Vizovice, za rok se, doufám, opět uvidíme…

Pohled zpět

Když letošek srovnám s loňskem, tak byl ve většině ohledů vyrovnaný nebo povedenější. Zaběhnuté stánky potvrdily kvalitu a vůbec všechno mimo areál stálo za to. V areálu jsem pro jistotu nic nejedl ani nepil, abych nestrávil festival někde v Toice… Ty jsem letos navštívil asi třikrát v případě nouze nejvyšší na tu menší z obou potřeb. Z této nevelké zkušenosti musím říct, že oproti loňsku zřejmě nastalo zlepšení v čistotě těchto zařízení. Někteří návštěvníci jistě ocenili možnost vybrat si z účtu díky bankomatům, vratné kelímky či měření hladiny alkoholu. Žádnou z těchto nabízených služeb jsem nevyužil, avšak sledovat pijácké rekordy bylo poměrně úsměvné. :) Pro příště by to určitě chtělo více ohlídat průběh autogramiád, již zmíněným plůtkem, nebo jakkoliv jinak. Také větší množství informací by neuškodilo, ne každý dennodenně stojí non-stop pod stagí, aby slyšel moderátora oznamovat různé změny, jako rušení vystoupení nebo změny časů autogramiád. Letošní složení kapel, zvláště pak headlinerů, mi sedlo více než to loňské, takže v tomto ohledu maximální spokojenost, navíc drtivá většina koncertů byla skutečně kvalitních. I zvuk byl až na výjimky (a o sluch připravující čtvrtek) čistý a bez problémů.

Masters of Rock pro mne zkrátka a dobře zůstává jedničkou na tuzemském seznamu festivalů a nehodlám na tom zatím nic měnit.

Příští rok se do Vizovic zase těším, uvidíme se tam! \m/

Adam Musil

Nový Spark
venku od 29. listopadu
Kalendář akcí
18.02. Parkway Drive
20.02. Rival Sons, The Sleepdogs
22.02. David Ellefson Basstory
23.02. Laibach
27.02. The Australian Pink Floyd Show
02.03. Dance With The Dead, Lebrock
03.03. Gaahls Wyrd, Tribulation, Uada
03.03. Haken
06.03. Riverside
09.03. Pertubator
A co FAKKER!?