Marilyn Manson, Dead Posey
15. 11. 2025, Sportovní hala Fortuna, Praha
Bez jakékoliv větší propagace se samozvanému „The God of Fuck“ povedlo v Česku vyprodat dva koncerty během jednoho roku, což dokazuje, kolik skalních fans tu má i po propíraném soudním procesu kvůli nařčení ze sexuálního obtěžování, ze kterého byl nakonec kvůli nedostatku důkazů očištěn. Kdo prošvihl možnost strávit s Brianem Hughem Warnem alias MARILYNEM MANSONEM letošní Valentýn v Brně, mohl to tedy napravit o devět měsíců a jeden den později v pražské Fortuna aréně, která byla rovněž vyprodaná dlouho dopředu. Pověstný šílenec ovšem zakázal na svůj pražský koncert vstup novinářům, takže mi spadl balvan ze srdce, když jsem na poslední chvíli odkoupil lístek od nemocného parťáka jednoho mého kámoše, jinak bych byl v prdeli.
Jako předkapela se v Praze předvedlo americké industriálně rockové duo DEAD POSEY, které tvoří zpěvačka Danyell Souza se svým partnerem, kytaristou a multi-instrumentalistou Tonym Fagensonem, který si říká Tony Nova. V Praze jim pak kryl záda neznámý bubeník. Ačkoliv se snažili publikum nažhavit, ta snad ani ne půlka plnící se haly, co je sledovala, byla poněkud zdrženlivá. Bohužel na tom nic nezměnilo ani to, když zpěvačka Danyell přestala se svými svůdnými pohyby, kterými chvílemi připomínala Taylor Momsen z THE PRETTY RECKLESS, a odvážně se ke konci jejich setu vydala pozdravit první řadu pod pódiem. Jako by prostě všichni čekali jen na hlavní hvězdu večera a předkapela jim byla totálně fu(c)k.
Když se pak po spadnutí černé průsvitné plachty zjevil na scéně mezi blikajícími světly, svítícími obrácenými kříži a mlžnými efekty sám Marilyn v koženém kabátku, hala šílela, a tak ho ještě během úvodní „Nod If You Understand“ svlékl, odhodil a pochlubil se svými zaťatými bicáky, aby si snad jeho fanynky trhaly rodidla ječením ještě víc. Stejně jako před půl rokem vypadal ve skvělé formě, hubený a nezvykle plný energie. Dokonce mi přišlo, že si tuhle show užíval ještě o trochu víc než tu brněnskou. Hecoval publikum svými gesty, předváděl své typické trhané taneční pohyby, dával si záležet na zpěvu, i když mu to sem tam ujelo. Manson nikdy nebyl na žádné dlouhé kecy. Párkrát jen zvolal „Prague“, načež mu lidé odpovídali jásotem. Pak zmínil, že je rád, že tu může být, což je u něj velký pokrok, a jednou nebo dvakrát fanouškům řekl, že je miluje. Koncert tak plynul rychle, jen si během krátkých předělů měnil své oblečky. Nejvíc se rozkecal po kratičkém úryvku z „I Don't like the Drugs (But the Drugs like Me)“, když nám pověděl svou dojemnou historku o tom, jak jel jednou do pouště, kde do díry ve tvaru srdce zakopal drogy, aby se jich zbavil, ale přesto se pořád cítí jako závislák. Načež se zaskočené publikum dočkalo tematické „The Dope Show“. Úsměvná historka by byla dojemnější, kdyby ji v posledních týdnech na koncertech neopakoval jako prvňáček básničku. V pražském setlistu se pak z jeho skvělé nové desky „One Assassination Under God, Chapter 1“ objevily místo šesti jen čtyři songy, díky čemuž se jeho dlouholetí fanoušci dočkali i lahůdky „Long Hard Road Out of Hell“, kterou dříve naživo nehrál. Jinak jeho set připomínal ten brněnský. Největší ohlas měly opět hitovky jako „This Is the New Shit“, „mOBSCENE“, či „The Beautiful People“. Vrcholem večera pak byly přídavky, kde si lidé v Praze na rozdíl od Brna mohli během „Tourniquet“ užít pohled na Mansona, jak ji předvádí na svých kultovních chůdách. A při závěrečné „Coma White“ se na něj a jeho kapelu tradičně snášel umělý sníh.
Atmosféra ve Fortuna aréně byla dobrá. Kolem mě se lidé napříč generacemi bavili a pařili. Jen během „The Beautiful People“ jsem si všiml, že Marilyn několikrát nastavil mikrofon směrem k publiku, aby zpívalo místo něj, ale v jednu chvíli zklamaně svěsil hlavu a ušklíbl se, jako by snad čekal, že budou lidé hlasitější. Asi ho taky sralo stejně jako mě, že jejich zpěv byl nejvíce slyšet u profláklého coveru „Sweet Dreams (Are Made of This)“ od EURYTHMICS. Nemohl jsem se prostě zbavit dojmu, že v tomhle Brno tentokrát Prahu předčilo, vždyť tam se i hromadně skandovalo „Manson, Manson!“, kdežto tady se jen tleskalo, pískalo, řvalo a ječelo. Pak jsem taky zaregistroval, že dost lidí nadávalo na špatný zvuk. Já stál naštěstí vepředu a tam to bylo docela v pohodě. Ale příště už by Marilyn v Praze mohl vyzkoušet i jiný koncertní prostor než tuto starou hokejovou arénu, kam se vrátil po osmi letech. Podle mě by mu to slušelo třeba ve Fóru Karlín nebo v O2 universu. Mansona jsem viděl naživo počtvrté a tentokrát mě bavil snad úplně nejvíc. Po těch svých skandálech se nyní až nebývale snaží, jako by chytl druhý dech, a jeho kapela složená ze skvělých muzikantů mu šlape jako hodinky. Opět odehrál sice jen asi hodinu až čtvrt, ale u něj už mě to ani nepřekvapuje. Marilyn nám prostě ožil, ale Prahu z nějakého mně nepochopitelného důvodu zcela nezbořil. Příští rok vystoupí jako jedna z hlavních hvězd festivalu Masters of Rock ve Vizovicích, tak uvidíme, jak si získá tamní publikum. Snad si do té doby udrží svou nynější formu, protože fakt válí a naštěstí už nemá potřebu během svých koncertů dělat různé trampoty jako kdysi.
Autor: Kamil Dočkal
Foto: Karel Šanda
