Nový Spark
venku od 2. dubna
Thrashfest Classics - 9.12.2011, Mega Club, Katovice

Thrashfest Classics - 9.12.2011, Mega Club, Katovice

Pokud byla druhá letošní šňůra THRASHFESTu zaštítěna alby, které mají na svém kontě už minimálně dva křížky (kromě „Chaos A. D., to je pouze plnoleté), v Katovicích se k tomuto retro pohledu přidala i naprosto pasující atmosféra, na kterou snad sedí nejlépe označení, které mi později napsal kolega do sms - „Ameryka poludniowa“. Opravdu takové šílenství v pozitivním (leč i v malých dávkách i negativním) smyslu jsem ještě nezažil a můžu to snad v krátkosti přiblížit asi klipem k „Inner Self“ od SEPULTURY. V témže klubu hráli na podzim svůj odložený koncert SODOM a už tehdy Poláci předvedli, že jsou thrashoví fanatici. Ale musím říct, že onen večer, kdy vítr severák začal opravdu poctivě profukovat, bylo všechno překonáno.

Speciálním hostem THRASHFEST CLASSICS se stali Australané MORTAL SIN, jejichž novinkové album rozhodně patří mezi výstavní kusy letošní thrashové várky a veteráni z jižní polokoule předvedli, že jim zub času na jejich zápalu vůbec nic neubral. Naopak bych řekl, že chytili druhý dech a skutečnost, že kotel začal už při jejich setu vířit v circle pitu, jim energii ještě přidávala. Jestliže takhle zahrála předkapela, člověk si pomalu neuměl představit, do jakých výšin poskočí další spolky.

Pro mě osobně bylo vzácné a nejvíce očekávané vystoupení druhých HEATHEN. A byl jsem spokojen, byť David White už malinko ztratil svou pronikavost, ale stále jsou tito Američané špičkovým thrashovým bandem. Na rozdíl od jara se pustili (jak bylo avizováno) do své historie a vyzobali z ní sedm klasických kousků, přičemž mně osobně poskočil organismus při „Hypnotized“ a „Opiate of the Masses“, které byly stejně jako ostatní kousky zahrány s drtícím dopadem a přesvědčivostí. Kromě Whitea se z původních členů, kteří nahráli alba „Breaking the Silence“ a „Victims of Deception“ ukázali kytarista Lee Altus (toho večera tedy díky EXODUS pracující na dvě směny) a bubeník Darren Minter, ale i basák Jason Viebrooks (ten je ostatně rovněž částečný pamětník) a druhý kytarista Kragen Lum už se v kapele zabydleli a čekám netrpělivě, co z HEATHEN vypadne na pokračovateli „The Evolution of Chaos“.

Nakažlivé nadšení se už pomalu dalo krájet, když na pódium Mega Clubu vylezli DESTRUCTION a pokud při HEATHEN se v kotli přitápělo poctivými poleny, nyní neviditelný thrashový topič přiložil minimálně koks. Německo-polské trio začalo dvojicí skladeb z EP „Sentence of Death“ („Total Desaster“ a „Satan´s Vengeance“) a svým typickým plechovým zvukem prokleplo důkladně všechny přítomné uši. Stále mě fascinuje, jak Schmier dokáže svými hlasivkami proříznout vzduch, že by se dal v ten moment rozhrnout napůl a že kytarista Mike pořád vypadá, jako když ho vytáhnete z osmdesátých let. Jeho prstoklady jsou oním předivem DESTRUCTION, po kterých běhají legendární skladby. A samozřejmě přítomnost krajana Vaavera na bubenické stoličce byla pro polské publikum další rozbuškou. A nyní, ač je to nemožné, je třeba vše znásobit tak třemi možná pěti.

Protože to, co se dělo při setu EXODUS, to jsem opravdu ještě nezažil. Začalo to tím, že zpěvák Rob hned při první skladbě „The Last Act of Defiance“ vyhodil z pódia ochranku, která předtím shazovala potenciální skokany, ještě předtím, než se jim podařilo došlápnout na scénu. Tím se rozpoutalo při následující legendární thrashové jízdě „A Lesson in Violence“ naprosté peklo. Circle pit se zastavoval jen mezi skladbami a co předváděli někteří jedinci při vrhání se ze scény, tomu se nechtělo věřit. Ve třech případech už museli zaskočit (zřejmě) bedňáci EXODUS, když dotyčný přiběhl až k bicím, ale jeho slastný výraz v obličeji, když s ním bylo mrštěno několik metrů do kotle, mám ještě teď před očima. Americký kvintet mám možnost vídávat pravidelně, ale ten večer se jeho výkon zvedl někam daleko mimo atmosféru. Chlapi to sekali jako kombajn o žních a k tomu si to neskutečně užívali, i když Rob dostal málem nohou z kotle do obličeje, Garyho Holta nějaký blázen zatahal při hraní za ruku a Jack Gibson se rovněž málem střetl s týpkem, který si chtěl pobyt na pódiu trochu prodloužit. Jenže v duchu celého jejich koncertu se chlapi z EXODUS sice začertili, padlo nějaké to ostré slovo, ale do pár vteřin už opět naplno hráli, pařili a šklebili se – šťastní jako blechy. Mnohdy už i tvrďák Rob Dukes kroutil hlavou, jestli je to vůbec možné, aby se kolem nich strhla taková mela. Závěrečná wall of death byla už jen povinnou třešničkou na dortu, stejně šílenou jako předchozí minuty. EXODUS zpocení a vymačkaní až po prsty na noze opravdu vřele děkovali a věřím tomu, že pokud Rob prohlásil, že toto byl nejlepší koncert za poslední léta, dalo se tomu věřit. Dost nošení dříví do lesa, EXODUS patří k naprosté špičce thrashe.

SEPULTURA to po nich měla zatraceně těžké, navíc lidi v publiku už trochu ztráceli síly. Jenže brazilsko-americký klan překvapil. Prsty v tom měl podle mě především nový bubeník Eloy Casagrande (ex-André Matos). Takhle to podle mě muselo vypadat, když Igor Cavalera hrál poprvé kousky z „Beneath the Remains“ a „Arise“. SEPULTURA a její živé koncerty z poslední doby najednou dostaly svůj vrchol. Sevřené klubové prostředí a i přes zmíněnou únavu stále divoce reagující polští fandové tomu rovněž přidali a když čtveřice poctivě vyprášila především svůj skvost z roku 1991 (mimo jiné titulní „Arise“, „Altered State“, „Dead Embryonic Cells“, „Infected Voice“) jednalo se v mých očích o velice důstojnou a stále pořádně řezající a divokou tečku. Nehledě na to, že mě překvapila „We Who Are Not As Others“ z „Chaos A. D.“, která kapele neskutečně sedla a možná by mohla být vodítkem pro budoucnost. A potom samozřejmě přišla už exhibiční výměna na baskytaře, když Paulo nechal Garyho Holta zahrát „Refuse/Resist“. Poprvé jsem si v éře Derricka Greena (mimochodem, rovněž výtečně hromujícího a nepřehlédnutelného, jako když zabouří v horách a pak z nich vyleze Krakonoš) po koncertě SEPULTURY říkal, že by možná jedna klasická thrashová řadovka ještě bodla. Snad na rozpáleném hmatníku Andrease Kissera nějaký ten tradiční osmdesátkový nápad zůstal a čtveřice ho použije třeba už příští rok. Nemá cenu psát něco dál, ač tato akce mohla čpět lacinou nostalgií, dostála plně svému názvu - THRASHFEST CLASSICS. Thrashové legendy mají stále svou neurvalou a nevyčerpatelnou sílu a jak je vidět, i celou hordu fandů, kteří se sešikovaly v nové generaci. Může být lepší koncertní zakončení roku 2011?

Nový Spark
venku od 2. dubna
Kalendář akcí
26.10. POWERWOLF, HAMMERFALL, WIND ROSE
02.11. GUANO APES
14.11. BETH HART
23.11. SEPULTURA
A co FAKKER!?
logo
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace