Neexistuje jediná správná interpretace Ihsahnovy nejnovější desky. Ihsahn dokonce odmítá sdílet, co sám ve svém eponymním dvojalbu vidí. A pokud už nějaký ze zdrojů inspirace prozradí, musíte slíbit, že to nikomu neřeknete.
Naznačovat ale můžete! Takže zapátrejte v paměti po pohádkách, kde se hrdinové setkají se začarovanými zvířaty. Anebo se prostě jen zaposlouchejte do Ihsahnova opusu a vytvořte si svůj vlastní výklad díla. Máte k tomu mistrovo požehnání…
„Není pro mě důležité, jestli každý, kdo si moji desku poslechne, pochopí moje vyprávění, pokud ta hudba podnítí tvoji fantazii a umožní ti vytvořit si k ní vlastní příběh. Tohle říkám jako fanoušek hudby. Kdykoliv jsem poslouchal svá oblíbená alba, vytvářel jsem si k nim v hlavě obrazy. Emoce, které jsem si s nimi spojoval.“
„Nešlo o žádnou snahu být tajnůstkářský anebo praštěný, ale zdráhal jsem se říct, že chci, aby si lidé při poslechu „Ihsahna“ vytvořili vlastní příběh. Když jsem tu hudbu pouštěl svojí rodině, přátelům a kolegům, řada z nich mi řekla, že měli pocit, že je to jako soundtrack. Jako by v hlavě sledovali film. A to přitom neměli v ruce texty, nic. Jen tu hudbu. Přesně v tohle jsem doufal.“
Celý rozhovor Jana Vrbkové s Ihsahnem se dočtete v únorovém Sparku. A ten seženete v každé dobré trafice nebo na Sparkshopu
