Pražská Sportovní hala Fortuna v pátek 7. listopadu téměř lehla popelem! Svoji ohnivou metalcorovou show předvedli PARKWAY DRIVE společně s THY ART IS MURDER a THE AMITY AFFLICTION. Čtěte exkluzivní report a mrkejte na fotky!
Už jejich povedené loňské vystoupení na festivalu Rock for People potvrdilo, že Češi milují PARKWAY DRIVE a ti zase milují své české fanoušky. Proto nemohla australská metalcorová ikona vynechat Prahu ze zastávek svého evropského turné na oslavu dvaceti let jejich existence. Přestože se jim nakonec nepovedlo vyprodat stařičkou Sportovní halu Fortuna, což by si Australané rozhodně zasloužili, nemuselo jim to vůbec vadit. Naopak mohli litovat ti jejich příznivci, kteří po váhání na koncert nakonec z nějakého důvodu nešli, protože přišli o opravdu jedinečný zážitek.
Od šesti hodin se snažili jejich metalcoroví krajané THE AMITY AFFLICTION rozehřát publikum, které je však zpočátku přijalo poměrně vlažně. Skupina, která letos přišla o svého dlouholetého basáka Ahrena Stringera (respektive ho vykopla), jehož nahradil Jonathan Reeves a převzal po něm i čisté vokály, si však pochybovače během svého pětatřiceti minutového setu nakonec přeci jen získala. A během poslední písničky dokonce parta okolo frontmana Joela Birche zvládla pod pódiem vyvolat první circle pit večera.
Jiný šálek kafe ovšem byl čtyřicetiminutová show australské deathcorové mlátičky THY ART IS MUDRER, protože u nich se moshovalo od první písničky až do poslední. Formace předvedla brutální a úderný set, během kterého si divočení fanoušků v kotli vyloženě vychutnávali. A jejich nový frontman Tyler Miller, jenž předloni nahradil u mikrofonu ikonického CJe McMahona, který z kapely vyletěl za ožehavých okolností, všem přítomným dokázal, že se u THY ART IS MURDER rychle zabydlel a kapela s ním našla pevnou půdu pod nohama. Pak už se ale slušně zaplněná aréna dočkala majestátního nástupu PARKWAY DRIVE, kteří si to na stage štrádovali v doprovodu členů své crew nesoucích jejich obří vlajky přes celou arénu mezi lidmi, takže i ti, co měli lístky na obyčejné stání, si mohli s trochou štěstí plácnout se svými oblíbenci.
Všichni členové formace si pak na malém čtvercovém výběžku uprostřed stage užívali ohlušujících ovací, než nemilosrdně spustili peckami „Carrion“, „Prey“, „Glitch“ a novinkou „Sacred“. V publiku to od začátku vřelo a v mosh pitu vznikaly circle pity i walls of death. Jejich show byla klasicky plná ohňů a výbuchů. Nechyběla ani smyčcová sekce, se kterou už PARKWAY DRIVE vystupovali v minulosti. Novinkou však byla skupina moderních tanečníků, což možná odkoukali od BRING ME THE HORIZON. Všechny tyto prvky však koncertu dodávali na atmosféře a vůbec nepůsobili nijak teatrálně. Australané měli svůj set vyšperkovaný a v předělech mezi písničkami pomocí různých meziher budovali napjetí, které by se dalo krájet. Mě ovšem nejvíce okouzlila jejich pospolitost s publikem, kterou jsou proslulí. Nejenže se frontman Winston McCall klasicky objevil uprostřed davu, kde kolem sebe nechal roztočit circle pit, ale dokonce vzal do náruče i jednu dětskou fanynku, která má díky tomu zážitek na celý život. A když pak člověk sledoval muzikanty, jak na stage sehraně pobíhají v nacvičených choreografiích, byly to jejich neustálé úsměvy, které značily to, že ty skupinové terapie, které podstoupili, pomohly kapelu znovu stmelit. Kromě klasických hitů způsobil poprask v publiku i brutální mash-up několika songů z jejich debutové desky „Killing with a Smile“, kdy při pasážích z „ Anasasis (Xenophontis)“, „Mutiny“ nebo „Smoke ’Em If Ya Got ’Em“ stříkal pot všude kolem. Samotná kapela ocenila i to, když si po bubenickém sólu během megahitu „Crushed“ na všudypřítomných ohních jejich nejvěršnější příznivci pod pódiem opékali marshmallowny. PARKWAY DRIVE záběry z této netradiční kratochvíle dokonce sdíleli na svých sociálních sítích. Bubeník Ben Gordon je pak mohl sledovat hlavou dolů jako od protinožců, protože se klasicky točil se svými bicími zavěšenými na mohutné konstrukci. A když se pak halou nesl mohutný zpěv fanoušků závěrečného přídavku „Wild Eyes“, měl z toho člověk až husí kůži a samotná kapela z toho byla dojatá. Frontman Winston McCall pak poněkolikáté srdnatě poděkoval publiku za jejich neskutečnou energii a té velkolepé show byl žel bohu konec.
PARKWAY DRIVE v Praze dokázali, že za těch dvacet let kariéry dorostli do role headlinerů největších světových festivalů, kteří jednou budou moci se svou pekelnou show směle převzít štafetu po kultovních RAMMSTEIN. Na mě však místo všech těch speciálních efektů opravdu zapůsobilo hlavně to, jak byli napojení na své české fanoušky, kteří jim vraceli ty tuny energie, které do nich kapela nasypala. Australané si jsou dobře vědomi toho, že bez svých příznivců by to takhle daleko nedotáhli. A jejich věrní příznivci jsou zase hrdí na to, jak se z partičky mladých surfařů staly ikony světového metalcoru. Takže své úvodní prohlášení z prvního souvětí tohoto reportu na závěr dvakrát podtrhávám.
Autor: Kamil Dočkal
Foto: Radek Holeš
