„Papírový struny“ je kniha o rockových hudebnících vypořádávajících se s duševními problémy, závislostmi i komplikovanými mezilidskými vztahy. Pokud chtějí pokračovat ve své hudební kariéře, musí se se svými démony poprat. Jak vypadal proces psaní knihy a co její autorku inspirovalo k vytvoření tohoto pochmurného světa?
Adriana Semlová vystudovala Literární akademii, ale už od dospívání ji zajímala hudba, převážně ta tvrdá. Sama se pohybovala v hudebním prostředí, ať už jako redaktorka hudebního webu nebo fanynka rockové a metalové hudby. V knize „Papírový struny“ čerpá z těchto zkušeností, které přenáší do příběhu fiktivní kapely THE RIDDERS.
Knihu „Papírový struny“ můžete zakoupit na Sparkshopu
Adriana Semlová
zdroj: wwww.adrianasemlova.cz
Psala jste knihu na mateřské dovolené, ale prvotní nápad vznikl ve vašich patnácti letech. Které motivy z této verze se dostaly až do finální verze knihy po tolika letech?
Příběh „Papírovejch strun“ vznikal v průběhu několika let během mé rodičovské dovolené. Doteď jsem vlastně neprošla obdobím, kdy bych se psaní nevěnovala, jenom jsem v některých tvořila sporadicky, jindy zase až chorobně intenzivně.
Ze své rané tvorby jsem si ale vypůjčila ztrátu kamaráda, motiv, který mě literárně opakovaně doháněl. Spolu s ním jsem přenesla také několik jeho vlastností – třeba to, že pokaždé zapomene číslo hotelového pokoje nebo přítomnost malého dítěte ve světě rockové hudby.
Jakou hudbu jste během dospívání poslouchala?
Hudbu jsem objevovala postupně a hodně mi v tom pomáhaly texty písní. V pubertě převažoval metal, především ze Skandinávie, a starší hard rock. Když jsem začala číst texty beatnické generace, ke kterým se pravidelně vracím i dnes, nabalila se 60. a 70. léta, blues a jazz. Navštěvovala jsem koncerty hudebních legend, třeba THE DOORS, Johnnyho Wintera, B.B. Kinga… a právě živá vystoupení jsou pro mě úžasným zdrojem inspirace.
Dřív jsem se na koncerty sice těšila hodně, ale přišlo mi, že muzikanti Českou republiku navštěvují pravidelně, tak se vlastně až takový svátek nekoná. Jenže dneska na to koukám úplně jinak. Jsem za tyhle zážitky strašně vděčná, protože když si dá nějaký hudebník pár let pauzu, nemusí Prahu do svého turné zařadit nebo přijede s úplně jiným albem, vy jednu jeho etapu úplně přeskočíte. A taky se může stát, že už nedorazí nikdy.
Jako své oblíbené žánry označujete blues a rock. Kteří umělci se objevují ve Vašich playlistech v poslední době nejvíce?
Dlouhodobě mě fascinuje delta blues. Vracím se k nahrávkám Roberta Johnsona, ale momentálně by ten playlist byl různorodější. Nechyběla by v něm americká diva Beth Hart, klasici jako Jimi Hendrix nebo DEEP PURPLE, chilská písničkářka Violeta Parra, norská WARDRUNA, ale také covery kytaristy Tommyho Johanssona nebo operní árie.
Díky Vaší kariéře redaktorky musicweb.cz jste měla šanci pořídit rozhovory s hudebními umělci. Který z těchto rozhovorů ve vás zanechal největší stopu?
Velmi si vážím rozhovoru s Johnem Mayallem. A to zkrátka proto, že je to legenda bluesového žánru a zanechal tu spoustu skvělé hudby, na kterou navázalo množství úspěšných muzikantů. Poštěstilo se mi ho také několikrát živě slyšet a pokaždé šlo o neskutečný hudební zážitek, takže i proto na tento rozhovor moc ráda vzpomínám.
Hodně pro mne znamenal rozhovor s Janem Hammerem, který jsem přímo nevedla, ale na jeho vzniku spolupracovala. Bylo opravdu fascinující poslouchat Čecha, který svou kariéru dotáhl až na vrchol americké hudební scény spolu se jmény jako MAHAVISHNU ORCHESTRA nebo Jeff Beck, a přesto zůstal pokorný a věrně se muzice věnuje ve svém studiu doteď.
Studovala jste na Literární akademii. Uvažovala jste už tehdy nad tím, že v budoucnu vydáte knihu s touto tematikou?
Psala jsem od doby, co jsem se to naučila. Ze začátku to byl pro mě prostředek, jak se jako introvertní a pasivní dítě vyjádřit, aniž bych musela veřejně promluvit. Na to jsem se příliš styděla. Texty jsem strčila do šuplíku nebo uložila do složky ad acta, ale stejně jsem další den sedla za stůl a pokračovala. A velmi často se jednalo o ty nejlepší chvíle dne.
Literární akademii jsem si ale vybrala primárně proto, že jsem se chtěla naučit s textem lépe pracovat a prohloubit si znalosti v literatuře a kultuře obecně. V tomto směru se, myslím, výběr celkem povedl. Vlastní tvorbu jsem ale během let na škole spíše upozaďovala, byť jsem v té době inklinovala spíš k básním, ale většinou došla energie i inspirace pro nějaké delší a větší projekty.
Mé texty ale měly vždycky společný jmenovatel. A to je motiv nebo rovnou téma hudby. Právě ona je mou hlavní inspirací. S nástupem na vysokou školu jsem se začala věnovat hudební publicistice, a díky tomu jsem psaní a hudbu skvěle propojila.
Ve světě plném rocku, alkoholismu a problémů s mentálním zdravím, co stálo za myšlenkou, aby jedna z ústředních postav příběhu Papírových strun byla právě Martinova malá neteř, Dvika?
Malé dítě jsem měla i v románu, který jsem psala na střední škole, a právě ono vyvážilo tíhu okolního světa. V „Papírovejch strunách“ mi šlo především o to ukázat vztah strýce, který jí do jisté míry supluje otce i matku a utváří zázemí, ale sám vlastně nikdy nedospěl, i když ho mnozí považují za geniálního muzikanta. Je to určitý kontrast mezi mediální a soukromou tváří, mezi hazardem s vlastním životem a odpovědností za druhého.
V knize je pár odkazů na reálné muzikanty, například u názvu kapely hlavní postavy, THE RIDDERS. Nacházejí se v knize další paralely odkazující na reálné muzikanty či události?
Rozhodně. Narážek je tam více. Kromě samotného názvu kapely jsou tam odkazy právě na delta blues a ďábelský pakt na půlnoční křižovatce. Trio PEV je zkratkou křestních jmen hudebníků, ale odkazuje na kapely jako ELP, tedy Emerson, Lake and Palmer. Kdybyste slyšeli mé vyzvánění, byl by to úvod skladby „Changes“ od YES. Stejné, jaké zvolil Martin.
Tím, že se na scéně pohybuji a často se setkávám s nejrůznějšími příběhy hudebníků, vnímám i jejich osobní pohnutky. Proto vím, s čím se potýkají, ať už je to alkohol, ztráta invence, nebo fyzická indispozice, která jim znemožňuje vystupovat.
„Papírový struny“ vydalo velké vydavatelství CNC. Jak se vám spolupráce povedla a jak jsou všichni zúčastnění spokojeni?
Jsem neskutečně vděčná, že mi nakladatelství CNC Books a především odpovědný redaktor Zdeněk Novák dali šanci. Pokud budu mluvit za sebe, jsem s výsledkem velmi spokojená. Kniha vyšla jako hard cover s obálkou, která atmosféru příběhu skvěle vystihuje.
Rodí se nějaká další kniha z rockového prostředí?
Ano, ale asi bych to rozšířila na hudební prostředí.
Poté, co vyšly „Papírový struny“, jsem dokončila další román, který chronologicky sleduje mladou rockovou kapelu, opět je zde důrazná hudební linka, ale také psychologická, milostná i lehce detektivní. Nemá tolik odboček a postav jako „Papírový struny“, ale v některých pasážích se na ně přímo odkazuje.
Nyní pracuji na úpravách draftu další knížky, která je ale tentokrát z prostředí světoznámé popové skupiny a rocková hudba stojí spíš na okraji. Vedle úprav ale vždycky potřebuju taky psát. Takže utíkám k příběhu, ve kterém se zase navracím k tvrdšímu rocku, psychice muzikantů a různým pojetím života.
Co byste poradila začínajícím autorům, kteří také přemítají nad napsáním románu? Jinými slovy, šla byste do toho po celé zkušenosti znova?
Poradila bych jim hlavně trpělivost. To je vlastnost, bez které se žádný autor neobejde. Text se někdy píše skvěle a jindy se zaseknete na jediné větě nebo odstavci. Než si řeknete, že je text opravdu hotový, přečtete ho z různých pohledů tolikrát, že si některé pasáže pamatujete jako básničku. A pak přichází další zkouška trpělivosti, když text odešlete do nakladatelství a další měsíce čekáte na verdikt. A když si přečtete vytoužené „ano“, dostaví se euforie, ale zároveň vás čeká další kolečko úprav a trpělivosti, než knížku držíte v ruce.
Rozhodně to všechno stojí za to! Postavy jsou mou součástí stejně jako psaní a hudba. Takže pokud to mají začínající autoři stejně, je potřeba je oživit, protože právě příběhy a umění z nás dělají lidi.
Autorka: Andrea Neuwirthová
