Rozhovor s Jiřím Urbanem do prosincového čísla Sparku, který se točí kolem nové reedice třetího alba ARAKAIN, se rozrostl daleko nad uvažovanou tiskovou dvojstranu. Kytarista v něm prozrazuje okolnosti vzniku desky „Black Jack“ a přibližuje atmosféru doby kolem roku 1992. Nemohli jsme vás však ochudit o další odpovědi a názory legendy české metalové scény, a tak vám nabízíme pomyslnou codu rozhovoru u nás na webu.
„Black Jack“ mnozí fandové označovali jako vaší reakci na černé album METALLICY. Jiní, a myslím, že jste je v tomto (dávno tomu již) podpořili, přirovnávali stylovou proměnu ARAKAIN k vývoji MEGADETH. Můžeš do tohoto sporu vnést světlo, případně přidat další kapely/vlivy, které měly na podobu
„Black Jack“ vliv?
To bude nějaký šum veřejnosti, protože o MEGADETH se určitě nejednalo. Ano, měli jsme je v oblibě, ale především až s alby „Countdown to Extinction“ a „Youthanasia“ a ty obě vyšly až po našem natáčení. Takže ovlivnění METALLICou u nás bylo jasné - u koho taky ne, že jo. ´Black album´ muselo zasáhnout každýho metalistu po celým širým světě. (úsměv) Někoho pozitivně a jinýho negativně. My jsme kupodivu taky přestávali sportovat a předhánět se v rychlosti, zběsilosti a v množství not a tahle produkce nám konvenovala. Samozřejmě jsme si mysleli, že i zvuk ´černý desky´ bude pro nás ten pravej, a tak jsme třeba bicí ladili do téhle podoby. ´Black album“ znamenalo konec vůdcovství thrashe a návrat k písničce. Pro mě jako vyznavače thrashe to sice byl krok zpátky, ale zrovna tak jsem měl rád i starý hardrock a tam byla písnička na prvním místě. Nakonec, vyrostl jsem s BEATLES!
Reedici „Black Jack“ koupíte na Sparkshopu!
Co ti „Black Jack“ přinesl jako kytaristovi? Už na „Schizofrenii“ jste oproti živelnému „Thrash the Trash“ hráli rychle a zároveň technicky…
Protože jsme byli zároveň interpreti i autoři, neviděli jsme v tom žádný rozdíl. Rok s rokem se sešel a skládal jsem trochu jinak a jinak i hrál. ´Schíza´ je určitě naše nejtechničtější deska a „Thrash the Trash“ divoká mladická rozpustilost, ale „Black Jack“ už bylo dospělácký ukotvení se sami v sobě a v žánru. Po letech mě teď velmi překvapilo, jak jsme si dokázali na „Black Jack“ pohrát s aranžema, mezihrama a nekoukali na žádný trendy. Je to dospělá deska a určitě jsem moc rád, že reedicí neupadla v zapomnění a bude znovu přístupná i na všech streamech.
Jak proběhlo natáčení klipu ke skladbě „Zapomeň“? A na kolik vlastně v té době takové video přišlo, respektive jak moc jste museli z hlediska financí uvažovat, abyste mohli takto desku promovat?
To byla ještě doba, kdy se písničky a desky interpretům a kapelám nekradly po internetu, nýbrž se prodávaly nosiče. Zaplatilo se dobré studio, jeden i dva klipy, plakáty a reklamní akce. To už dnes není samozřejmostí. Prodeje jsou desetinové i nižší. Cenu videoklipu si po letech netroufám odhadnout, ale bylo na kvalitní kamerovou i osvětlovací techniku, komparz i náročnou logistiku a natáčení na více místech. To byl třeba případ „Kamennýho anděla“. „Zapomeň“ už jsme natáčeli skromněji, v prostorách bývalého kina, kde jsme zkoušeli. Pozvali jsme naše techniky a kamarády, aby dotvořili atmosféru pohody v místním baru, které byly protknuté záběry z pódia. Náklady se minimalizovaly, protože klipy taky platila kapela. O výnos z prodeje desky jsme se dělili určitým poměrem s vydavatelstvím a dokud se náklady na studio a klipy neuhradily, nedostali jsme ani cent.
S předchozí otázkou souvisí i komerční dopad „Black Jack“. Jak si deska vedla v porovnání se dvěma předchůdkyněmi?
„Black Jack“ je pořád krásná a kvalitní deska, ale vzhledem k době a také mírně zašlapané reklamě vydavatelství Monitor lehce zapadla mezi množstvím dalších novinek. Jedničky „Thrash the Trash“ se prodalo přes sto dvacet tisíc, následující ´Schízy´ už třeba jen větší třetina a „Black Jack“ na tom nebyl o moc líp. Ale ani přibližné číslo pochopitelně neznám, je to třiatřicet let. (úsměv) Začaly frčet CéDéčka a zároveň se na ně začalo vypalovat a krást muziku z internetu. Čísla šla prudce dolů, aniž by korespondovala s kvalitou nahrávky.
Budou pokračovat reedice devadesátkových alb ARAKAIN a pokud ano, která deska je po „Black Jack“ další na ráně?
Reedice budou určitě pokračovat, jejich pořadí bych viděl na „Farao“ a „Salto Mortale“. Ale o co hlavně stojím a dlouhý roky o to usiluju, je získání práv k deskám u dalších vydavatelství. U Sony BMG vyšel třeba skvělej živák se symfonickým orchestrem a ten bych rád připomněl. Myslím si totiž, že takhle napsanej a zpracovanej ´symfonickej´ metal tady ještě nikdo nezprodukoval (autoři Václav Zahradník a Jan Valta). A taky bychom rádi lidem dali všechny desky s hlasem Honzy (Toužimského), ale stále nedokážeme vydolovat práva z 2P Production, kde jsme v posledních deseti letech naše alba vydávali.
Desky „Thrash the Trash“ a „Schizofrenie“ jste před pár lety oslavili prostřednictvím turné, kde zněly výhradně skladby z těchto dvou počinů. Můžeme očekávat, že stejným způsobem propojíte „Black Jack“ třeba se „Salto Mortale“, až na něj přijde řada?
Mně se o tom obtížně mluví, jelikož současná, byť až na výjimku, dlouhé roky pevná sestava nemá k nejstarším deskám nějaký velký vztah. Na koncertech do „Black Jack“ určitě sáhneme, to je jasné, ale specialita, jako v případě „Apage Satanas“, kdy jsme hráli celé album, jistě nenastane. U novějších nahrávek je to však klidně možný!
Autor: Jan Kozák
Hlavní část rozhovoru najdete v prosincovém čísle Sparku, které je nyní v prodeji na stáncích nebo na Sparkshopu!
