Vydání šestého studiového alba IRON MAIDEN „Somewhere in Time“ znamenalo pro manažera Roda Smallwooda úspěšné završení pětiletého plánu dobytí světa. Na celou desku, která letos slaví 40. výročí, a okolnosti jejího vydání jsme si posvítili v titulním článku říjnového Sparku, který je nyní v prodeji. Tak se s námi ztraťte někde v čase…
Díky novým vymoženostem skladby získaly na svoji dobu velmi moderní (připusťme, že to občas znamená méně nadčasový!) uhlazenější sound, který skladbám vyloženě neuškodil, nebyl ale ani významným přínosem, a tak album vyvolalo spíše smíšené pocity. Někteří ocenili dojem větší komplexnosti, ucelenosti a monumentálnosti, jiní si stěžovali, že syntezátory chvílemi vyvolávající zdání klávesových stěn, ubírají písním na tvrdosti a syrovosti. Ať již posluchač stojí na kterékoliv straně barikády, musí uznat, že to pro kapelu byla cenná zkušenost, která umožnila pozměnění přístupu k samotnému skladatelskému procesu, především ke kytarovým texturám. Navíc to byl jakýsi pomyslný můstek k práci s klávesovými syntezátory na následujícím albu „Seventh Son of a Seventh Son“.
„Na albu není jediné skladby, se kterou bych nebyl spokojený… Neustále se posouváme kupředu a toto album má mnoho silných refrénů… Je však velmi odlišné od našich prvních desek. V oněch časech jsme měli písně, které jsme hráli už nějakou dobu. V jistém smyslu jsou první alba každé kapely opravdová ,best of‘. Obsahují ty nejlepší nápady, na kterých se pracovalo měsíce před první smlouvou. Na debutu ze sebe opravdu vydáte to nejlepší. Ale to nebrání tomu, aby i naše další alba byla vynikající,“ říká baskytarista Steve Harris v článku, který si můžete přečíst v říjnovém Sparku.
