V srpnovém čísle Sparku vám přinášíme příběh kapely, která dovedla glam rock ke krajnosti. Přečtěte si recenzi na debut POISON „Look What the Cat Dragged In“ od Jana Píbala a pokračujte do tišteného Sparku, který nyní koupíte v každé dobré trafice nebo na Sparkshopu!
Polovina osmdesátých let byla ve Spojených státech v marketingové režii mimo jiné také vydavatelských stájí tlačících do popředí glammetalové grupy. Zhruba na konci roku 1983, po celosvětových úspěších britských heavymetalových kapel DEF LEPPARD, JUDAS PRIEST či IRON MAIDEN, bylo třeba zachytit zájem široké veřejnosti o vlasaté kapely, a tento komerční plán otevřel stavidla pro vznik a nástup vlny vyfintěných rockerů, kteří postavili pestrobarevný střapatý vizuál a přístupný naturel svých songů hrdě do popředí. Závod o to, kdo prosadí své další nové KISS, VAN HALEN či TWISTED SISTER, mohl začít. Brzy došlo na průlom MÖTLEY CRÜE, RATT či DOKKEN a rázem se dostal do pohybu nový, zábavně se tvářící byznys. I díky MTV se vše dostalo do obrátek a každou chvíli přibývaly nové a nové „zaručeně hvězdné“ formace.
Příběh původně pensylvánských POISON, jako později jedné z nejikoničtějších, nejúspěšnějších a zároveň nejnenáviděnějších kapel té doby, je vlastně z ranku těch pohádkových. Nejprve muselo dojít k přejmenování z původního názvu PARIS a přesunu do kalifornského Města andělů, kde se stále velmi mladí POISON dlouho potloukali, a dostali se tak pod světla reflektorů až v rámci druhé vlny žánru. Kapela pocházející z průmyslového balíkova začala svou cestu prakticky z ničeho. Spojení cílevědomého rtuťovitého playboe u mikrofonu – Breta Michaelse, neprávem zpočátku nazývaného další kopií Davida Lee Rotha – s rozverně šaškujícími spoluhráči, především neposedným peroxidovým albínem C. C. Devillem u kytary, který se krátce po úspěchu chlubil v dobovém tisku, že ke své hře potřebuje pouze dvě struny, a stabilní rytmickou dvojkou, kterou tvořili Bobby Dall u baskytary a druhý zakládající člen Rikki Rockett za bicími, zafungovalo lépe, než se původně předpokládalo. Jejich debutová deska „Look What the Cat Dragged In“ z roku 1986 jako by v sobě vydestilovala onen popěvkový prvoplán glam metalu a hodila bohorovně za hlavu jakékoliv myšlenky na umění. Album vzniklo velmi rychle (12 dní) a pouze s minimem nákladů (23 tisíc dolarů), avšak díky správnému načasování, optimistickému naturelu (texty plné vztahových témat, sexuálních dvojsmyslů a vtípků) a nepříliš složitému obsahu se začalo lidem dostávat pod kůži. Nemusím dodávat, že prakticky okamžitě po prvních úspěších došlo k rozdělení rockových fanoušků na dva tábory, zastávající protichůdné postoje vůči těm absurdně vyfintěným POISON (třeba Kurt Cobain několik let poté, po průlomu NIRVANY, prohlásil: „Raději bych byl mrtvej než něčeho podobného součástí!“).
Atmosféra druhé poloviny osmdesátých let však byla jiná, nesla se totiž ve víru světských radovánek. Nebylo tedy divu, že po „glorious demu“ jistých POISON okamžitě skočili Capitol Records a potenciál úspěšnosti jejich good-time rock’n’rollu záhy ještě navýšili. Přestože byla kapela soustavně napadána z nepůvodnosti, nebylo možné u ní přeslechnout talent složit opravdu výrazné hity, jakkoliv škarohlídy vnímané coby povrchní a kýčovité halekačky. Ve výsledku však album uspělo (dodnes 4 miliony prodaných nosičů pouze v USA hovoří za vše) a navzdory kritickým názorům si spousta jeho skladeb zachovala svůj párty feel a potenciál, a tak i já vnímám tenhle debut jako okouzlující hitovou věc – kde se objevují jak hymnické střely bez spekulací – „Cry Tough“, „I Want Action“, „Talk Dirty to Me“ či balada „I Won’t Forget You“, tak trochu riffovější, dusivěji podané kusy inspirované původním zvukem KISS – titulní věc nebo „# One Bad Boy“. I přestože po komerční stránce následující deskou „Open Up And Say...Ahh!“ z roku 1988, především díky songu „Every Rose Has It’s Thorn“ coby No.1 singlu v hitparádě Billboardu, svůj debut POISON překonali a posléze, zkraje devadesátých let, přišli s kvalitativně zajímavějšími alby než obě předchozí cukrová/osmdesátková, je v drážkách „Look What the Cat Dragged In“ zachycena zajímavá reflexe doby a módy, která tehdy cloumala americkou hudební veřejností.
