Když Bruce Dickinson v roce 1993 odešel z IRON MAIDEN, mnoho fanoušků to bralo spíše jako zradu než jako jeho další krok v kariéře. I o několik desetiletí později se stále snaží pochopit, jak těžce to někteří fanoušci nesli.
Negativní reakce některých fanoušků poté, co Bruce opustil IRON MAIDEN a vydal „Balls to Picasso“, byly spíše emocionální povahy, než aby reagovaly na nepovedené album, protože „Balls to Picasso“ je všechno ostatní, jen ne špatné album. Všechen ten humbuk měl většinou charakter „zrady kmene“, podobný věrnosti fotbalových fanoušků ke svému klubu. Bruceho přístup je spíše tvůrčí – pro něj je hudba něco, co člověk tvoří a užívá si to, a ne jako objekt, kterému se přísahá věrnost až za hrob.
„Moje žena mi potom řekla: ‚Víš, problém byl v tom, že když jsi odešel, nezáleželo na tom, jestli jsi natočil nejlepší desku na světě – nikdo ji nechtěl poslouchat,‘“ řekl Bruce, když se ohlížel za přijetím své sólové desky „Balls To Picasso“ z roku 1994.
Najednou tu nebylo výrazné logo a klasický metalový obal, Bruce se prezentoval jako sólový umělec, všechno bylo jinak, než na co byli skalní fanoušci IRON MAIDEN zvyklí – a problém byl na světě. Řada fanoušků ani nechtěla dát albu šanci.
„Nechápu tuhle věc s kmenovým stylem. Chápu, že to je jeden z důvodů, proč lidé IRON MAIDEN tolik milují, chápu to, ale je pro mě osobně těžké se s tím plně zototožnit.“
Bruce si ještě předtím zmapoval terén energickým hardrockovým debutem „Tattooed Millionaire“ v roce 1990, který se ve Velké Británii dostala na 14. místo a ve Finsku se deska vyšplhala ještě výš, přičemž během deseti dnů získala stříbrnou desku. „Balls to Picasso“ rozhodně nestojí na vodě a postupem času si k němu našla cestu i spousta fandů IRON MAIDEN.
