Marko Hietala, METAL DE FACTO
20. 10. 2026, Praha, Distrikt
Časy působení v řadách NIGHTWISH se stávají stále vzdálenější minulostí, nezbývá tedy než zapracovat na současnosti a načrtnout si plány do budoucího bytí. Možná právě takhle uvažovala jedna z výrazných osobností metalového vesmíru, baskytarista a zpěvák Marko Hietala. Muž, jenž úspěšně čelí nástrahám života umělce, navíc statečně vzdoruje depresivní poruše, za což si zaslouží uznání nejen on, ale všichni, jež čas od času nezvaně navštíví démoni duše. Na Hietalově zarostlé tváři se celý koncert skvěl nestrojený, upřímný úsměv, což je skvělá zpráva pro fanoušky a hlavně pro něj samotného.
Večer načali baskytaristovi povětšinou krajané METAL DE FACTO. Kapela spustila svůj tradičně výbušný set power metalu. Je mi jasné, že živé vystoupení nelze porovnávat se studiově vypulírovaným zvukem. Nicméně se mi dere na klávesnici myšlenka, že mě zvuk zklamal. Kytara a baskytara se téměř slévaly do jednoho pramene, zpěv jsem si místy domýšlel, všemu vévodila (nebo spíš všechno přehlušila) bicí souprava, která drtila ostatní nástroje i vokál. Nejmenovaná česká kytarová legenda nastínila domněnku, že nemálo zvukařů úmyslně trochu upozadí předkapelu, aby hlavní hvězda večera o to více vynikla. V konkrétním případě obou finských formací bych parafrázi sekerníkova vyjádření nechal vytesat do kamene a písmo ještě pozlatit. Po vizuální stránce zaujal rytmický kytarista Zsolt Szilagyi. „Poirotovsky“ nakroucený knír doplnil pečlivě upravenými, rudě nalakovanými nehty, jaké by mu mohla závidět kdejaká dáma s ledabyle udržovaným nehtovým dezénem. Španělský frontman Aitor Arrastia jistě dokáže podat působivější pěvecký výkon, alespoň v mých uších tentokrát zněl unaveně a „zabrzděně“. Dojem napravila písnička „Gojira“. Ale čím? Na pódium se přimotala zmenšená godzilla, taková komicky nemotorná godzillka. Se zatajeným dechem jsem čekal, jestli máchnutím ocasu muzikanty nesmete mezi diváky. Zřejmě byla dosyta nažraná, neboť se omezila na příležitostné pohození tlamou do rytmu. Na svoje netvoří poměry se nakonec celkem hbitě protáhla mezi účinkujícími a s posledními tóny skladby zmizela v zákulisí. Kdyby potencionálnímu nebožákovi v nafukovacím kostýmu povolil ventil, stvůřino opuštění scény by jistě bylo o řád rychlejší. Baskytarista Sami Hinkka bohužel nemohl (stejně jako spoluhráči) kvůli problematickému nazvučení předvést, jak pěkně si ochočil hluboké pulzování a probublávání, alespoň ukázal mohutný plnovous, ovšem nikoliv „hietalovsky“ spletený do copánků, ale volně rozpuštěný. Zvuk se tvrdošíjně nelepšil, ale co bych naopak rád ocenil – s přibývajícím časem METAL DE FACTO nabírali na melodičnosti a dravosti. Třičtvrtěhodinový set především ve svém závěru utekl jako rozvodněný potok.
Hodiny odbily patnáct minut po deváté, když na prkna bez okázalosti vkročil Marko Hietala se svými instrumentálními druhy. Obecenstvo se probralo z předchozí částečné letargie a Marka bouřlivě přivítalo. Na úvod zazněla „Frankenstein’s Wife“. V souladu s poklidně silnou melodií písně zavládnul v sále klid a úleva, že se objevil ten, kvůli němuž většina přihlížejících vážila cestu do žižkovského klubu. Hietala se řadí k početné obci rockových a metalových baskytaristů, kteří používají trsátko, hrát prsty jsem ho snad ještě neviděl. Jeho basová kytara zní opravdu průrazně. Co se zvuku týká – „elementálové“ snad museli nad stanovištěm zvukaře mávnout kouzelným ani ne proutkem, nýbrž ingotem. Zvuk se pročistil, získal slyšitelně ohraničené kontury, nebyl sebemenší problém rozlišit mezi jednotlivými nástroji, i vokál najednou zněl jasně. Uši fanoušků se dočkaly „audio“ lázní. Tedy všichni si museli vystačit se svýma obyčejnýma lidskýma ušima. Ve výhodě byla dívka s čelenkou se zaječími slechy vyvedenými v podobě finské vlajky. Usměvavá slečna si mohla kvalitní nazvučení díky větší ploše „přídavných“ zvířecích zvukovodů vychutnávat ještě intenzivněji než běžná populace.
Po úvodu přišla píseň „Rebel of the North“. Pokud by se někdo snažil představit si „ducha“ Finovy sólové tvorby, doporučil bych mu pro představu poslech dvou zmíněných songů. Seversky exoticky znějící finština cizince častokrát zaujme až fascinuje. Kapely ze země přinejmenším tisíce jezer jsou si toho dobře vědomy, k radosti posluchačů obohacují svou tvorbu mateřštinou. „Isäni ääni“ nesměla chybět. V duši vyvolá uvolnění i dramatické napětí. S oběma polohami umí maestro MH dobře pracovat. K upoutání pozornosti nepotřeboval příšerku nafoukanou nožní hustilkou, s přehledem masíroval publikum silou osobnosti. Spoluhráči mu zdatně sekundovali, zejména kytarista Tuomas Wäinölä, vždy usměvavý zručný krotitel šesti strun a bubeník Anssi Nykänen, jehož charizma dalece přesahuje obvod basového bubnu. Relativně málo zaplněný sál klubu Distrikt se dočkal barevné palety ukázek Markovy tvorby, dalo by se říci, že šlo o průřez jeho sólovou tvorbou. Rozpačitější dojem z vystoupení METAL DE FACTO headliner večera bez jakýchkoliv pochybností napravil. Další podrobnosti a zajímavosti z koncertu zanedlouho naleznete v tištěném Sparku.
Text: Michal Štang
Foto: Jirka Platzer
