U ikon extrémního metalu CRADLE OF FILTH bylo poslední měsíce rušno. Po vyhroceném odchodu manželů Šmerdových – americké klávesistky Zoë M. Federoff a brněnského kytaristy Marka „Ashoka“ Šmerdy – se ke kapele připojil znojemský kytarista Jiří Háb, známý z kapel ROOT či EAGLEHEART. Přinášíme vám jeho dojmy z cesty do Jižní Ameriky, kde absolvoval turné po boku Daniho Filtha, ale i českého bubeníka Martina Škaroupky, dlouholetého člena CoF.
V době, kdy toto píšu, se zrovna nacházím v letadle z Mexico City do Amsterdamu, přemýšlející o tom, co se to vůbec za poslední měsíc událo. Příběh skoro jak z nějakého filmu. Byla středa ráno, jen asi třicet minut po půlnoci, když mi začal zvonit mobil. Byl to ten telefon, na který člověk čeká celý život. V neděli tou stejnou dobou jsem už byl v letadle do Bogoty – dny mezi tím byly absolutní chaos a směsice všech možných emocí. Můj předchozí život jsem nechal okamžitě za sebou a byl jsem na cestě vstříc svému snu. Celý playlist CRADLE OF FILTH jsem se musel naučit za tři dny, k tomu jsem nevěděl, na co myslet dřív. Cestovní pojištění, co všechno zabalit s sebou – a co mám říct v práci? Spánek byl luxus, který jsem si nemohl dovolit. V tu chvíli jsem si uvědomil, co za skvělé kamarády a rodinu mám okolo sebe – se vším mi pomohli a bez nich bych to opravdu nezvládl.
První setkání s kapelou bylo zajímavé, fanoušek uvnitř mě skákal radostí a musel jsem se krotit, abych se nechoval jako šílený fanboy. Den prvního koncertu přišel, na nějakou zkoušku do té doby nebyl čas. Samotného mě překvapilo, jak vlastně před nástupem na pódium nejsem ani moc nervózní. Cítil jsem, že jsem tam, kde být mám. Vše dávalo smysl a jízda mohla začít. Odezva fanoušků byla neskutečná, kapela působila, že se po posledních událostech taky uklidnila. Komplikace přišly ovšem hned u druhého koncertu v Panamě, kde jsme koncert museli zrušit kvůli velmi špatné elektřině. Jak už asi víte, nebyl to jediný koncert na turné, který jsme z tohoto důvodu nakonec museli po dlouhém snažení zrušit. Vlastně žádný koncert se skoro neobešel bez nějakých komplikací. Na většině míst se to naštěstí podařilo vyřešit a pozitivní věci vždy převažovaly. V kapele a crew jsou skvělí lidé a o zábavu nebyla nikdy nouze, v určitém smyslu to působilo jako v každé jiné kapele. Vždycky se najde člověk, co chodí všude pozdě, ten, co chrápe, komediant nebo ten, co moc nemluví, ale když něco řekne, tak to většinou stojí za to (to budu nejspíš já).
Mraky fanoušků čekaly všude – u hotelu, na letišti, u klubu. Byl zvláštní pocit podepisovat legendární desky, které poslouchám celý život – u některých jsem dokonce ještě ani nebyl na světě, když je kapela vydala. Jednak jsem si připadal, že těm deskám snižuji hodnotu, ale na druhou stranu mi samozřejmě přišlo dost hustý, že někdo má zájem mít tam můj podpis. Přelety mezi koncerty byly dost náročné, někdy jsme po koncertě měli čas se jen vysprchovat a hned jsme museli na letiště. Bral jsem to vždy jako nutnou věc a nikdy mi to vlastně nepřišlo jako problém, užíval jsem si každou sekundu. A to i v případech, kdy třeba na některých místech v Mexiku nesplachovaly záchody v celém klubu, nebo když jsem se celou cestu v dodávce bouchal hlavou do střechy, protože na místních cestách bylo víc děr než asfaltu.
Každému na světě bych přál, aby cítil to, co já, když jsem stál na pódiu s mojí oblíbenou kapelou a mohl hrát písně pro narvané sály plné úžasných fanoušků. Myslím si, že na světě by bylo mnohem méně nenávisti a zla, kdyby lidé dělali to, co je opravdu naplňuje. Chtěl bych tímto poděkovat všem lidem, kteří mě na mé cestě celou dobu podporovali, vážím si každého z vás. Jděte si za svými sny a udělejte pro to všechno.
