V době, kdy mnohé jiné zasloužilé kapely se skřípěním zubů zas a znovu vyrážejí na turné, vzdorujíce věku i proměnám hudebního byznysu zdevastovaného pandemickou výlukou, nacházejí GODSMACK vlastní způsob, jak se vyrovnat s neúprosnými okolnostmi, které jen těžko mohou ovlivnit.
Čtvrt století od vydání eponymního debutového alba završují diskografii osmým počinem „Lighting Up the Sky“, shrnujícím vše, čím si během bohaté kariéry prošli, a činí vědomé rozhodnutí stát se tím, čemu se v angličtině říká legacy act. Tedy kapelou těžící z minulosti, udržující vlastní odkaz, bez potřeby nahrávat novou muziku a připravenou fanouškům na koncertech servírovat jen léty ověřené pecky.
Důležitý okamžik v historii čtverky z Bostonu přibližujeme v dubnovém čísle nejen skrz recenzi nového alba, ale i ve formě rozhovoru se Shannonem Larkinem v Galerii titánů, který je doplněný recenzemi shrnujícími celou jejich diskografii. Sympatický bubeník v něm nemluví jen o rozhodnutí pozvolna uzavřít kariéru, ale i o svém přístupu k hraní.
„Celé je to o tom, že chceme odcházet na vrcholu. Opakuju: Nekončíme! Budeme už jen koncertní kapela, tak dlouho, dokud nám to síly umožní, dokud se u toho budeme cítit dobře a dokud to bude znít dobře. Virbl zní dobře, jen když ho správně trefíš. Jsou staré kapely, které pořád hrají a hrají tak, jak jsou naučené, ale ta energie už tam prostě není. A nemusí to být nutně chyba těch muzikantů. Jednoduše už na to fyzicky nemají, i když se snaží. Takhle skončit nechci.“
