Dnes již legendární britský bluesman John Mayall v rámci svého narozeninového turné ku příležitosti dodatečné oslavy jeho neuvěřitelných 80. narozenin navštívil i pražské Divadlo Archa. Mayall, který si Českou republiku za ta léta evidentně hodně oblíbil, naší zemi znovu navštívil jen o pár měsíců po osobním zahájení loňského Trutnov Open Air Festivalu. A právě únorový koncert v Divadle Archa měl za cíl pokračovat a možná i trumfnout atmosféru již zmiňovaného trutnovského letního festivalu.
Začátek celé akce byl stanoven na 19 hodin, my jsme však dorazili raději už na 18.45. K našemu překvapení nás zde ale čekala dlouhá fronta návštěvníků stojících před vchodem do divadla, vedoucí až na konec pasáže, ve které se Archa nachází. Přítomní fanoušci byli lidé spíše starší generace, v hojném počtu zde byla ale zastoupena i střední věková skupina a občas se tu dokonce mihl i nějaký ten mladý obličej. Po pár minutách čekání jsme byli pořadateli informováni o tom, že John Mayall chce všechny fanoušky a návštěvníky tohoto koncertu osobně přivítat. Fronta postupovala poměrně rychle a když jsme se dostali k místu, kde měl Mayall sedět u stolečku, mohli jsme si podle shromážděných fandů spíše domyslet, kde se bluesman nachází, neboť se kolem něj utvořil jakýsi podivný chumel, přes který nebylo nic vidět. Původně asi jinak zamýšlené setkání se nakonec strhlo v nekontrolovanou autogramiádu s prodejem CD. John Mayall působil mile, zjevně měl dobrou náladu. Protože však CD prodával sám, byl trochu nervózní z neúprosného času a možná i lehce vyvedený z míry díky českým korunám, které musel hbitě rozměňovat a počítat. Nic však na sobě nedával znát a na příjemnosti neztrácel. Kdo už měl tu čest se s Mayallem pozdravit nebo kdo to kvůli nepříjemné tlačenici vzdal, tak si šel rychle zabrat místa, o která se také strhl boj. Divadlo Archa se na tento večer proměnilo v sál připomínající spíše festival pod střechou, což však bylo i záměrem. Místa byla na stání a tak tu tedy fungovalo známé pořekadlo ,,kdo dřív přijde, ten dřív mele‘‘. Většina lidí se namačkala k pódiu, takže zadní část u zvukařského pultíku byla takřka poloprázdná, avšak během koncertu se lidé roztáhli po celém sále a i tato místa tak později byla zaplněna . Místa na stání byla k dispozici i nahoře na ochozech po obvodu místnosti a pár V.I.P. hostů zde mělo připraveno i žide na sezení. A někteří jedinci si dokonce rozprostřeli deky a uvelebili se na zemi.
Ne zrovna obrovské jeviště, které v tento večer sloužilo jako pódium, bylo zabarikádováno technikou a muzikanti tak podle mého odhadu neměli zrovna moc prostoru. Byly zde připraveny 2 basové kytary Fender v pastelových odstínech – světle modrá a béžová, nesměly chybět ani klávesy – modely Roland VK-7 a Roland RD-700, bicí Pearl, 2 kytary - bílý Fender Stratocaster a model Gibson Les Paul standard a samozřejmě také komba Fender, bez kterých by to nebylo ono.
Celková atmosféra byla v průběhu večera poměrně uvolněná, avšak s Mayallovým přibývajícím zpožděním přibývaly i kritiky některých otrávených diváků ve stylu ,,hrozná ztráta času‘‘ a ,,hroznej opruz‘‘. Zhruba po půl osmé, kdy se zatím stále nic nedělo, někteří již přiopilí diváci v rozverné náladě všemožně marně pohýkávají a pískají v domnění, že tím kapelu přivolají. Asi v osm hodin zvukaři zasedají za zvukařské pulty a pořadatel na pódiu rozdává texty písní pro případ, že by sestavě s Mayallem v čele vypadla slova. V tuto dobu již napětí v sále stoupá a nedočkaví fanoušci, kteří slavného bluesmana už chtějí vidět, mohutně skandují, pískají a vyvolávají Mayallovo jméno. Ten však stále nereaguje.
Kolem 20.25 jsme se však ale konečně dočkali a John Mayall s postupně přicházející kapelou dorazil na pódium. Všem děkuje za to, že přišli, v krátkosti představuje kapelu a bez zbytečných proslovů sestava koncert zahajuje coververzí již poměrně staré písně kytaristy Otise Rushe ,,All Your Love‘‘ z roku 1958. A hned při první písni Mayall ukazuje, že i přes svůj vysoký věk rozhodně nepatří do starého železa a kromě dosud dobrého hlasu si zasluhuje obdiv i díky stále hbitému hraní na klávesy, které připomínají tajemný zvuk hammondek. Po poděkování a krátkém představení následující písničky, jak to bylo během celého koncertu, navazuje ,,Nothing To Do With Love‘‘ z alba Tough, které vyšlo v roce 2009. Mayall přihazuje ,,Gimme One More Day‘‘ z úspěšné éry jeho dřívější skupiny John Mayall’s Bluesbreakers a následuje ,,Long Gone Midnight‘‘. Nejen v ,,Parchman Farm‘‘ a ,,Nature’s Disappearing‘‘ Mayall potvrzuje svou multiinstrumentální zdatnost kytarovým sólem a i dechově náročným sólem na foukací harmoniku. Po obou zmíněných písních následuje Mayallovo další speciální bluesové sólo na foukací harmoniku, kterým dostává nadšené publikum do varu. Dalšími písničkami na řadě jsou chytlavá ,,That’s Alright‘‘ z nejnovějšího alba a také pohodová ,,Chicago Line‘‘, kde John Mayall díky harmonice opět ukazuje, co dokáže s dechem a po které následuje krátká odmlka. Kromě narozeninového dárku, který se z publika v první řadě dostal až k samotnému Mayallovi na pódium, obdržel multiinstrumentalista i drobnosti od pořadatelů trutnovského festivalu, kteří tak vzácnému hostovi tímto chtěli poděkovat.
Kapela už je téměř na odchodu, přesto jí však rozhodně neubývají síly a proto přidává jeden přídavek s názvem ,,Freddy Comes Out The Way‘‘ kde se blýsknou snad všichni členové a je vidět, že si tuto píseň opravdu užívají. Kromě Mayalla a kytaristy Rockyho Athase to pořádně rozjíždějí i bubeník Jay Davenport a basák Greg Rzab, který ve svém sólu předvádí, co všechno se dá na basu zahrát. Lehce po desáté hodině se kapela loučí a ukončuje tak svůj úspěšný koncert, kterému přes Mayallův úctyhodný věk nechyběl drive, energie a zápal a sympatická sestava, která je naprosto sehraná, tak sklidila zasloužené ovace.
I když by člověk řekl, že John Mayall bude po více než 50 leté kariéře a v 80 letech unavený, všem dokázal, že na to stále má a tento koncert, který se nesl v pohodové rodinné atmosféře byl až na delší čekání skutečně skvělým zážitkem.
