Padesáté výročí jedné z absolutně největších metalových ikon nešlo přejít bez oslavných akcí. Kromě koncertní šňůry, která se má zaměřit na oblíbené skladby z prvních devíti studiových alb, bylo u této příležitosti připraveno i ohlédnutí za kariérou. Logický krok, který potěšil, ale možná ne tak docela splnil očekávání skalních přívrženců. Čímž vyvstává otázka, komu je vlastně dokument určen, resp. jaký si klade cíl?
Shrnout pět dekád do ani ne dvouhodinového filmu je samozřejmě nadlidský úkol. Scénárista David Teague a režisér Malcolm Venville dokázali vyzdvihnout nejzásadnější okamžiky, poukázat na význam a přínos kapely, zachytit její filozofii, touhy i jedinečnost a zdůraznit silné pouto mezi hudebním kolosem a posluchačskou základnou. Na druhé straně nutno s politováním konstatovat, že nepřinesli prakticky jedinou novou informaci, čímž jejich práce zanechává dojem jistého plutí po povrchu. Samozřejmě, hlubší ponor by si žádal několikadílný seriál, jak výstižně poznamenal šéfredaktor Karel Balčirák během diskuse po uvedení snímku do českých kin. Popřípadě zvolit, čemu věnovat větší a čemu menší pozornost by se také mohlo jevit jako kontroverzní postup. Avšak ubrat opakující se záběry, omezit tendenční akcentování aspektu bratrství a souznění mezi posluchači a k tomu nepatrné prodloužení stopáže mohly být tahy, které by zajistily prostor pro trochu pronikavější vhled do osobností jednotlivých muzikantů či lepšímu zařazení některých alb či epizod v kariéře skupiny do širších kontextů, zájmů i osobních životů hudebníků. Nejspíš by to i stačilo k naplnění očekávání vniknutí do podstaty jejich spalující ambice a všeho, co za ní stojí.
Film, nicméně, je i tak milou podívanou, ve které potěší převážně archivní záběry z absolutních začátků v punkovém londýnském East Endu, jakožto i zdokumentované okamžiky, o kterých kapela s oblibou vypráví v rozhovorech. Popravdě, ani jsem netušila, že existuje záznam ze spontánního zahrání si na svatbě v socialistickém Polsku v polovině osmdesátých let. Podobné odlehčující až vtipné vsuvky a příjemný nadhled jsou obrovským plusem dokumentu. Třeba ocenit i přiznání se k leckterým nezvládnutým situacím, ať již kolem odchodu Paula Di’Anna či některých vystoupení s Blazem Bayleyem; stejně tak i otevřenost ohledně tužeb. Velmi citlivě jsou zpracovány nemoc Bruce Dickinsona i nevyhnutelné ukončení koncertní kariéry Nicka McBraina po prodělané mrtvici, přičemž vše je sděleno a okomentováno přímými výpověďmi muzikantů.
Zdařile jsou zachyceny role ikonického maskota i smysl jeho zrození i proměn. Promyšlené a účelné je i zařazení animací, ve kterých Eddie ožívá (jen se některé výjevy nemusely tolikrát opakovat). Fanoušci z různých společenských vrstev i končin světa dosvědčují dosah i neuvěřitelné přesahy tvorby IRON MAIDEN, přičemž nečiní potíž se ztotožnit s jejich pocity a prožitky. Zajímavé pohledy nabízí podnětné komentáře kolegů ve tváři Genea Simmonse, Larse Ulricha, Toma Morella a Chucka D i neotřelá perspektiva hvězdy stříbrného plátna, nečekaně zarytého příznivce skupiny, Javiera Bardema.
Film tedy rozhodně nepůsobí jako výtvor spalující ambice, jaký by si IRON MAIDEN ke svému jubileu zasloužili, ale přináší příjemné pocity pohlazení, omlazení, sounáležitosti a vytržení z tíhy každodenních starostí. Nevyhnutelně jen při sledování hudebních dokumentů, kterých poslední dobou pozoruhodně přibývá, přemýšlím, zda vůbec vznikají pod taktovkou těch správných lidí, resp. opravdových zapálenců z řad „dělníků“ filmového průmyslu, kterých snad v případě takovýchto legend musí být dostatek.
Autor: Zlatina Novák Jeřábková
