ŠKWOR, KONTUA - 5. 12. 2025, Praha, O2 Universum
OZVĚNY HROMŮ 85%
ŠKWOR jsem viděl naživo před mnoha lety. Nebo si to alespoň myslím. Každopádně je to tak dávno, že jejich růst je od té doby zavedl mezi nejúspěšnější české tvrdé party, změnili se přístupem i profesionalitou a na prosincovém koncertním provedení to bylo jasně znát. Ale pojďme na začátek. Přišel jsem pod pódium nezvykle brzy a tak nebyl nejmenší problém zaparkovat se do třetí brázdy. S trochou loktaření bych se upíchnul i k zábranám, jako to udělala těsně před nástupem ŠKWORů dvojice Moraváků, hýkajíce, že sem jeli tři hodiny. Bylo to malí lidé nejen vzrůstem, ale hlavně chováním. Nechtěl jsem se řídit jejich příkladem. Jako reprezentant Sparku, navíc disponující výškou 185 centimetrů, která se díky podivnému novému zmenšování se české populace, stává nadměrečnou, bych zbytečně zacláněl skutečným fans kapely.
Stojím a sleduji své okolí. Vlevo ode mne dvojice s malým chlapcem, který se těší na trsátko. A uvažuji, jestli to jeho ušiska zvládnou tak blízko reprobeden. Spoiler: trsátko nedostane, špunty do uší od maminky ano. Vpravo dvě kamarádky, pomalu si okolo boků upevňují mikiny a špitají si při pohledu na singl muže v publiku. Lehce nadzdvihnou obočí nad mou knížkou popisující okupaci roku 68. Měl jsem si raději vzít nové Spark vydání pamětí Martyho Friedmana „Dreaming Japanese“. Nebyl bych za exota. Takhle nemám naději. Mohu se alespoň soustředit na muziku. 18:54 promo znělky, ZZ TOP, rozhlížím se dozadu po sále, začíná se slušně plnit, zaznamenávám hned tři kamery nad pultem zvukaře.
19:00 na basech postavené digi intro trio KONTUA. Sebecharakteristika odpovídá - modern rocková kapela, používající podladěné kytary v kombinaci s elektronikou a synthy. „Všechny naše songy byly jen v angličtině.“ A jako mnozí z nových part v poslední době už přešli na češtinu. Část refrénů si díky tomu publikum zazpívá s nimi, i když „Většinu písniček, co tu hrajeme, ještě nemáme vydanou.“ Pošlou tam klipové songy „Sbohem“, „Vyhořelej“, „Parafráze“ a také starší anglickou „Spirit“.
19:37 „Pro nás to v tuhle chvíli končí, ale pro vás teprve začíná. Těšte se na kapelu ŠKWOR, děkujeme.“ Poslední pecka, zatím nevydaný „Sen“. Těšit se budeme o něco déle. Protože je 19:40 a pódium se musí přezbrojit včetně fukarů, bicích, atd. Světla svítí. Chlapeček si krátí dlouhou chvíli bafáním na maminku. A mne maně napadá, že takových chlapečků jsou plné metalshopy. Protože co jiného je Eddie nebo Vic Rattlehead, než ona stará dobrá dětská radost z dobře odvedené bafačky? Asi o tom jednou napíšu do Šrotoviště. Času na poznámky mám teď dost. Nechci-li opustit své strategické postavení, mnoho na výběr mi toho nezbývá.
20:15 znělka a ŠKWOR se pustí do naplňování svých koncertních promo slov, že kapela již třetí rok v řadě opět uzavře sezónu v pražském O2 universu. Tentokrát ale pouze jedním exkluzivním koncertem. „Už jsme si z toho udělali tak trochu tradici. Nám se tam dobře hraje a fanouškům se tam zaplať pánbůh líbí taky, takže není důvod proč si to letos společně neužít znovu,“ říká na oficiálním prezentaci akce „Po roce znovu“ frontman Petr Hrdlička. Začíná se společenskou burcovačkou „Kámen“ z alba „Drsnej kraj“. A image odpovídá, basák Tomáš Kmec celý v černém, kšiltovka dozadu, zpěvák v Motörhead košili bez rukávů, mikrofon na stativu ze svařeného řetězu, tryskající kouře před kapelou. „Jste tady?“ Následuje „Kolikrát“ Pódium zatím poměrně minimalisticky nasvíceno. Jen ta oranžově odleskem žhnoucí stylová kytara rozbíjí nekompromisní pózu. A brzy se k ní přidá ironie v hlase při promluvách a hra s publikem, které si sem právě pro toto neokázalé chlapáctví přišlo. „Jste skvělý. Říkám to každej koncert.“ A pod pódiem se reaguje na sebemenší výzvu. „Zpíváte? Éo! Éap!“ Tomáš Kmec: „Tak takhle celej koncert.“ Ostatně mikrofon namířený do publika napovídá, že se tu hlasivky davu nenamáhají zbytečně. „To je můj svět“ a s ním přichází projekce na výšku uprostřed zadní konstrukce. Vzácně neokázalé obrazy, které v dnešní nevkusné době neřvou digitálním obžerstvím. A stejně neokázale se vedle své dynamické práce představí bubeník Martin Pelc se vztyčenou paží pózující na pecku „Pokřivenej pohled“. Zpěvákovo „Ste úúžasný!“ by klidně mohlo patřit i jemu. „Sympaťák“, uvozen pohodovou předehrou. „Krásně zpíváte! Tady sme slavili pětadvacátý výročí a za to vám děkujeme.“ „Sobě věrnej“ zpívá Petr Hrdlička už bez šátku a dlouhé vlasy jsou náznakem další vizuální gradace večera. Budou ohně planoucí za kapelou, světla zacílená milimetrově na odraz od konstrukce, budou pohyblivé reflektory na spuštěném ukotvení, ohnivé plivance, světelná šou.
Teď parta poprvé opouští pódium a prostor dostává projekce. Krátký filmeček uvozuje pecku „Sama“. Zpěvák s dřevěnou dýhou kytary uzamkne pohledy na prvé straně pódia. „Víte, že chystáme desku? Co nejdřív. Těšíte se? Jak se těšíte moc? To se těšíte málo, ne? Když to přehodnotíte...“ A publikum neváhá a reaguje. „Tak to se těšíte dost. Moc děkujem.“ A je čas na první akustickou píseň na nové naleštěné mandarinkové kytaře, sólový kytarista Jan Chudan také nasazuje sladké dřevo, za ním prochází kameramanka natočit si halu, zadní projekce pro změnu vysílá obří portrét na středové vertikální pozadí a lidé přispějí rozsvícenými mobily „Máme tu problém“.
Tomáš Kmec: „Deme dál?“ Odplivnout přebytečnou vodu a jsou tu „Sliby & lži“, „Může se stát“ a je tu zpěv publika a je tu vážně míněné povzbuzení „Vy ste připravený.“ Následované nevážně míněným „Poslední písnička, poslední pecka a deme už do prdele, ne? Nahoru ruce!“ Samo, že ne. Přijde textová vzpomínka na Lemmyho v písni „Už je to tak dávno“ a brichtovská noha na stupínku. „To už se nám strašně dlouho nestálo, že v lednu vyrážíme na turné.“ Protiválečná „Příkaz zněl jasně“ naposledy zatěžká emocionálně vyvážený koncertní set a jde se do finále. Plameny před publikem se pohybují, lehce kříží, oslňující světla evokují pátrací reflektory a až do mé řady šlehne žár, jak pyroefekt prostředkuje bojovou vřavu. Odchod kapely, tma, pak se rozsvítí i do publika. „Nemůžou!“ Prcek, co jel tři hodiny, chce být slyšet. Všem okolo něj je jasné, že největší hity ještě zazní. „Síla starejch vín“ a mobily blikají do polorozsvícené haly, když se zpívá „Že věci některý…“ společně s davem „…jsou neměnný.“ „To vás budu muset vzít všechny do studia... Jste úžasný... na tu novou desku myslim.“
Předehra melodické linky „Sraž nás na kolena“ z trojky „Vyvolenej“ a teprve nyní je jasné, že dojde na výhrůžky odchodem, protože bylo rozdáno vše. Respektive ještě ne, na řadě jsou trsátka, paličky, dokonce i použité bubenické blány. 22:03 konec.
Autor: Marek Dobeš
Foto: Jiří Platzer
