Patří album „No Prayer for the Dying“ mezi vaše nejoblíbenější nahrávky od IRON MAIDEN? Pokud odpovídáte kladně, řadíte se do velmi exkluzivního klubu. Bylo by totiž bláhové tvrdit, že tato deska z roku 1990 těší fanoušky stejně jako absolutní heavymetalové milníky typu „The Number of the Beast“, „Powerslave“ nebo „Seventh Son of a Seventh Son“.
Pokud však máte pro osmé studiové album britských legend slabost, rozhodně v tom nejste sami. Jedním z jeho největších zastánců je totiž sám zakladatel a baskytarista IRON MAIDEN Steve Harris. Ten se v nedávném rozhovoru pro magazín Metal Hammer rázně opřel do kritiků a prozradil, jaký radikální zásah by dnes na albu udělal, aby ho veřejnost začala vnímat v úplně jiném světle.
„Podle mě je to opravdu silná deska,“ prohlašuje nekompromisně Harris. Zároveň připomíná kontext doby, ve které nahrávka vznikala. Kapela měla za sebou dekádu plnou stále ambicióznějších, progresivnějších konceptuálních alb a gigantických pódiových produkcí. S příchodem devadesátých let však heavymetalový establishment pocítil touhu po změně a IRON MAIDEN nebyli výjimkou. „V té době už byly naše koncerty tak monstrózní a grandiózní, že jsme cítili potřebu vrátit se trochu zpátky ke kořenům, k úplnému základu,“ vysvětluje baskytarista motivaci stojící za tehdejším přímočarým rock’n’rollovým obratem.
Zajímavým faktorem, který tehdejší směřování kapely ovlivnil, byl také sólový debut frontmana Bruce Dickinsona „Tattooed Millionaire“, vydaný ve stejném roce. Steve Harris přiznává, že Bruceův odskok k přímočařejšímu stylu pro něj byl přímou inspirací. „Abych byl upřímný, myslím, že nás to tehdy trochu ovlivnilo. Bruce na sólovce zpíval v jednodušších strukturách a v některých pasážích nasadil mnohem hrubší, syrovější projev. Říkal jsem si tehdy, že by bylo skvělé napsat pro IRON MAIDEN skladby, kde by mohl tento dravý a neučesaný rejstřík naplno prodat.“
Tato touha po autenticitě a odbourání zbytečného studiového pozlátka zašla tak daleko, že kapela odmítla klasické nahrávací prostory. Místo toho zaparkovala slavné mobilní studio Rolling Stones u předělané stodoly na Harrisově pozemku v Essexu, kde písně nahrála víceméně živě.
A právě zde se skrývá ona zásadní věc, kterou by Harris s odstupem času změnil. „Snažili jsme se o absolutně živý zvuk. Kdybych to mohl udělat znovu, nechal bych do nahrávky namixovat umělý hluk publika. Celé album by pak dávalo mnohem větší smysl a znělo by jako skutečný koncertní záznam. Skvěle se nám to osvědčilo u videoklipu k singlu „Tailgunner“, kde řvoucí dav udělal obrovský rozdíl,“ krčí rameny Steve.
Terčem největší kritiky ze strany fanoušků i recenzentů se paradoxně stal nejvýpravnější moment celé desky – monumentální hymna „Mother Russia“, která svým aranžmá připomíná pochod kozácké armády. Ani v tomto případě však nekompromisní šéf IRON MAIDEN nehodlá sypat popel na hlavu. „‚Mother Russia‘ schytala obrovskou vlnu kritiky. Nedávno jsem si ji ale po dlouhé době pustil a říkal jsem si: ‚Sakra, tohle je přece skvělá věc!‘ Snažil jsem se tam tehdy zachytit temnou a dramatickou atmosféru děl ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Měl jsem pocit, že se mi to tehdy opravdu povedlo, ale lidé to zkrátka ztrhali,“ uzavírá Harris s tím, že negativní ohlasy v něm pouze umocňují hrdost na vlastní tvorbu.
