Když se řekne ACCEPT, většina fanoušků si okamžitě vybaví ikonické kytarové riffy Wolfa Hoffmanna a nezaměnitelný chraplák Uda Dirkschneidera. Dnes je Hoffmann považován za mozek, motor a jediného strážce plamene této německé heavymetalové legendy. Jenže rocková historie bývá spletitá a pravda o zrodu kapely občas vyvolává mezi oběma kohouty ostré debaty.
U.D.O. a
ACCEPT na Sparkshopu
Udo Dirkschneider totiž v rozhovorech rád připomíná fakt, který moderní biografie často zkracují: „ACCEPT existovali téměř osm let předtím, než Wolf vůbec vzal do ruky kytaru a přidal se k nám.“
Jak to tedy s tajuplným zrodem kapely, která redefinovala evropský metal, doopravdy bylo? Příběh se začal psát už v roce 1968 v německém Solingenu. Tehdy ještě teenager Udo Dirkschneider založil se svými kamarády formaci s přímočarým názvem BAND X. Šlo o klasické pubertální začátky – zkoušení v garážích, neustálé personální rošády a hledání vlastní tváře. Kapela sice fungovala spíše na amatérské bázi, ale Udo měl od začátku jasnou vizi.
Zásadní zlom přišel v roce 1972. Po návratu z povinné vojenské služby se Udo rozhodl postavit kapelu znovu a profesionálněji. Bylo potřeba změnit název. Inspirace přišla z nečekaného místa od britské blues-rockové party CHICKEN SHACK a jejich tehdejšího alba. Světlo světa tak oficiálně spatřil název ACCEPT.
Zatímco Udo a jeho spoluhráči už čtyři roky objížděli lokální kluby pod hlavičkou ACCEPT, mladý a talentovaný kytarista Wolf Hoffmann v té době teprve piloval svou techniku. K rozjetému vlaku se připojil až v roce 1976. Matematika v tomto případě mluví jasně. Pokud započítáme kořeny v podobě BAND X, uplynulo do Wolfova příchodu skutečně téměř osm let. Pokud počítáme čistě éru pod názvem ACCEPT, fungovala kapela bez Hoffmanna čtyři roky. Z pohledu Uda Dirkschneidera šlo o formativní období, kdy se formoval samotný duch kapely. Z pohledu historie to však byl právě Hoffmannův příchod, který z lokální raritky udělal mezinárodní mašinu.
Teprve s příchodem Hoffmanna v roce 1976 se sestava stabilizovala a věci nabraly raketový spád. Ještě téhož roku kapela vystoupila na prestižním festivalu Rock am Rhein. Syrová energie, Udův ječák a Hoffmannova precizní kytarová práce tehdy uhranuly lovce talentů. Výsledkem byla první skutečná nahrávací smlouva a cesta k debutovému albu z roku 1979.
Dnes, o padesát let později, spolu oba hudebníci kvůli dlouholetým sporům o autorská práva a značku ACCEPT nemluví. Udo si však příležitost připomenout staré časy nenechá ujít. Ukazuje to, že ACCEPT nebyl projektem jednoho muže, ale výsledkem tvrdohlavosti party kluků ze Solingenu, kteří začali bušit do nástrojů dávno předtím, než se zapsali do učebnic rockové historie.
