Nový Spark
venku od 31. října
Keep It True XV - 27.-28.4.2012, Lauda-Königshofen, Německo

Keep It True XV - 27.-28.4.2012, Lauda-Königshofen, Německo

Pátek

Z hlediska fandů heavymetalových osmdesátých let a především jejich první poloviny, je KEEP IT TRUE něco jako uspíšené Vánoce. Jen málo akcí se může pochlubit přítomností kultovních aktů, které před nějakými třiceti lety pomáhaly psát historii heavy metalu. S občasným přispěním nějaké té mladší kapely tu máme přehlídku, při které ortodoxní kované srdce plesá. Letos se navíc KEEP IT TRUE blýsklo dvěma headlinery, které by jim mnohé jiné aktuálnější festivaly mohly závidět. Přiznám se, že regulérní (a jak se později ukázalo nejen to) koncertní set PSYCHOTIC WALTZ a vůbec první koncert dua ARCH/MATHEOS (tedy v podstatě původních FATES WARNING) na evropském území po 25 letech, byl tím faktorem, který mě poprvé dovedl od přemýšlení k činům, takže jsem s osádkou stejných ne-li větších nadšenců dorazil čtvrtečního večera do dvojmostí Lauda-Königshofen. Jestli máte představu nějakého obr-festivalu, kde oko na konec kempu a areálu nedohlédne, musím vás zklamat. Házenkářská hala a přilehlé louky kolem se staly našim dočasným obydlím, kde postupně dorazily podle mého odhadu nějaké čtyři tisícovky fandů. Tentokrát je toto slovo opravdu na místě, jen málokdy se vidí tolik triček a oplachtovaných a onášívkovaných džisek, kde byste si mohli doplnit vzdělání o heavymetalových osmdesátkách. Samozřejmostí byl metal market, kde se dalo kutat opravdu do zblbnutí a vždy jste vytáhli nějakou vychytávku, nemluvě o tom, že třeba takoví CRUZ DEL SUR, což je malinká firma zabývající se především tímto stylem, tady měla přímo stánek s CD a LP svých koňů a nebyla v tom sama. Za sebe můžu říct, že je dobré si brát pouze omezenou částku eur a neptat se na cestu k bankomatu. Další běžnou věcí tady bylo, že jste mohli mnohé členy kapel potkat přímo na place, pokud jste tedy nestáli přímo ve frontě u pravidelných autogramiád.

Díky pohybu v pořadí i obsazení kapel (žel, vypadli třeba MYSTIK) začínali Kanaďané CAUCHEMAR až půl hodiny po poledni. Ale ani ten mírný časový posun úplně jejich doomem řízlému heavy metalu nesvědčil. Přece jen, okultisté nevylézají většinou na světlo a v kapuci se prezentující zpěvačka Annick Giroux tak v tom pařáku, který sem postupně zvenku postupoval, měla těžkou úlohu nejen kvůli technice zpěvu. Druhou kapelu, která zastupovala tu mladší generaci, však ovanul poněkud čerstvější a svižnější heavy metalový větřík. PORTRAIT si razí cestu (zatím) undergroundem velice rázně a i druhý koncert, který jsem měl možnost shlédnout, to potvrdil. Naštěstí se k nim vrátil zpěvák Per Karlsson, který umí na tom hutném heavy metalovém základě poškádlit i kingdiamodovské rejstříky a rozjetá kapela potvrdila, že tato hřbitovní hlína bude ještě dlouho vonět čerstvě. Ale byl čas už pohnout kolem času do historie, čehož se jako první zhostili dánští WITCH CROSS. Na kontě mají pouze jedno album z roku 1984 („Fit for Fight“), z něhož tuším přehráli všechny skladby a doplnili to dvěma kousky ze singlu „Are You There“. Heavy metal v neučesané podobě (ne nadarmo měli u své desky stejného zvukového inženýra jako MERCYFUL FATE), a i když zpěvák Kevin Moore (pouze shoda jmen) někdy bojoval s výškou tónu, toto prémiové šlápnutí do historie nebylo špatné. Ale spíše to byl předkrm před dalšími událostmi, které do svých rukou vzali Italové ADRAMELCH. Letitá formace, která má za sebou pouze tři alba, ovšem to poslední, letošní „Lights from Oblivion“ jste mohli zaznamenat i ve Sparku. Rovněž i tuto pětici jsem měl možnost už jednou vidět a na KEEP IT TRUE se mi jejich progresivní power metal zamlouval o dost více. Ač jihoevropané, ve svém vyznění naprosto věrni americké větvi tohoto stylu, riffové, bez zbytečných kudrlinek, přesto perfektně zahrané s třešničkou v podobě zpěváka Vittoria Balleria. Ne nadarmo se jejich vznik váže do období, kdy FATES WARNING a QUEENSRŸCHE vydali alba „Awaken the Guardian“ resp. „Rage for Order“.

Můj první vrchol však přišel s finskými OZ - nutno však podotknout, že i nová deska vznikla na území Švédska pod dohledem Nicke Anderssona. V roce 2010 znovusjednocená kapela totiž působila i přes dávné heavymetalové kořeny (poprvé se jméno OZ zjevilo v roce 1977) naprosto současně. Dva skvělí (prý prozatím jen) tour kytaristé John Berg a Michel Santunione se neuvěřitelně doplňovali, oba měli malmsteenovskou sólovou techniku, ale zároveň i těžkou riffohru a korunu tomu dával zpěvák Ape De Martini, který působil sveřepě a energicky a hlasivky mu fungovaly naprosto suverénně ve stylu známějších severských pěvců. OZ mě nadchli, někdy to mělo až powermetalový šmrnc, každopádně tato kapela se po návratu rozjela naplno. Ale laťka se držela vysoko i dál, protože na řadu přišli Američané MYSTIC-FORCE a byla to dokonce jejich evropská premiéra. Osobně mě zaujala nová kytarová akvizice Gabriel Luis, který do kapely vnesl nový a toho dne asi i v rámci KEEP IT TRUE nejtvrdší vítr a vzhledem k tomu, že kapela kromě starých kousků zahrála i jednu novinku, je zřejmé, že historie MYSTIC-FORCE ještě zdaleka není na své poslední straně. Vzhledem k tomu, co pětice předvedla, je jejich nová deska mým bedlivě střeženým počinem, který má ambice navázat na to nejlepší z progresivního US power metalu Mimochodem, i nový zpěvák Ryan Rawlings působí stejně jako Luis v letos debutující a minimálně o dvě generace mladší kapele FALLING MARTYR. Ty „staré“ MYSTIC-FORCE zastupuje nepřehlédnutelný baskytarista Keith Menser (chvilku i člen ICED EARTH), jenž byl potom jeden z těch, kteří se v hale pohybovali celé dva dny a vzhledem k tomu, že si evidentně nadšeně fotil a točil i další kapely, bylo jasné, kdo je tou duší a hnacím motorem kapely a zároveň stále věrným metalovým fanouškem. Po tomto opravdu silném dvojbloku byl čas tak akorát na jedno plechovkové u auta a rychle zpět na další Američany SLOUGH FEG. Zdání z jejich studiovek může klamat, tahle kapela je živě opravdu šťavnatý heavy metalový steak. A propós, když pomineme dvě úvodní formace, jsou to právě SLOUGH FEG, kdo z páteční sestavy vydává pravidelně desky. K dnešnímu dni jich mají na kontě už osm (včetně těch pod názvem THE LORD WEIGH SLOUGH FEG). Nepřehlédnutelný frontman Mike Scalzi si tu hodinu vyloženě užíval, ať už při zpěvu hrál na kytaru či nikoliv a ještě stačil měnit své vestičky a košile. Osobně mě žádná z desek SLOUGH FEG vyloženě neodstřelila, jelikož svého času na mě byli opravdu dřevní heavy metalovou záležitostí, ale koncert mě na jejich tvorbu znovu naladil, takže určitě musím prohrábnout archív. Jenže to už tu byla kanadská smršť SWORD a moje největší překvapení na KEEP IT TRUE. Takhle skvostně hraje kapela, která se sešla po nějakých šestnácti letech. A ke všemu pouze materiál ze dvou desek, které vyšly v roce 1986, resp. 1988. Až mi běhal mráz po zádech. Stejně jako u OZ na nich nebylo poznat v nasazení nic nostalgického. Pro ty co (jako já) nevědí, o čem je řeč. Zkuste si představit, jak by zněli 12814METAL CHURCH dohromady se SKID ROW a DOKKEN. Famózní zpěvák Rick Hughes měl publikum okamžitě pod palcem a všechny skladby z alb „Metalized“ a „Sweet Dreams“ měly neuvěřitelnou (současnou) sílu. Ne nadarmo mi právě SWORD znějí teď často doma i v autě – naštěstí totiž jsou pamětníci, kteří podobné desky uchovávají jako oko v hlavě (díky – Jaromíre). Snad ty řeči o novém materiálu budou brzy zhmotněny na nosiči. Hodnocení SWORD - nádhera.

Což se dá říct i o hlavním hřebu večera – PSYCHOTIC WALTZ. Ale možná by se našly i další přídavky jako charismatické, nezapomenutelné či mimořádné. Každopádně pokud si někdo myslel, že americká pětice zvýšením hrací doby na dvě hodiny vyčerpá své zásoby, těžce se mýlil. Ony totiž ani ty dvě hodiny nakonec nestačily. Buddy Lackey alias Devon Graves totiž pokaždé ještě spoluhráče přemluvil, že by se ještě jedna skladba zahrát mohla. Ani „zlé“ pohledy kytaristy Briana McAlpina nepomohly, PSYCHOTIC WALTZ hráli až do třičtvrtě na jednu a sice jsem si nedělal čárky, ale zaznělo určitě nějakých dvacet až pětadvacet skladeb. Ale kapela jela celou tu dobu na maximum, ať už po technické stránce či po té náladotvorné. Buddy/Devon byl ve svém živlu, zpívalo mu to náramně a ještě si to tradičně prokládal hraním na příčnou flétnu. Nejvyšší čas na vydání nového materiálu a prý už nebudeme čekat dlouho. Pokud někdo toužil po pořádné živé dávce PSYCHOTIC WALTZ, myslím, že tento večer nemohl říct ani „ň“ proti tomu, jak se toho kapela zhostila. A kdyby si vedle mého stanu neudělalo asi čtyřicet lidí mejdan, bylo by to úplně dokonalé. Věřte, že díky repráku z auta, který jsem měl od ucha asi deset metrů, již znám všechny zásadní skladby od HOLOCAUST, DEMON, SAXON a dalších zasloužilých osmdesátek dokonale. A když jsem konečně nad ránem na třetí pokus zřejmě únavou omdlel, chvíli předtím jsem si uvědomil, že teprve teď to bylo to pravé KEEP IT TRUE.

Sobota

Svižný pochod pro housky, játrovka a z pod auta vychlazené pivko naštěstí rozehnaly případnou únavu a když se kolem auta prohnal kníratý týpek v červené odřené kožené bundě, bylo jasné, že je načase odstartovat druhý den festivalu. Ten chlapík se totiž jmenuje Barry Cover a otřískává škopky v nové formaci VOLTURE, ve které působí třeba i kytarista MUNICIPAL WASTE, Ryan Waste, ovšem zde na postu baskytaristy. Na pódiu však mířila pozornost na výtečného zpěváka Brenta Hubbarda, který by svým hlasem mohl porážet na dálku kuželky či ve vypjatějších polohách možná i řezat sklo. VOLTURE hrají sakravýbušný a neuvěřitelně živočišný heavy metal, do něhož vyběhává až punková přímost a každá skladba je jako rána masitou flákotou. Což je až k nevíře, protože zrovna Brent je vegan a prý pije tak maximálně pramenitou vodu. Ale v hlase má dynamit a řekl bych, že VOLTURE na svůj albový debut už nebudou dlouho čekat. A smršť pokračovala. Tentokrát jsme už rovnou spadli do thrashového hnízda a v něm nás stylově vypráskali FUELED BY FIRE, další z nové generace uctívačů tohoto stylu. Vzhledem ke svým evidentním jihoamerickým kořenům měli energie a živelnosti na rozdávání a i když bylo krátce po jedné hodině polední, kotel vřel, škubal sebou a samozřejmě se začal i točit, jak u nějakého headlinera. Mě osobně se tato nová thrashová vlna zamlouvá a FUELED BY FIRE jí nedělají rozhodně ostudu. A stejně jako předchozí den, po dvou aktualitách rychle do minulosti se SENTINEL BEAST. Zpěvačka Debbie Dunn, která svého času zůstala jako jediná z původní sestavy, měla mít na KEEP IT TRUE po boku opět své původní spoluhráče. Nejsem si úplně jist, zda k tomu došlo, ale i tak měli SENTINEL BEAST trochu smůlu, protože sobotní úvod byl více než našlápnutý a mladé divočáky by bylo možné přebít jen mimořádným výkonem. Debbie mi však přišla pěvecky nemastná neslaná, a tak jediným zaznamenáníhodným okamžikem se stala image jednoho z kytaristů – až jsem se lekl, co tu James Hetfield dělá. Belgičané OSTROGOTH sice nepůsobili tak metalově zarputilým dojmem, ale to metalické proudění bylo o mnoho silnější a průchod energie zřetelnější. Bodovali už v roce 1983 svým prvním EP „Full Moon´s Eyes“ a skladby z toho pro mnohé kultovního nosiče zazněly i na KEEP IT TRUE. Ale popravdě musím říct, že OSTROGOTH s sebou přinesli větší závan nostalgie, který třeba u OZ nebo SWORD cítit moc nebyl. Jenže všechny podobné myšlenky sfoukli Američané WHIPLASH - kapela, na kterou jsem by opravdu hodně zvědavý a která se v Německu objevila v podstatě v roli náhradníka. Formace vedená neúnavným zpěvákem a kytaristou Tony Portarem už toho má rovněž za sebou mnoho, včetně výměn muzikantů a nevyhnuly se jí ani stylové obraty. 12815WHIPLASH současnosti však už rezignovali na cokoliv, kromě thrashe a ten trojici šel znamenitě. Kotel opět vařil a bradatý Portaro s kloboukem zaraženým do čela sypal jeden riff za druhým. Samozřejmě muselo dojít na kousky z alb „Power and Pain“ a „Ticket to Mayhem“ a WHIPLASH neopomněli ani desku „Thrashback“, kterou se v roce 1999 po řekněme experimentálním powermetalovém období vrátili k starému řemeslu. Tahle kapela má pořád sílu za pět dalších a doufejme, že po dlouhé době vyšlé řadovce „Unborn Again“ se připojí brzo další kotouček. Jestliže WHIPLASH by se možná ještě někde dali koncertně odchytit i v budoucnu, koncert jejich krajanů TENSION patřil k dalším premiérám na starém kontinentu. Jestli vám to jméno nic neříká, nabídnu ještě jedno – Tom Gattis. Spoluhráč Martyho Friedmana v DEUCE, z nichž TENSION vznikli, posléze frontman kapel WARDOG a BALLISTIC, výborný kytarista, zpěvák a showman. Pod jménem TENSION sice vyšla v roce 1986 pouze jedna velká deska „Breaking Point“, ale jak to čtveřice válcovala po loňském reunionu, myslel bych si, že žádnou pauzu nikdy neměli. Tom dokonce i odložil na čas kytaru, ale nemusel se bát. Jeho současný šestistrunný parťák Petio Petev se ukázal jako precizní hráč a TENSION patřili k dalším mým favoritům letošního KEEP IT TRUE. A to ještě Gattis toho dne neřekl své poslední slovo.

Už ale bylo potřeba trochu zvolnit a britští TYTAN se ukázali velice vhodnou volbou. Typičtí představitelé té úplně první fáze NWOBHM, které bychom mohli zařadit třeba k TYGERS OF PAN TANG. Tedy ne ta syrová divočina, kterou se prezentovali třeba IRON MAIDEN a SAXON, ale ještě dostatek heavy rockových postupů a nálad. Sestavu tři drobných kytaristů převyšuje obrovitý basák „Skids“ Riddles, který už po první skladbě vypadá, že to horko jdoucí částečně zvenku a částečně se tvořící vevnitř nevydýchá. Ale vydýchal, TYTAN pohladili po duši a ještě k tomu přidali něžnou třešničku v podobě Marty Gabriel (CRYSTAL VIPER). Když jsem poprvé viděl ANVIL (kde jinde, než opět v Německu), byl jsem popravdě zklamán. Lips sóloval a předváděl se až přes míru. Na KEEP IT TRUE však vše sedlo do správných pozic a set „kanadských vytrvalců navzdory osudu“ patřil rovněž k ozdobám festivalu. Na baskytaře s novým (dočasným?) členem Salem Italianem se ANVIL dostalo přijetí takřka královského a nadšeně se šklebící Lips se vydal z poslední buňky své heavymetalové duše. Kromě zpívaných věcí mi sedla i instrumentálka z posledního alba „Swing Thing“, ve které exceloval bubeník Robb Reiner. Nejsem si jist, zda ANVIL poslední (a nutno dodat hodně vydařenou) studiovkou „Juggernaut of Justice“ zaženou na stárnoucí kolena a řídnoucí vlasy svůj dlouholetý komerční neúspěch, ale když už nic jiného Steve „Lips“ Kudlow je živým důkazem toho, že heavy metal se musí dělat opravdu s láskou a oddaností. A poté nastalo něco, co na jiných festivalech jen tak nezažijete.

Na pódiu se rozestavěla německá kapela ROXXCALIBUR, k mikrofónu přišel zpěvák Terry Dark z kapely JAMESON RAID a poté, co si s německým pohonem v zádech střihl jednu píseň své kapely, přešel do role moderátora NWOBHM Anniversary Show a postupně začal zvát na pódiu další hosty, kteří psali tuto významnou kapitolu. Kromě dvou písní od SAXON, které zahráli samotní ROXXCALIBUR, měla každá skladba svého hosta z původní kapely. A že těch skladeb zaznělo (namátkou od HOLOUCAUST, PRAYING MANTIS, SAVAGE). Na úplný závěr ohlásil Terry Dennise Strattona, k mikrofónu se vrátil Tom Gattis a zazněly tři skladby z jedničky IRON MAIDEN. Už příchod Dennise provázel neuvěřitelný ohlas a poté se strhlo něco, čemuž se dá porozumět zřejmě pouze na německém území. Mladí, staří, muži, ženy, zpívali slovo od slova každý řádek textu, jednoduše tady jsou IRON MAIDEN pro každého metalistu mateřským mlékem a je jedno, o kterou desku se jedná. Tento však byl aspoň u mě ještě přebit posledním koncertem, kterým se na evropská pódia vrátil John Arch. Po výborné desce ARCH/MATHEOS byla má očekávání vysoká, ale pětice kromě dvou hlavních protagonistů doplněná ještě Frankem Arestim (kytara), Joeyem Verou (baskytara) a Bobby Jarzombkem mě totálně uzemnila. Prog metal nejvyšší kvality a pokud někdo nevěří, že John naživo své party neuzpívá, tady byl důkaz, že tento zpěvák se vrací v plné formě. Zíral jsem na jeho živočišný, někdy sice trochu pohybově až nepřirozený a se zpěvem se úplně neshodující, ale evidentně nadšený přístup, kterým prokládal své vokální linky, byl jsem unešen z té chladné přesto neustále přitahující majestátnosti a virtuozity Jima Matheose, z energického Very, který si užíval každou notu, z introvertního ale hráčsky rovněž bezchybného Franka Arestiho a z Mistra bicích nástrojů Bobbyho Jarzombka (na co speciální bubenické sólo, tento chlapík hraje „sóla“ v každé skladbě). Progres s duší, s metalovým feelingem, s energií jaderných, vodních i větrných elektráren. A k tomu staré skladby FATES WARNING, naprosto přirozeně přecházející ze žhavé novinky ARCH/MATHEOS „Sympathetic Resonance“. Kdyby se pětice nerozloučila příznačně skladbou „Exodus“, po níž bylo jasné, že je šlus, konec, vymalováno, stál bych tam klidně ještě dnes. Krásná tečka za festivalem, kde metalový duch stmeluje kapely i fandy po oba dny v jednolitý masiv, který dává jednou za rok znamení, že tato hudba se možná zase někdy skryje do ústraní, ale nikdy nezmizne. Nemusím snad dodávat, že rozhodnutí jet na KEEP IT TRUE na zkoušku pouze letos, dostalo po tomto výročním ročníku značné trhliny. Takže za rok?

Nový Spark
venku od 31. října
Kalendář akcí
20.11. Black Stone Cherry, Monster Truck
23.11. Tři Sestry, Slobodná Europa
23.11. Long Distance Calling
24.11. H.E.A.T., One Desire, Shiraz Lane
24.11. Naglfar, Schammasch
25.11. Anthrax, S.D.I.
25.11. August Burns Red
26.11. Genesis - Ray Wilson
27.11. Genesis - Ray Wilson
29.11. Bryan Adams
A co FAKKER!?