Srpnové odpoledne roku 1970 na belgickém festivalu Jazz Bilzen navždy přepsalo dějiny. Čtyři dlouhovlasí kluci z Birminghamu, známí jako BLACK SABBATH, tam poprvé na evropském kontinentu představili materiál ze svého chystaného alba „Paranoid“. V zákulisí se však odehrávalo drama, které mohlo jednu z nejslavnějších skladeb světa pohřbít ještě před jejím vydáním.
a Tony Iommi na Sparkshopu
Když kytarista Tony Iommi poprvé přišel s ústředním riffem písně, baskytarista Geezer Butler a zpěvák Ozzy Osbourne okamžitě zpozorněli. Neměli ale radost, ale považovali ho za okatou kopírovačku.
„S Ozzym jsme si mysleli, že je to moc podobné „Communication Breakdown“ od LED ZEPPELIN,“ vzpomínal po letech Butler. Pro BLACK SABBATH byli LED ZEPPELIN nedotknutelnou ikonou. Kapela trávila hodiny sezením na podlaze, kouřením trávy a fascinovaným poslechem jejich debutového alba. Když Ozzy uslyšel nový Iommiho motiv, okamžitě reagoval: „Ne, to nemůžeme udělat!“ Následovala ostrá hádka. Zbytek kapely obviňoval kytaristu z plagiátorství svých hrdinů. „Hádejte, kdo byl vedle jak ta jedle?“ dodává dnes s úsměvem Butler.
Paradoxem je, že celá skladba, která dnes definuje žánr, vznikla jako absolutní nouzovka a vyplňovač stopáže. Album bylo v podstatě hotové, ale manažerům se zdálo příliš krátké. Chtěli ještě jednu rychlou věc. Tony Iommi složil ikonický motiv během pouhé minuty v momentě, kdy zbytek kapely odešel do hospody na oběd. Když se Geezer Butler vrátil z jídla, posadil se a během pěti minut napsal na papír text o psychické izolaci a depresi. Kapela píseň nahrála prakticky okamžitě, bez velkého přemýšlení a zkoušení.
Mladí hudebníci tehdy považovali skladbu za bezvýznamnou „vatu“, která jen zaplní místo na vinylu. Osud tomu ale chtěl jinak. Skladba se stala celosvětovým megahitem, vystřelila album na první příčky hitparád a navždy změnila tvář rockové hudby. Hádka z roku 1970 tak zůstává sladkým připomenutím toho, jak blízko byl heavy metal k tomu, aby přišel o svou nejzásadnější hymnu.
