DEEP PURPLE, JAYLER
8.10.2026, Praha, O2 arena
Dlouhá léta jsem si při sledování záznamů živých vystoupení DEEP PURPLE říkal, že si raději vystačím s „Made in Japan“ a že se nepotřebuji dívat na trápícího se Gillana. Nová deska „Splat!“ ale moje přesvědčení značně nahlodala. Nejenže na ní Gillan zněl jako zpěvák mnohem uvolněněji, ale se Simonem McBridem se do zvuku DEEP PURPLE vrátil rockový drajv, který jsem v jazz-fusion hře Stevea Morseho postrádal. Když mi redakce nabídla, abych s DEEP PURPLE nejen udělal rozhovor, ale šel se podívat i na koncert této britské hardrockové legendy v Praze, neváhal jsem ani sekundu. Dobrá, musel jsem se kvůli dětem domluvit se ženou, ale chápeme se. Bral jsem to jako možná poslední možnost vidět DEEP PURPLE naživo. Čas je v tomto směru neúprosný a část kapely je ve věku mého dědečka narozeného během druhé světové války. Pro mladší generace – to bylo už docela dávno, před internetem.
Nové album DEEP PURPLE na Sparkshopu
A protože do Prahy jezdím z moravského maloměsta jménem Brno tak jednou ročně, spojil jsem příjemné s užitečným, se zábavou a jízdou plným metrem. Nejprve jsem se zastavil na kus řeči v redakci Sparku, která vypadá jako undergroundový metalový klub plný plakátů a tvůrčího chaosu. Pro Spark platí nejen to, že čas nejsou jen peníze, ale čas je hlavně metal a uzávěrka jednou měsíčně. Telefony pořád zvonily, rock duněl z repráků, maily létaly rychlostí blesku. Tomáš Vítek má ale Google Kalendář, takže si mě tam zapsal a nakonec jsme strávili velice příjemnou hodinu a něco vzpomínáním na různé vtipné i bizarní momenty z rozhovorů nebo na věčné téma jménem MANOWAR. Mé kroky pak pokračovaly do Českého rozhlasu na natáčení pořadu Hergot! Jsem totiž religionista a odborník na nová náboženská hnutí, takže jsem přijal pozvání popovídat o svém výzkumu moderního pohanství na Slovensku. Po příjemném rozhovoru jsem se začal pomalu přesouvat směrem k O2 aréně, kde se měl konat vyprodaný koncert DEEP PURPLE.
Jakmile jsem vystoupil z metra, odžízkovaní strejdové v tričkách DEEP PURPLE (nejen) ze všech koutů Prahy už tvořili první řady před branami haly. Věkový průměr byl podle očekávání kolem 50+ a úměrně tomu během koncertu panovala velice vřelá, ale přece jen klidnější atmosféra. Byl to můj třetí koncert v O2 aréně a stejně jako minule jsem coby správný vesnický balík v ní zabloudil a pak se také spravedlivě rozčílil nad cenovkou piva – 100 Kč za Staráč. Děkuji, raději zůstanu střízlivý, než abych pil předražený ekvivalent Starobahna. Prostor pod pódiem se začal rychle plnit a kolem 19:30 se nelehké role rozehřát publikum ujala předkapela JAYLER. Jejich zeppelinovský hard rock se žánrově k DEEP PURPLE hodil, přesto jim chvíli trvalo, než si získali publikum na svou stranu. Skupina má na kontě zatím jedno album, které dává tušit potenciál podobný jako v případě GRETA VAN FLEET. Svalnaté pageovské riffy a zpěvák, který jako by z oka i z úst vypadl Robertu Plantovi. Ano, došlo i na odhalené hrudi, svůdné vrtění pánví a píseň o sexu věnovanou všem hezkým holkám. Ještě jednou škoda pro kapelu, že hlediště bylo plné pivních strejců. Můj dojem z kapely byl kladný, vrcholem byla epická skladba „Rinsk“. Jsem zvědavý, kam to dotáhnou - potenciál tam je a hlad po klonech LED ZEPPELIN bude vždycky.
DEEP PURPLE svůj set odpálili přesně v devět klasikou „Highway Star“, doprovázenou povedenou profi videoprojekcí, kterou kapela obecně podbarvovala všechny písně. Otvírák svým provedením jasně naznačil mantinely celého vystoupení. Gillan s vypětím sil odzpíval výšky, pomalým krokem se pohyboval po pódiu, zatímco instrumentálně bravurní kapela v pozadí ho kryla, jak jen mohla. Setlist kombinoval klasiky ze sedmdesátek jako „Into the Fire“, „Lazy“ či „Space Truckin'“ s písněmi z posledních dvou desek s kytaristou Simonem McBridem, jako jsou „Lazy Sod“ nebo „Arrogant Boy“, které naživo působily velice dobře, protože jsou již přizpůsobené hlasovým možnostem osmdesátiletého Gillana. Skvělá byla také jediná položka z Morseovy éry „Sometimes I Feel Like Screaming“ - ta písnička je jednoduše boží. Jak bylo řečeno, kapela je instrumentálně stále na výši, hrála s velkou chutí a vášní a zvuk byl také lahůdkový. Koncert byl (vzhledem ke Gillanovi vcelku pochopitelně) plný různých instrumentálních vsuvek v podobě kytarových sól nebo klávesové exhibice Dona Aireyho. Hlavně ta se mi moc líbila. Byla velice vtipná (v jednu chvíli nechal znít jeden tón kláves, bedňák mu přinesl sklenku červeného a Airey se labužnicky napil) a plná hudebních citací. Zvládl jsem identifikovat úryvky z motivu Hvězdných válek, variaci na intro k „Mr. Crowley“, již tradičně v Česku zazněla Smetanova „Vltava“, pak klavírní rock’n’roll „Johnny B. Goode“ od Chucka Berryho a přísahal bych, že i „Skákal pes přes oves“ - ale to už jsem měl možná halucinace z vydýchaného vzduchu.Vrcholem koncertu byly do závěrečné části zařazené hity jako „Perfect Strangers“, „Hush“, „Black Night“ a „Smoke on the Water“. To už zpívala celá hala, dojatá kapela se rozloučila s publikem a šlo se nacpaným metrem rovnou na kutě.
Mé hodnocení? Nebudu zastírat, že Gillan je už jen stínem zpěváka, kterým býval v sedmdesátých letech. Byl bych mnohem raději, kdyby se ze setlistu vynechaly písně, které jsou na hraně jeho sil, a hrálo se víc z desek z posledních deseti let. Na druhou stranu je to osmdesátník s problémy se zrakem a tu charakteristickou barvu v hlase pořád má. Navíc je Gillan stále znamenitý frontman, který mě svými průpovídkami (kupříkladu o čtyřicetikilové kočce) opakovaně rozesmál. A protože kapela hrála na jedničku s hvězdičkou a setlist vyplnila mistrovskými instrumentálními vložkami, můj celkový dojem byl pozitivní a jsem velice rád, že jsem měl možnost zažít DEEP PURPLE naživo alespoň v roce 2026. Z útržků rozhovorů, které jsem zaslechl cestou z haly, bych řekl, že jsem po koncertě rozhodně nebyl jediným spokojeným fanouškem.
Autor: Michal Puchovský
Foto: Jirka Platzer
