Mark Hoppus: spoluzakladatel BLINK-182, naháč z MTV, ale také člověk s překvapivě hlubokým příběhem. Novinář Dan Ozzi se rozhodl sepsat memoáry této pop-punkové ikony s názvem „Fahrenheit-182“. V rozhovoru se dozvíte nejen víc informací o knize, ale také o dalších Danových titulech a jeho plánech do budoucna.
Kniha „Fahrenheit-182“ je k zakoupení na Sparkshopu
Jak jste se s Markem setkal poprvé?
S Markem jsem byl v kontaktu už pár let předtím, když jsem s ním dělal rozhovor pro svou knihu SELLOUT. Ale poprvé jsme se bavili o napsání jeho knihy při setkání v kavárně. Otevřel si zápisník, přiložil pero k prvnímu řádku a řekl: „Dobře, Dane, jak se píše kniha?“
Kniha „Fahrenheit-182“ vypráví životní příběh Marka Hoppuse. Jak nápad na knihu vznikl?
Mark má kolem sebe silný tým. Myslím, že mu už roky říkali, že má skvělé historky a měl by je přetavit do knihy, ale on tu myšlenku pořád odsouval stranou. Pak ale přežil rakovinu a myslím, že mu to dalo jinou perspektivu na život a dokázal v tom vidět větší smysl.
Četl jsem, že jste pro Marka Hoppuse fungoval jako „slovní šerpa“. V čem byla tahle role pro vás náročná?
„Slovní šerpa“ je výraz, kterým svou roli popisuji nejčastěji a rozhodně sedí. Psát knihu je tvrdá práce a vyžaduje odhodlání! Mojí úlohou tedy bylo zajistit, aby se Mark dostal až na vrchol Hory slov, a přitom si zachoval zdravý rozum. Myslím, že nejtěžší bylo to, že Mark, jako spousta lidí, kteří se odváží psát memoáry, narážel na tu otravnou myšlenku: „Koho tohle sakra vůbec zajímá?“ Je naprosto přirozené se v takových pochybnostech ztratit. Takže jsem mu musel pořád opakovat: „Mě, kámo! Mě to zajímá! A když to zajímá mě, bude to zajímat i ostatní.“ To mu většinou pomohlo ty pochybnosti setřást. A jen tak mimochodem, měl jsem pravdu. Lidi to fakt zajímalo!
Jak vypadal samotný proces psaní s Markem?
Upřímně, byl to vysněný projekt. Sedávali jsme v Markově studiu a já ho nahrával, jak mi vypráví historky z celého svého života. Pak jsem šel domů a přepisoval jeho slova do náčrtu uceleného vyprávění. On si to pak vzal, přepsal a vylepšil, nebo psal dlouhé pasáže, které jsem se snažil dál zlepšit já. Tvůrčím způsobem jsme si to posílali tam a zpátky, podobně jako kapela při nahrávání alba. „Jak můžeme tenhle odstavec udělat čtivější? Jaký vtip by se do téhle věty hodil víc? Píše se butthole jako jedno slovo, nebo dvě?“
Co bylo na spolupráci s Markem nejpříjemnější a co naopak nejvíc frustrující?
Nejpříjemnější bylo, že jsme z toho udělali zábavnou zkušenost, ne úmornou dřinu! Mark je typ člověka, který rád spolupracuje s lidmi, jimž důvěřuje. Nechce, aby se celý proces točil jen kolem něj. I proto nikdy nevydal sólové album. Opravdu naslouchá nápadům ostatních. Zároveň má velký respekt k psaní a k samotnému procesu vzniku knihy, což hodně pomohlo.
Nejfrustrující na tom bylo, že jsem se pořád omylem zamykal v jeho koupelně.
Co vás na Markově příběhu překvapilo nejvíce?
Myslím, že po mnoho let většina lidí vnímala Marka jen jako dvourozměrnou popkulturní postavu. Usměvavého naháče z MTV. Já jsem ale vždycky cítil, že v něm je něco víc. A taky že bylo. A velká část z toho byla dost temná. Mnohem víc soukromých bojů s temnou stránkou úspěchu, než jsem čekal.
Co se týče vaší knihy „Sellout“: jak jste se seznámil se všemi kapelami, které v ní vystupují?
S některými jsem měl už dřívější vztahy z minulých rozhovorů nebo z letmých setkání. Někteří znali mou práci a byly natolik vstřícní, že mě k sobě pustili. Ale z velké části to bylo hodně studených telefonátů, e-mailování a extrémně otravného nahánění.
Vaše kniha „Tranny“ vypráví příběh Laury Jane Grace z kapely AGAINST ME! Když píšete s někým, jehož příběh je tak hluboce osobní, jak si budujete důvěru?
No, to byly její memoáry a já jí jen pomáhal. Celá ta kniha byla svou povahou citlivá, takže to bylo buď tak, že mě pustila úplně dovnitř, což udělala, nebo by to vůbec nemohlo fungovat.
Na vašem webu jsem viděl knihu „nookie kaur“. Plánujete se více ponořit do nu-metalové scény?
Nikdy. Tohle je nejdál, kam jsem ochoten se do těchto vod pustit.
Jak jste se dostal tak hluboko do punkrockové scény? Nevím, ale teď jsem tu uvězněný. Pomoc.
Jakým výzvám dnes čelí hudební novináři, jako jste vy, v současném mediálním prostředí?
To je strašně široká otázka a je to přesně ta věc, která mi nedá spát. Právě teď hudební žurnalistiku ničí dokonalá bouře problémů, ať už je to přesun šíření informací od psaného slova k videu, zánik tradičních médií (tedy těch, která platí své zaměstnance), fakt, že úroveň gramotnosti doslova alarmujícím tempem klesá, a konec tzv. access journalism v éře sociálních sítí. Upřímně řečeno nemám moc dalších dovedností, takže asi chápete, proč je to pro mě dost znepokojivé.
V rozhovoru pro Famous Writing Routines jste řekl: „Pořád mám potřebu se hádat o tom, že film Top Gun: Maverick je jen propaganda Pentagonu.“ Kolik propagandy podle vás existuje v dnešní punkové hudbě?
Těžko říct. Většina umění prosazuje nějakou agendu, ať už záměrně, nebo podvědomě. Existují kapely, které by aktivně spřádaly plány na šíření vojenské propagandy? Nejsem si jistý. Ale kdybychom ji někde hledali, začal bych u těch hardcore kapel, které to berou smrtelně vážně s crowdkillingem.
Někteří umělci, se kterými jste pracoval, otevřeně mluvili o svých problémech s alkoholem nebo drogami.
Když jste byl tak blízko tomuto světu, cítil jste někdy i vy podobná pokušení?
Ne! Už v raném věku jsem se rozhodl, že drogy a alkohol nejsou pro mě. A v důsledku toho jsem se občas cítil jako outsider. Mimo rytmus, trochu stranou a podobně. Myslím si ale, že mi to pomohlo utvářet mou roli pozorovatele a dokumentaristy.
Na jaké další knihy se mohou vaši fanoušci těšit?
Rád bych se pustil do fikce, a přitom si zachoval hlas, na který jsou lidé zvyklí. Četli by něco takového? Možná to zjistím.
Autor: Petr Tesař
