V rámci festivalu skandinávské kultury Dny Severu organizovaného Skandinávským domem v Praze, byl promítán v kině Evald islandský film Hlava plná metalu (Málmhaus) a téměř vyprodaný sál naznačil, že je o takovéto snímky zájem.
Dvanáctiletá Hera žije se svými rodiči a bratrem Baldurem na mléčné farmě v odlehlé části Islandu, kde hlavním pojidlem rozseté komunity je kostel a komunitní akce posvěcené místním pastorem. Baldur však ve třetí minutě filmu tragicky zahyne a jeho smrt tvrdě dopadne na celou rodinu. Rodiče se navzájem odcizí a Hera se upne k bratrově zálibě v metalu a stane se metalistkou na venkově, kde má jen minimální kontakt s městem a světem mimo Island. Všemožné peripetie, ve kterých Hera manifestuje svoji jinakost, odcizení a smutek se dějí na pozadí událostí v metalovém světě jako vypalování kostelů v Norsku a příchodu black metalu, ve kterém se Hera zhlédne. Potud můžu prozradit dějovou linku, neboť účelem této recenze není hodnotit film jako takový, ale soustředit se na jeho metalové aspekty a inspirovat vás čtenáře k jeho zhlédnutí.
Soundtrack je složený samozřejmě z rockových a metalových písní od stadiónového rocku až po ortodoxní (a překvapivě dobrý) black metal, který hlavní hrdinka nahrává na kazety v kravíně a následně rozesílá poštou po světě přesně, jaká byla praxe v dobách předinternetových. Ve filmu dvakrát zazní „Symphony of Destruction“ od MEGADETH, a to i ve finální katarzní scéně, díky které vám pak mistrovský riff páně Mustaina bude znít v hlavě ještě dlouho v hlavě na cestě domů. Hera za celou dobu téměř nesundá koženou bundu, nosí trička METALLIKY, SLAYER a dalších zásadních kapel a část filmu vystupuje i ve warpaintu. Je třeba ocenit hudební schopnosti hlavní představitelky Þorbjörg Helgy Þorgilsdóttir, která s přehledem vystřihne blackovou rubanici i melodickou folkovou věc. Další metalovou klasikou tehdejší doby je příjezd tří lehce joudivitých maníků z Norska, kteří přijeli poté, co slyšeli Heřinu nahrávku a ohodnotili ji jako s „nejzlejším zvukem“, co kdy slyšeli.
Divákovi kromě soundtracku polahodí i klasicky drsná islandská příroda, ale i poměrně umně popsaná místy dusivá realita života na odlehlém venkově. Islanďané nejsou zrovna nejveselejším národem na světě, i když deprese a ponurost mohla být v Málmhausu ještě více podtržena. Film v sobě skrývá několik rovin, které nejsou dotažené do perfektna, ale celkově působí kompaktně a vyloudí i pár úsměvů na tváři. Tím se sice odchýlí od stylové konzistentnosti, ale na druhou stranu se tím polidšťuje. Hlava plná metalu není naprosto kulervoucí záležitost, ale metalistu potěší a svou nenápadností se činí velmi sympatickým.
Tomáš Vítek
