Když se v červnu 2003 v regálech obchodů objevilo album „St. Anger“, řada fanoušků jej vzala jako nepovedený vtip. Rozporuplné přijetí tandemu „Load“ a „Reload“ bylo proti tomu lechtání stéblem trávy. Verdikt soudce jménem čas ovšem není zcela jednoznačný, máme tu totiž ještě jednoho obžalovaného.
Psal se rok 2001 a METALLICA prožívala v podstatě klinickou smrt. Baskytarista Jason Newsted práskl dveřmi, frontman James Hetfield bojoval s tekutými démony a zbytek kapely spolu komunikoval přes terapeuta Phila Towleho. Když pak v roce 2003 vyšlo album „St. Anger“, posluchač dostal bez přílohy ochutnat všechno, čím si tehdy kapela prošla a nejednou byl rovněž zralý na specialistu přes nervy.
Čas zahojí neskutečné rány a dokáže zarovnat i protitankové příkopy. Že by k tomu došlo v plné míře i v případě „St. Anger“, však říct nelze. Album dodnes budí kontroverze hned z několika důvodů. Maximálně syrová produkce, která nepřipomíná finální podobu studiové nahrávky, ale spíše záznam syrových verzí skladeb přímo ze zkušebny, je na hony vzdálena všemu, co METALLICA přivedla na svět kdykoliv předtím a vlastně i potom. Korunu všemu nasadil po všech těch letech do mrtě provařený zvuk virblu, připomínající mlácení přidavače na stavbě lešenářskou trubkou do prázdného sudu. Dalším dnes již také všeobecně známým a neodmyslitelným poznávacím znakem desky je totální absence kytarových sól. Při stopáži alba přes 70 minut není jeho poslech na jeden zátah nic pro nepřipravené jedince.
Jenže nic není často tak, jak se zprvu zdá. Mladší generace fanoušků, pro kterou bylo „St. Anger“ vůbec prvním albem METALLICY, které kdy slyšeli, na album oheň a síru pekelnou kupodivu nesesílá. Klíčový moment, v jaké fázi kapelu pro sebe objevíte, sehrává zásadní roli i v případě „St. Anger“. Stigma nejhorší desky METALLICY najednou nemá tak ostré obrysy. Ba co víc, žhavým kandidátem na nelichotivý primát je ještě jeden adept, který sice není standardním řadový albem, ale METALLICA v něm prsty má. Tím kandidátem je kontroverzní počin jménem „Lulu“.
Společně s dokumentem „Some Kind of Monster“ album dostává další, možná klíčový rozměr, díky němuž celý ten cirkus začíná dávat smysl. Pokud se budeme na „St. Anger“ dívat jako záznam bolestivého oklepání se kapely z pádu na dno, možná nás posměšky přejdou a donutí nás to se na „St. Anger“, vláčeného prachem a špínou, dívat přece jen alespoň smířlivější optikou. Už jen proto, že se jedná o desku, která udržela METALLICU při životě.
