RHAPSODY OF FIRE, THE UNITY, XENERIS
Den konání: 22. 11. 2024, Zlín, Masters of Rock Café
Koncert RHAPSODY OF FIRE (bez ohledu na oficiální název či obsazení) bývá vždy velkou melodysilákovskou událostí, a tak se spřízněné duše mohly jednoho listopadového večera opět tetelit blahem, a jak se ukázalo, nejen zásluhou hlavního aktu. Už krajané RHAPSODY OF FIRE, XENERIS vedení zpěvačkou Maryan, totiž přiložili pod power/speedový kotel a k mé nemalé radosti se vyvarovali všech současných nejvyužívanějších klišé (bývají totiž řazení mezi symfo-metalové kapely). Jejich skladby jsou sice chytlavé, ale nechybí jim dramatičnost, variabilita ani přirozený metalový švih podpořený vynikajícími instrumentálními schopnostmi. Kupříkladu na precizní výkon bubeníka (a stále ještě teenagera) Stefana Livieriho bych se dokázal dívat déle než onu vyhrazenou půlhodinu. XENERIS jsou rozhodně žhavým tipem, který by mohl osvěžit příslušné škatulky.
U THE UNITY si dovolím malé zaspekulování. O FREEDOM CALL se říká, že hrají happy metal, ale v poslední době mi jejich veselost přijde křečovitá. Na rozdíl od THE UNITY, kteří se sice navenek vyloženě neprezentují jako absolutně pozitivní kapela, ale jejich koncert mi opět dodal daleko více optimismu, než je tomu u jejich norimberských kolegů. Řemeslo pětice muzikantů ovládá na jedničku, ale v každé notě je cítit ona nadstavba, která skladby povyšuje i nad lehký nadprůměr. Přidejte skutečnost, že se každý z THE UNITY opravdu hraním baví a s nefalšovaným povděkem přijímá vstřícnou reakci publika, a úsměvu se neubráníte. Jestli si nechám nějakou diskografii na užívání v důchodu (pokud se ho dožiju), THE UNITY jsou velkými favority. Nezbývá než doufat, že příště už s nimi přijede i Henjo Richter, který se stále zcela neuzdravil z jarní nehody.
Jestli jste někdy pochybovali, zda existuje člověk, který by mohl v RHAPSODY OF FIRE nahradit Fabia Lioneho, asi jste ještě nezažili jeho nástupce Giacoma Voliho. Ten chlapík je démon. Nejenže parádně zpívá, ale ve Zlíně vyvolal i circle pit, do kterého se sám zapojil, aniž by šidil vokální party. Došlo na nové kousky, staré osvědčené perly, vzpomínalo se na Christophera Leeho a stejně jako u předkapel (což si možná klidně dejte do uvozovek) dominovala pohodová a uvolněná atmosféra a samozřejmě parádní hráčské výkony, které bych si dovolil v některých momentech nazvat až exhibicí, jež však měla své mantinely, aby se notičky nezbedně nerozutekly po všech čertech. Nejčerstvější zážitky jsou pochopitelně ty nejsilnější, ale trio kapel v čele s RHAPSODY OF FIRE ve mně zanechalo otisk, který se nejdříve smyje až někdy s letopočtem 2025, ale mám takový dojem, že tato power’n’melody stopa nevychladne ani dávno poté.
Text: Jan Kozák
