BludFest
27. 6. 2026, Hradec Králové, Park 360
Když jsem si dělala rešerše k článku o Yungbludovi do červnového Sparku, narazila jsem na videorozhovor, který dělal v roce 2019 pro festival Rock for Churchill. Trochu divný, bláznivý kluk s roztřepanými vlasy, neustále žvanící, který nedokázal posedět v klidu – v roce 2026 přilétající svým vlastním letadlem do Česka, kde se rozhodl uspořádat svůj první mezinárodní BludFest. Během sedmi let se posunul do výšin, které jemu i nám všem můžou stále připadat jako sen. A ten jsme si s ním během jediného dne prožili v královéhradeckém Parku 360.
Yungbludův malý velký svět se skládá z žánrové pestrosti, takže diváci si užili jak pořádný rock, tak i rapové umělce nebo popové hvězdy včetně české Pam Rabbit. Spalující vlna veder mnohé odrazovala od sledování kapel na přímém slunci, a i když na zastřešené Stagi 2 sice nepražilo, zase jste se koupali ve vlastním potu. V odpočinkových zónách ve stínu tím pádem bylo stále plno. Celý areál se na jeden den proměnil v Yungbludův vesmír – fanoušci mohli navštívit výstavu, kde byly k vidění artefakty z jeho kariéry včetně Ozzyho kříže, křídel herečky Florence Pugh z videoklipu k „Zombie“ nebo dokonce Yungbludův pár kalhot. V areálu byl i stánek se zpěvákovou vlastní značkou oblečení B.R.A.T nebo místo k seznamování „Make a Friend“, kam jsem ovšem jako introvert nezavítala, aby se se mnou náhodou někdo nechtěl skamarádit. A také proto, že všude byly dlouhé fronty na přímém sluníčku. Yungblud si na své přátelské fanouškovské komunitě zakládá, takže vytvořil areál, kde si každý najde něco – včetně třeba nových známých a kamarádů. Zpěvák nezůstal zalezlý v backstagi a když jste měli štěstí, mohl kolem vás projet v golfovém vozíku, který sám řídil. V něm byl ještě relativně v bezpečí, ale když vyšel ze zákulisí po svých, slétly se na něj fanynky tak, že ztrácel půdu pod nohama.
Jako první hudební číslo jsem si vybrala Jesse Jo Stark, americkou umělkyni, která kombinuje alternativní rock se zasněným popem a country, a také se jedná o Yungbludovu přítelkyni. Celý set ovšem provázely technické obtíže, a i když je její tvorba nápaditá a excentrická, naživo celá show působila až moc „snově“ a odříznutě od fanoušků. Nečekaným bodem bylo Yungbludovo intermezzo, když Jesse na pódiu překvapil a přinesl jí skleničku šampaňského. Vzhledem k vedru jsem pak některá vystoupení vynechala a sledovala je jen ze vzdáleného stínu, ale při PALAYE ROYALE jsme opět nebyli ochuzeni o jízdu v nafukovacím člunu po hlavách diváků. Skotští BIFFY CLYRO zase předvedli klasický set, který jel od začátku do konce bez zbytečných keců, a jelikož byla snad polovina návštěvníků z Británie, kde je kapela téměř zlidovělá, ohlas byl veliký, a dokonce se i zpívalo.
S padajícím večerem konečně přišel stín a hlavní bod večera. Ulepená těla desetitisíců fanoušků se stala jednotnou masou, jejíž bohem je Yungblud – kdysi ztracený kluk z Doncasteru, kterému svět padl k nohám. Dvě hodiny showmanství, obrovských emocí, velkých příběhů a hlavně poselství, že máme žít tady a teď. Vidět zejména mladé lidi, kteří prožívají každičký tón písně a reagují na jakýkoli Yungbludův pokyn, mi dal naději, že rock’n’roll žije a my jsme se ještě neztratili v anonymním světě sociálních sítí. Jeho show není o vokální dokonalosti (byť Yungblud nemá žádný problém cokoli uzpívat), ale o spontánnosti a nespoutanosti, kterými okamžitě nakazil všechny přítomné, zobajícímu mu z ruky – a není divu, tenhle kluk se narodil pro to, aby se stal showmanem – a možná i legendou. Jako kdyby měl kouzelnou hůlku, kterou všechny přivede do varu – v jeho případě se však jedná „pouze“ o neuvěřitelné charisma. Po každém jeho vystoupení nemám pochyb, že jsem byla svědkem historické události a cítím vděčnost, že jako fanoušek můžu prožívat jeho vzestup s ním.
„Ruce fuckin‘ nahoru! Miluju vás!“ Zpěvákova energie několika jaderných elektráren se přenesla na každého jednotlivého diváka, zpívajícího z plných plic hity „Hello Heaven Hello“, „The Funeral“, sabbathí „Changes“ či „Zombie“, ale i novinky z alba „Idols II“ jako „The Postman“ nebo „Time“. Pařilo se, křičelo se, plakalo se a s malým Alexem, který si s Yungbludem střihl „Fleabag“, jsme se taky hodně smáli. Yungbluda si prostě musíte prožít, napojit se na něj, nechat ho předat vám jeho poselství o bolesti, komunitě, uzdravení, a hlavně lidskosti bez stavění se do pozice nedotknutelné ikony. Jen rockové hvězdy se srdcem na pravém místě odchází ze stage se slovy „Nezapomínejte skutečně žít!“
Autor: Šárka Urešová
Foto: Radek Holeš
Posledních pár dnů je na stáncích k dostání červnové číslo Sparku s příběhem Yungbluda!
