Dvacátý druhý ročník festivalu DRUM FEST, který se vždy s nástupem podzimu rozjede u našich severních sousedů, přivítal jednu ze svých hvězd poslední zářijovou neděli. I když v rámci tohoto podniku je opravdu těžké vyzdvihnout nějakého muzikanta nad jiné.
V příjemném prostředí opolské filharmonie se Neal Morse představil se svými stálými spolupracovníky, tedy baskytaristou Randym Georgem a bubeníkem Mikem Portnoyem, jehož jméno stálo na plakátech hned vedle toho Nealova. Dalšími členy bandu byl multiinstrumentalista (toho večera však především kytarista) Eric Gillette a klávesista William Hubauer. Všechno špičkoví hráči, což se ukazovalo hned od prvních tónů tohoto mimořádného prog rockového spektáklu. Neal zářil jako sluníčko a nakažlivým optimismem musel zasáhnout každého v sále. Během úvodní skladby “Momentum” však do pohody a soustředění začal vstupovat Mike Portnoy, který nejdříve gestikuloval na pódiového zvukaře zpoza svého bicího “kokpitu”, aby se po skončení skladby vydal přímo k jeho pultu. Když chlapík s bohorovným výrazem ve tváři zjevně nesplnil jeho přání, jal se posunovat a otáčet odposlech za svými zády. Osobně mně to trochu rušilo zážitek z koncertu, přestože uznávám, že pro muzikanty na pódiu jsou fungující odposlechy podstatná věc.
Mike se nakonec po menší stěhovácké akci uklidnil a od té chvíle už nic nerušilo (nutno dodat, že navzdory tomuto extempóre hrál pořád jako z partesu) . Neal Morse hravě zvládal kombinaci zpěv, kytara (resp. kytary), klávesy a požitkem byla hra kytaristy Erica Gilletteho, tu jemná jako pavoučí síť, tu zase ostrá jako chilli paprička. Neal si dokonce dovolil i výlet mezi diváky, aby následně zmizel úplně ze sálu a přilítl opět zezadu na pódium. Energie z něj přímo tryskala a když se na přídavek “Sing it High” roztancoval i zdánlivě seriózní basák Randy George (který poté přidal fantastické sólo v rámci představovačky), bylo jasné, že tento večer radost z hudby (a to nejen prog rocku) naprosto zvítězila.
