SPIRITBOX, JINJER, DYING WISH
25. 9. 2026, Forum Karlín, Praha
Málo kapel udělalo v posledních letech takový krok kupředu jako progresivní metalcoristé SPIRITBOX, kteří ještě před šesti lety hráli v Praze jako předskokani v klubu Nová Chmelnice, kdežto letos na podzim se do naší metropole vrátili už jako headlineři a rovnou do Fora Karlín. Navíc ho dokázali téměř zcela zaplnit. Formace, kterou založila uhrančivá zpěvačka Courtney LaPlante se svým manželem, kytaristou Mikem Stringerem, mezitím ohromně vyrostla a nasbírala mnoho zkušeností. Kanadská senzace moderního metalu si s sebou přivezla i silný support, což se ukázalo být znamenitým krokem a důležitým faktorem večera.
Dosti narváno bylo už totiž na DYING WISH, kteří páteční večírek otvírali o sedmé večerní. Pokud si někdo myslel, že to vezmou pozvolna, byl na omylu. Američané svým řízným metalcorem s kupou breakdownů rychle rozproudili moshpit, který neustával díky hecování kytaristů, basáka a zpěvačky Emmy Boster po celou jejich půlhodinovou show. Ta zářila na pódiu ve svých šatech jako bílá paní někde na Okoři. Jako druzí předskokani vystoupili ukrajinští JINJER, kteří u nás hrají poměrně často, vždyť v únoru přivezli do Roxy své nové album „Duél“. Tatiana tentokrát zvolila stylové zelené šaty, takže při song „Green Serpent“ se v září zelených světel vlnila jako maskovaná zelená zmije, která si dokonale omotala publikum. Za ta léta na scéně už svou pódiovou prezenci vybrousila k dokonalosti. Ladně kráčela i tančila, zatímco v hitovkách jako „I Speak Astronomy“ nebo „Pisces“ bravurně předváděla čistý zpěv i growl a scream. Zbytek kapely tradičně fungoval jako dobře namazaný stroj, ale lidé v publiku jako by více hltali jejich muzikantské dovednosti, než aby nadále divočili v moshpitu, který postupně vyhasínal.
Když jsem čekal s ostatními na hlavní hvězdy večera, pobavili mě borci opodál, kteří prohlásili: „Ať dají ty záclony do hajzlu!“ To by ale bylo spíš ke škodě než k užitku. Pódium totiž od začátku večera lemovaly bílé závěsy, které po jeho stranách připomínaly záclony u okna. A než přišli SPIRITBOX na scénu, tak ho ještě pro jistotu zcela zahalili bílou plachtou, na níž promítali logo své poslední desky „Tsunami Sea“. Jakmile se totiž rozezněly zvuky rozbouřeného moře, plachta spadla a Courtney na pódiu stála jakoby před stěžněm troskotající lodi během úvodní „Fata Morgana“. Technici pak kulisu schovali, aby při dalších písních víc vynikly vizuály, které kapela promítala nejen na velkou obrazovku za nimi, ale právě i na závěsy po stranách stage. Doplňovala je působivá světelná show. Mike Stringer spíš dbal na preciznost svých riffů a jen si sem tam vyměnil místo s basákem Joshem Gilbertem, jenž pobíhal po stagi jako zběsilý, když zrovna nezpíval back vokály pro Courtney, která si už jako zkušená frontwoman pohrávala s publikem, zatímco z drsného growlu ladně přecházela do svého líbezného čistého hlásku. Jenže dav jako by tím vším byl až příliš hypnotizovaný a pořádně přidal na intenzitě tleskání, až ho k tomu muzikanti vyzvali svými posunky. Navíc celý setlist, který byl postavený hlavně na jejich loňské desce, rozkouskovaly atmosférické předěly mezi jednotlivými písněmi, během nich muzikanti často mizely do zákulisí. Z moshpitu se stal moshpitek, který odcouval z předních řad až někam do poloviny haly. V některých písních se sice pořád valili kupředu crowdsurfeři a crowdsurferky, ale pořádný pit se rozjel až po víc než hodině koncertu při po sobě jdoucích hitovkách „Circle with Me“ a „Holy Roller“. Těm předcházela „Tsunami Sea“, při které kapela vypustila do davu bubliny jako z bublifuku. Několikrát na nás během večera pršely i konfety. Courtney mezi písněmi několikrát básnila o tom, jak je skvělé, že konečně vystupují jako hlavní hvězdy v krásné Praze, a děkuje nám, že můžou hrát v našem domově, ale když to opakovala potřetí, tak už jsem měl pochyby, jestli to neříká v každém městě. Jenže když se člověk kolem sebe ohlédl, viděl dojaté fanynky z převážně mladších generací. A došlo mu, že je vlastně fajn, že mají svou novou metalovou hrdinku, jako já kdysi míval třeba Sharon z WITHIN TEMPTATION. Obzvlášť když jedna fanynka, která pár řad přede mnou ¾ koncertu mávala nad hlavou krabicí od bot, ve které měla pro zpěvačku vyrobené nasazovací rohy, je během jedné z posledních písní konečně dokázala přes sekuriťáky dostat až ke kanadské zpěvačce, které za ně stejně jako za ostatní dárky od fanoušků uctivě poděkovala, načež ďábelsky prohodila, že si je vezme na sebe, až půjde do postele. Po poslední písni „Mourning“ se Courtney spolu s kapelou loučila s pražským publikem slovy, že sice ještě neví kdy, ale jednou se sem zase vrátí.
SPIRITBOX přivezli do Prahy světovou show plnou neotřelých vizualizací na jedinečně vyzdobené stagi, kterou odehráli přesně podle scénáře. A v tom byl možná ten problém, proč mi při jejich vystoupení chyběla ta pověstná jiskra navíc, kterou jsem paradoxně nejvíc během toho večera vnímal při krásně chaotickém setu úvodní předkapely DYING WISH.
Autor: Kamil Dočkal
