Nový Spark
venku od 31. srpna
Report: BANG YOUR HEAD!!! - 14. 7. – 16. 7. 2011, Balingen, Německo

Report: BANG YOUR HEAD!!! - 14. 7. – 16. 7. 2011, Balingen, Německo

Chvíli to vypadalo, že letos na BANG YOUR HEAD!! žádný velký tahák nebude. Spíše jen příjemné „opáčko“ kapel, které mají sježděnu i Českou republiku. Ale nakonec to byl (jako už několikrát) velice silný ročník se dvěma návraty, které by mohly rozvířit minimálně metalové podzemí. Ale o tom až v rámci hlavních hracích dnů.

Čtvrtek

Nejdříve totiž přišel na řadu už tradiční zahřívací čtvrteční klubový (či spíše halový) večírek. Tentokrát se čtveřicí německých kapel. Naše skromná česká výprava došla až na druhé, místní oblíbence, KISSIN´ DYNAMITE a jestli si na tuto kapelu vzpomínáte z Vizovic, došlo k menšímu obratu především ve vizáži, ale i v hudebním směřování. Stále velice mladá německá pětice totiž kormidluje směr Los Angeles plus mínus konec osmdesátých let a to včetně blonďaté nafoukané kštice zpěváka Johanese. Nazvěte to jako glam rock, či street rock, hlavní je energie a přímočaré riffy se stále nepopíratelným metalovým základem. KISSIN´ DYNAMITE měli už před dvěma lety potenciál na to, aby dobře pobavili, v uzavřeném prostoru to vyznělo ještě lépe.

I přes sympatie k BRAINSTORM musím uznat, že jejich koncert byl dá se říct standardní. Musíme si však uvědomit, že ten zmiňovaný standard je u této power metalové brusky posazený o nějaký ten chlup výš, obzvlášť když Andy B. Franck je ve svém frontmanství stále dokonalý. Ale stejně se však už začíná projevovat, že BRAINSTORM jedou v rámci skladatelské potence už pár alb ve stejné linii. Uvidíme, co novinka, od které si pětice slibuje mnohé, ale to už tady taky mnohokrát bylo. Když to však srovnám s AXELEM RUDI PELLEM, musím říct zlatý BRAINSTORM. Ani tak výborný zpěvák a frontman jako je Johnny Gioeli nemůže utáhnout skrz naskrz rutinní představení. První delší sólo Axela jsem ještě dal, pak však došlo na exhibici Mika Terrany a mohl jsem jít klidně spát, protože vše ostatní je zvěčněno nejpozději na posledním DVD. S tak skvělými muzikanty trochu nuda.

Ani letos se nepodařilo udržet sestavu kapel v takové podobě, jaká byla ještě pár dnů před začátkem napsána na stránkách festivalu. A tak místo původně prvních PORTRAIT nastoupili v pátek v deset ráno domácí HUMAN ZOO. Velice zručný a příjemný heavy rock v duchu třeba PINK CREAM 69 odstartoval hlavní část akce. Švédští uctívači MERCYFUL FATE se přihrnuli však hned vzápětí, takže se dalo předpokládat, že vypadla nějaká pozdější kapela. PORTRAIT v podstatě splnili naděje, které jsem do nich vkládal po poslechu jejich druhé desky, i když právě jim by spíše slušel klub než dopolední čas na hlavní scéně. Ač s frontwomen ze sousedního Polska, u nás stále málo profláklí CRYSTAL VIPER zahřáli tentokrát heavy metalová srdéčka naladěna na vlnu WARLOCK. Polsko-německá sestava jela způsobem, jako by se jednalo o hlavní hvězdu večera, stejně jako následující STORMWARRIOR, kteří jsou u našich západních sousedů poměrně kultovní záležitostí. Otázkou je, nakolik se na této skutečnosti projevuje ten fakt, že s nimi občas hostuje jejich hamburský rodák Kai Hansen. Ale power metalovému přístavnímu fortelu se STORMWARRIOR vyučili více než dobře.

Totéž platí i pro LEGION OF THE DAMNED, tady jsme však samozřejmě v thrashdeathové kleci. Osobně si nedovedu úplně vysvětlit, jak pouhou změnou jména lze vystřelit ke skoro hvězdné kariéře. Ale každopádně to těmto Holanďanům přeju, řezalo to jako pilka řetězovka a padesát minut uběhlo jako voda. A přišel můj první vrchol festivalu, po nejistých sezónách a především úmrtí zpěváka Midnighta se překvapivě zreformovala americká legenda CRIMSON GLORY. Myslím, že fandům amerického progpower metalu není třeba představovat alba jako eponymní debut a především dvojku „Transcendence“. Už demo ukázky z novým zpěvákem Toddem LaTorrem dávaly tušit, že CRIMSON GLORY našli mimořádnou náhradu (ať to zní sebevíc krutěji). Živě to fungovalo snad ještě lépe, tradiční velké nasazení a perfektní výkony. Postupem času, když ohlas z publika zjevně překonal očekávání kapely, i neskrývané nadšení. CRIMSON GLORY zahráli takovým způsobem, že se člověk musel ptát, zda vůbec nějaká pauza byla. Pokud na ně někdy narazíte (ale budete muset asi trochu více cestovat), věřím, že se vám vryjí do paměti.

Totéž platí o DEATH ANGEL, přičemž na jejich koncerty není naštěstí třeba už cestovat stovky kilometrů. Členitější a promyšlenější koncept posledního alba „Relentless Retribution“ se projevil i na koncertní setu. DEATH ANGEL dokonce vytáhli i příspěvek z „Act III“, svého času nepochopeného experimentu. Ten tentokrát do jejich tvorby perfektně zapadl. Nebyl to tedy očekávaný tradiční thrashový hoblík, ale intenzita zůstala úplně stejná. DEATH ANGEL podle mě ještě neřekli k vývoji thrash metalu zdaleka poslední slovo. Vidět QUIET RIOT, kapelu, kde začínal Randy Rhoads svou žel krátkou kariéru, se sice našinci tak snadno nepoštěstí, ale přiznávám, že Američané v čele s Markem Huffem mě po dvou krajanských válcích moc nepřesvědčili. Lakonické prohlášení kolegů – toto je typicky zámořská záležitost – budiž částečným vysvětlením a možná bych k tomu dodal, že kvarteto nemělo zjevně úplně svůj den a taky porce coververzí byla větší než nutná.

To OVEKILL mají nejpozději od vydání alba „Ironbound“ fazónu stále stejnou – prvoligovou. A pokud existuje ještě něco nad tím, tak i s tím se mohou popasovat. Jedním slovem – strhující. Sice klub je klub, ale kapela hraje levou zadní a přitom to má sílu a dynamiku parního stroje. Kdyby se domácí CRIPPER nechystali v hale na svůj koncert, mohli by se u OVERKILL leccos přiučit. Pravdou je, že ty tři skladby, které jsem viděl, nebyla žádná katastrofa, ale postavit kapelu jenom na tom, že sličná zpěvačka duje jako Chris Barnes, to tu už máme v rámci ARCH ENEMY a v lepším provedení. Jinak thrashový kotouček se motal kolem jednoho středu a raději jsem zmizel na IMMORTAL. Loni na Brutal Assaultu tito Norové vyučovali, jak minimem prostředků vytvořit magickou a zároveň mrazivou atmosféru. V Balingenu hráli za světla, což se s jejich image moc nerýmuje, ale člověk si mohl tak vyhmátnout i jiné aspekty. Především se IMMORTAL nesnažili za každou cenu vypadat tak zle. Dokonce došlo i na drobný vtípek, když Abbathovi začalo cosi praskat v zesilovači. I když tradiční líčení a la medvídek panda by napovídalo, že IMMORTAL neuhnuli ani o píď, zjevně se už nad svou kariéru a image stačili povznést. A mydlili to zodpovědně a přesně, ale jejich současná „včelařina“ má v sobě spoustu vychytávek a už zmíněný odstup. A ještě větší porci nadhledu jsme si mohli užít opět v hale.

ASPHYX si sami zapojili, nazvučili, Martin van Drunen se zeptal, jestli můžou začít a protože zvukař zřejmě řekl, že nevidí důvod, proč ne, tak tedy začali. Přátelé, co si budeme povídat. Jestli se budeme bavit o mistrech poctivého dřevního death metalu, nesmí jméno těchto znatelně chorobných tulipánů chybět. Nelze než zvolat – jak primitivní, ale jak účinné. Jedinci je hned tak nějak do tance a ještě než si stačí nožky odfrknout při klasickém skoro doomové zpomalení, už to jede zase. ASPHYX započali večer velkých kapel na „A“. Na hlavní scéně totiž chystali ACCEPT vše nejen k samotnému koncertu, ale také k natáčení DVD. Přítomen už tedy byl i Hermann Frank, jeho propíchnutá plíce a zlomená žebra jsou zdá se už minulostí. V té ostatně ACCEPT opět poctivě lovili, na novinku se dostalo myslím čtyřikrát. Evidentně vycizelovaná pódiová prezentace, všechno slazeno na vteřinku. I tentokrát převažovala pozitiva (však uvidíte na DVD), ale zpětně mě napadlo, zda takto neuvidíme ACCEPT i za tři, pět, deset let. Tzn. včetně všech póz, evidentně dominantního postavení Wolfa Hoffmanna a Petera Baltese a většiny skladeb. Anebo to americko-německá pětice riskne a začne hrát více novinek, či skladeb z historie, které nebyly ozdobou koncertních playlistů.

Nohy a záda už začala brnět, ale nepodívat se na sympaťáky AMORPHIS, to bych se proklínal ještě při vánočním stromečku. V případě těchto Finů se přesvědčíte, že koncert může být na jednu stranu nabitý energií a silou hudby a na druhé straně působit až relaxačně a skromně. Stejně jako loni DARK TRANQUILLITY i AMORPHIS dokonale využili toho, že uzavírali páteční program a v době, kdy v dálce začíná vonět půlnoc, ale ještě se neodvažuje vstoupit do dveří, dokázali přenést veškerou atmosféričnost své hudby na koncertní pódium a daleko mimo ně. Jejich alba mají vzácně vyrovnanou kvalitu. Živě v Balingenu dostalo vše ještě korunku z nočního chladu a oparu, ve které se pocity a noty slévají v jeden nepřerušitelný proud.

Sobota

Hned v sobotu ráno u mě došlo k dalšímu odškrtnutí kapely, kterou jsem chtěl už dlouho vidět živě. IVANHOE navíc opětovně předvedli, že skvělý koncert, který si člověk vryje do paměti, lze odehrát i v deset ráno (vzpomenu jen MORGANA LEFAY před šesti lety ve stejném čase, kde je jim konec?). Pohodový a ve všech polohách absolutně přesvědčivý Mischa Mang a kapela hrající přesně jako hodinky. Jenom jednu výhradu bych měl a tou byl chybějící klávesák, i když u IVANHOE je celkem tradice, že nějaký ten člen sestavy chybí. Všechny klapky byly tak předtočené, což vzhledem k častým sólovým pasážím trošku kazilo výsledný dojem. Ale jako start soboty nadprůměrné. Další domácí zástupci METAL INQUISITOR vyrukovali s tradičním heavy metalem, přiznám se, že sílu to mělo, ale asi tak tři skladby. Solidní ale nevybočující ocelářská práce.

Přesto jsem svoji pozornost raději zaměřil na následující ASTRAL DOORS, další vychytávku v programu. V čele s kapeloběžníkem Patrikem Johanssonem (stále činný v LIONS SHARE a ex-SPACE ODYSSEY) pětice naservírovala tučnou porci heavy rocku, i když někdy mi připadalo, že se tito švédští pohodáři vydali na výlet, v jehož rámci si pro radost brnkli. Ale Patrikův pronikavý hlas (ne nepodobný třeba Jornu Landemu anebo i už nepřítomnému ale stále nejvyššímu DIOvi) dokázal poněkud statickou podívanou pořádně okořenit. Po ASTRAL DOORS jsem si sice plánoval polední pauzu, ale další z veteránů TYGERS OF PAN TANG mě po třech skladbách doslova přitáhli od auta zpět k pódiu. Nevěřil jsem skoro svým očím, ale tyto legendy toho dne hrály a pařily jako by se psalo aspoň o dvacet let míň. Výborný hutný zvuk, nasazení až pot stříkal. Už jsem je měl možnost vidět před čtyřmi lety v klubu, tohle bylo o hodně výš.

Kontroverzi v naší malé výpravě vyvolalo vystoupení Dánů D. A. D. (tedy Disneyland After Dark). Kolegové tvrdili, že větší odrhovačku ještě neviděli, mi to však přišlo uvolněné a zábavné. Čistá esence rock´n´rollu a kdo zná D. A. D., ví, že do ní umí přidat pár kapek z jiných stylů, přičemž i v tom relativně rozšafném projevu se skvěla sóla Jacoba Bindera. Každopádně Dánové ten den jako první kapela přidávali, ohlas byl až neskutečný. K tomu se ještě sluší dodat, že nedávno jim vyšla bednička se všemi studiovými deskami, plus pár těžko sehnatelných rarit, pokud patříte ke skalním, není nad čím váhat. První skutečnou pauzu jsem tedy absolvoval až při HARDCORE SUPERSTAR. Švédové to podle zvukového vjemu (už několik let parkujeme opravdu velice blízko areálu, takže poslouchat lze pořád) vzali útokem, ale k nim neodmyslitelně patří i vjem zrakový, letos tedy padli za oběť občerstvovací pauze. Jenže hned po nich přišel na řadu můj druhý hřeb celého programu – PSYCHOTIC WALTZ. A stejně jako CRIMSON GLORY i tito Američané byli plně ponořeni do své hudby, přestože ta jejich má křehčí proporce a doslova se k vám plíží, aby se posléze zcela vsákla do vašeho nitra. V čele s úžasným Devonem Gravesem (tedy v tomto případě je spíš vhodnější Buddy Lackey), který velice citlivě kladl vokální třešničky na jednotlivé skladby. PSYCHOTIC WALTZ, ač nejsou svou hudbou předurčeni k bourání davu, téměř zhypnotizovali všechny fandy, kteří se na jejich koncert sešli. Magický pocit, který na youtube nezachytíte, tohle je možné pouze na živém koncertě. Comebacková deska PSYCHOTIC WALTZ je prý na cestě, tohle si stejně jako už několikrát zmíněné CRIMSON GLORY nenechám ujít.

Následně se místo plachty PRETTY MAIDS objevilo logo Jeffa Scotta Sota, byl tedy čas na poslední programovou rošádu. Dánové se zdrželi na letišti a Jeff dostal prostor na velkém pódiu. Hned v úvodu překonal problémy se svým mikrofónem a pak se doslova rozběhal a roztancoval po celém prostoru. Jenom to na mě působilo, že není úplně stoprocentně v pohodě a snaží se to přerazit až takříkajíc přes závit. I přes to však je to mimořádný frontman, jeho hlas by dokázal na fleku postavit slona do pozoru a zajímavé bylo sledovat, když zavzpomínal na své časy u Axela Rudiho Pella. U auta se sice opět rozjela tentokrát večerní siesta, ale po smíření a pochopení nového směru SONATA ARCTICA jsem si Finy nenechal opět ujít a díky tomu jsem byl v krátkém čase znova trefen bombastickým střípkem ze severu. Tony Kakko a spol. míchají vskutku smělou kombinaci popu a power metalu, ale vždy s melodií, která zůstane v uchu. Je to opravdu tanec na ostří dvou stylů se stálou hrozbou pádu do ulepené cukrové vaty. Proti strato-kolegům, ke kterým budou některými stejně pořád přirovnáváni, však mají tu výhodu, že působí daleko vstřícněji a srdečněji a Tony si dovede ve vteřině podmanit dav pod pódiem. V hale mezitím rozběhli sobotní večer domácí blackoví DESASTER, ale přiznám se, že minuta stačila na zjištění, že lépe mi bude u hlavní stage. A to znamenalo dát si opět kompletně dýňové menu, tentokrát s Andiho německými vsuvkami. V podstatě však platí totéž, co jsem napsal posledně u zimního Masters of Rock.

HELLOWEEN to hraje jako už dlouho ne, akorát by to chtělo prošťouchat jiná alba než jen oba díly „Keeperů“. Deris totiž dává naprosto klidně i refrén v „March of Time“, proč by neměl uzpívat „své“ skladby od „Master of the Rings“ počínaje. Musím však říct, že v Balingenu snad i díky tomu, že sólo na bicí se podstatně zkrátilo (akorát nechápu, proč se stejně zkrátil i Daniho sestřih, celokapelní „řepařská“ image je v čudu), jsem si HELLOWEEN užil daleko více. Poslední rozezpívávání v „I Want Out“ jsem však už oželel (a kromě toho je fakt dlouhé, takže na co čekat) a mazal jsem do haly na přeložené PRETTY MAIDS. A musím říct, že to nakonec byla z nouze ctnost, protože dánský dynamit v uzavřeném a menším prostoru explodoval s plnou vervou a nasazením. Nevidím to jinak, ale Ronnieho Atkinse a Kena Hammera budou muset jednou z pódia odnést, protože tito dva jsou skoro nesestřelitelní (takový dvojitý dánský Lemmy). Opět nasazení na sto dvacet procent, nadšení, staré i nové hitovky, minimální pauzy. Nový basák Rene Shades zapadl do soukolí, aniž by se stroj sebemíň zadrhl. A z toho, jak čerstvě a přitom tvrdě zní v jejich podání „Back to Back“, by měli HAMMERFALL psát každý rok slohovku. Samozřejmě, že došlo i na „Future World“ (chvíli předtím hráli svoji „Future World“ i HELLOWEEN, což byla taky svým způsobem rarita) a v přídavku i na hitovku z poslední desky „Little Drops of Heaven“.

PRETTY MAIDS mě ještě nezklamali, tahle kapela rozdává radost a přitom je úplně jedno, do které své desky hrábne. Z haly jsem tedy vyšel (jak by řekli místní) durch a SLAYER jsem chtěl původně jenom tak omrknout, protože pařit ještě čtvrtý koncert za sebou – to jsem si nedovedl představit. Jenže sotva jsem se propletl davem, zamířili Američané až na „jih nebe“ a opět jsem naplňoval název festivalu – Bang Your Head. Posléze jsem si uvědomil, že vlastně naprosto proti přirozenému běhu festivalu a únavy jsem díky sobotním kapelám čím dál svěžejší, takže by mi tentokrát nevadil ani další hrací den. To však jen tak na okraj, zpět ke SLAYER. Už jen majestátní jednoduchá ale působivá scéna musela uhranout a což teprve špičkový výkon celé čtveřice. Na druhé kytaře stále s Gary Holtem podali SLAYER výkon hodný mistrů škatulky i celého metalového hnutí. Výborný zvuk, uštěkaný Araya jako zamlada (teď, když nemůže házet hlavou, vypadá ve strnulé poloze ještě více hrozivě) a naprosto famózní duo King – Holt. Sóla se míhala jako dva zmijí jazýčky, řekl bych, že si Jeff Hanneman může ještě klidně o pár měsíců prodloužit rekonvalescenci. Dave Lombarda nemá cenu komentovat, jeho thrashový „swing“, kdy je vidět, že paličky mu v rukách jenom kmitají bez větší námahy, vytváří odrazovou rytmickou trampolínu pro celý SLAYER. Řekl bych, že tahle kapela ještě bude dlouho vyučovat, jak se strouhá pořádný thrashing. Pro mě to byl naprosto špičkový závěr festivalu, finálová mistrovská tečka, po níž už nemohlo nic dalšího následovat. A tak jsem oželel i finské příšerky LORDI, kteří celou akci v hale uzavřeli. Jak jsem se dověděl doma, jedinou kaňkou na letošním BANG YOUR HEAD!!! bylo vážné zranění jednoho fanouška, ke kterému došlo z pátku na sobotu. Podle poslední zprávy se mu však začalo dařit lépe a měl by se z toho dostat. Nechci v tomto okamžiku tvrdit, že za rok ve stejnou dobu na stejném místě. Stát se může všelicos. Řeknu jen, že pocit, když se člověk ráno vyhrabe na balingenské louce ze spacáku a ví, že ho čekají kapely, které jen tak běžně nemůže vidět, je k nezaplacení. Takže asi tušíte, co se asi odehraje příští rok v jistém červencovém termínu.

Nový Spark
venku od 31. srpna
Kalendář akcí
23.09. Graveyard, Bombus
29.09. Arkona
02.10. The Rasmus
02.10. Walking Papers
03.10. The Rasmus
04.10. Hetroertzen, Sektarism, Lux Caelis
07.10. Sinsaenum
07.10. Per Gessle's Roxette
08.10. Crown The Empire, Volumes, Coldrain
10.10. Kamelot
A co FAKKER!?