Nový Spark
venku od 1. března
Čtenář redaktorem: BLIND GUARDIAN - 25.9.2023, Wroclaw, A2

Čtenář redaktorem: BLIND GUARDIAN - 25.9.2023, Wroclaw, A2

Rozsáhlý report z koncertu BLIND GUARDIAN v polské Wroclawi nám poslal Milan Škoda z českého fanclubu kapely. Díky!

Dlouho fanoušci milovaného Strážce museli čekat, než mohli spatřit své oblíbence opět živě v záři reflektorů. K obligátnímu čtyřletému období ve vydání mezi jednotlivými alby, a tedy i jejich živé prezentaci na celosvětovém turné, na což jsme byli zvyklí již od alba Nightfall In Middle-Earth (1998, po 4 letech pak A Night At The Opera 2002, po 4 letech pak A Twist In The Myth 2006, po 4 letech pak At The Edge Of Time 2010, po 4,5 letech pak Beyond The Red Mirror 2015) - se do pomyslné čtyřleté pauzy od posledního řadového alba, vklínilo několik časově náročných zdržovadel (zdržovadlo - jaký krásný to češtinský výraz pro časové zdržení). Od posledního řadového alba z roku 2015 to nakonec trvalo 7 let, než vyšlo řadové album následné, The God Machine. První zdržení měl na svědomí přes 20 let trvající vedlejší orchestrální projekt, a nekonečně dlouho piplané a rozmazlované dítko Hansiho a Andrého (už je to tak, v dnešním bláznivém světě i dva chlapi už mohou mít své dítko), pod hlavičkou Blind Guardian Twilight Orchestra, jež neslo nakonec titul Legacy Of The Dark Lands (2019).

Druhé zdržení obrátilo na ruby pak celý svět, a covid protáhnul dobu vydání posledního alba o další dva roky. Nu což o to, jak v jednom rozhovoru přiznal André, tuto neplánovanou přestávku kapela využila na vypiplání nového materiálu až do mrtě, aby nám nakonec v září 2022 mohla představit svůj nový, a právem chválený, OPUS DEI (čili "dílo boží"). S celým oním zdržovacím děním si, co se týče živé prezentace alba, kapela též poradila po svém, a přes 25 let jízdy po zavedených kolejích (že se na vlastní headline turné vyráží pár měsíců po vydání alba, a další rok se vše uzavře účastí na těch nejprestižnějších festivalech) též obrátila naruby, takže první rok po vydání alba kapela strávila na festivalech, a po roce vyrazila na vlastní celosvětové turné, které započalo 21. září 2023 v domovském doupěti, tedy v Krefeldu a takřka domácím kulturním domě KuFa (KulturFabrik Krefeld). Kdy tahle celosvětová jízda skončí nevím, jisté je, že celý podzim 2023 bude kapela brázdit po Evropě a vymetat velké kluby či menší haly pro jeden až tři tisíce nadšených fanoušků. A tam kde bude zájem enormní, kapela nikdy nebyla skoupá na takovém místě odehrát dva (či tři) večery za sebou (mluvím tu o příkladech z minulosti, jakými byly třeba Hamburk, Atény či Madrid).

Poslední festivalovou akcí v tomto roce byla účast na Baltic Open Air, v německém městečku Haddeby, kde vystoupili 26. srpna, aby se v dalších třech týdnech dali doma do kupy, nazkoušeli v domovské zkušebně a vlastním studiu v the Twilight Hall (Oedt, vesnička asi 6 km od Krefeldu) celý repertoár na své turné. Jen čtyři dny po startu turné v Krefeldu dorazili Blind Guardian do polské Wroclawi, která se stala dějištěm třetího koncertu v předlouhé rok trvající šňůře. V samotném centru tohoto historického města, které bylo kdysi od roku 1327 začleněno i do Království Českého, a slulo jménem Vratislav, se dnes nachází koncertní hala A2, kam byl koncert situován. Hala mi tak trochu připomínala část bývalého průmyslového komplexu, kde se možná před lety ještě něco vyrábělo. Podobnou přízemní (výrobní) halu jsem před pár lety viděl například ve Dvoře Králové, kde jsem byl na Arakainech.

Než jsem se však do haly A2 dostal, předcházel tomu výjezd z mého města rodného a milovaného, které leží takřka na česko-polské hranici (Broumov), tudíž jsem to na koncert Blind Guardian měl z českých fanoušků možná nejblíže, pouhých 100 km. Mým původním plánem bylo vzít sebou do akce nějaké to mladší potomstvo rodu našeho, leč jak se blížil koncert, mládí nám pomalu začalo z různých důvodů odpadávat, až jsme nakonec zbyli jen mi staří pardi, já a bratr (který si čas od času vzpomene na to, že je bratrem nejenom rodným, ale i metalovým, majíce před jakoukoli takovou akcí plno keců, ale nakonec, že jel zase se mnou, nelituje). Musím pro tentokráte Lecrama uznale poplácat po bedrech, že cestu do Wroclawi zvládnul bravurně a já nevěřícně kroutil hlavou, když můj šofér zaparkoval v dlouhé řadě vozů do jediné volné díry přímo před koncertní halou.

Zatímco se v nebeském šeru před halou vinul již dlouhý několikasethlavý had fanoušků, s několika dárky jsme si to zamířili přímo k zadnímu vchodu do haly, kde v tichu a přítmí postával turné bus kapely, před kterým tou dobou s techniky vykecával basák Johan Van Stratum. Po krátkém pozdravu s Johanem se mi podařilo z útrob, kam nás zatím ochranka nepustila, vyvolat starého známého, manažera kapely Henryho, se kterým jsem před 20 lety domlouval vystoupení Blind Guardian na Fantasy Metalfestu v Pardubicích (který jsem pořádal). Jako vždy byl Henry přívětivý a vzal nás za kapelou na šatnu, kde jsme na chvíli zavzpomínali na staré dobré časy (poprvé jsme se totiž viděli na koncertě ve Vídni na jaře 1991). O předkapele toho moc nenapíšu. Že izraelská kapela Scardust vůbec existuje jsem se poprvé dověděl poté, co Blind Guardian zveřejnili její jméno, že jim budou dělat předkapelu v první polovině evropského turné. Omrknul jsem tedy kapelu na internetu už před několika týdny, abych byl v obraze, co nás čeká. Přestože technicky a instrumentálně byli kytarista a basák na velmi vysoké úrovni, a mladá pěnice s pronikavým vysokým ječákem by mohla konkurovat hasičským sirénám, jako celek působila kapela velice průměrně. Jenom jsem si potvrdil moji hypotézu, že za posledních deset let se vyrojily stovky kapel, kde jsou velice zdatní hudebníci, dokonce bych si tipnul, že snad na své nástroje studovali střední či vysoké odborné hudební školy, a když se na chvíli zaměříte na onen samotný nástroj, třeba si vezměme kytaristu či basáka Scardust, máte pocit, že po těch pražcích jezdí jak Petrucci (g) a Myung (bs) z Dream Theater, jenže co jim je to platný, když do kupy nedají skladbu, která by měla hlavu a patu, nějaký svůj příběh, něco, co by vás vzalo u srdce nebo ulpělo v šedé kůře za ušima. V každé jejich skladbě byl prostě zajímavý jeden kousek puzzle, tuhle vyhrávka, tuhle refrén, tuhle zase přechod, ale nikdy to nefungovalo jako celkový vymalovaný obraz poskládaného zvukového puzzle. Navíc jsem měl pocit, že podlehli onomu známému uměleckému klamu, když má hudebník v sobě narváno nápadů na celé album a chce je vrazit do jedné skladby, ze které nakonec vytvoří mnohaminutovou nudu (tedy pro mne). Jsem prostě retro klasik, a když se v plynoucí skladbě na povrch proderou chvilky hip hopu, techna, střídavě se syntezátorovým progrockem či hard rockovou popinou, tak to prostě nedokážu ocenit a působí to na mne velmi rušivě. Teď si připadám jak učitel, který oznámkuje pětkou nadanému žákovi slohovou práci, kde nenašel jedinou hrubku, ale při čtení příběhu trpěl a nic si z něho nepamatuje.

Už se stalo klasikou na evropském turné Blind Guardian, že kapela ve velkých klubech a halách začíná většinou kolem 21. hodiny a končí po dvou hodinách, tedy po řádném setu a jednom několika písňovém přídavku (v temperamentnějších zemích na jih od nás pak někdy i po dvou přídavcích), což vynáší celkem kolem 16 až 18 skladeb za večer. V hale A2 mohlo být při úvodních tónech otvírací pecky Imaginations From The Other Side (dle mého odhadu) kolem 1.500 hlav. Od několika posledních turné nebylo pódiové aranžmá nijak překvapující. Pozadí vévodilo obří plátno s motivem obalu alba The God Machine, které se během koncertu změnilo snad jen jedinkráte. Časem se nemění ani celkové rozestavení kapely či její pohyb, holt se musíme smířit s tím, že nám chlapci stárnou a mám ten pocit, že od minulého alba jsem přibral trochu nejenom já, ale i Hansi Kürsch. Co však kapela na pódiu rok za rokem vylepšuje, to je světelný doprovod. Jedním z vrcholů koncertu pak pro mne byl starší technik za osvětlovacím pultem (umístěným cca v polovině haly), který měl svůj post hned za zvukařem, a který během celého koncertu patřil k největším headbangers (tedy hlavobijcům), a při onom třasu a poskakování bušil zároveň prsty do ovladačů pódiového osvětlení, nehledíc na to, že během přídavku v této činnosti dosahoval takřka nirvány, tak tomu říkám světelná show. Zatímco na předchozích turné kapela hrávala skladbu Imaginations From The Other Side povětšinou až ke konci řádného vystoupení, a někdy až v přídavku, aktuální dopad na publikum, že se stala na tomto turné otvírákem, byl očividný. Vřava a strhující nálada propukla od samého počátku. To že Hansi mezi skladbami často promlouvá, to mi nikdy nevadilo. Myslím si ale, že by k totálnímu nadšení na úvod každého koncertu (posledních 30 let nevyjímaje) došlo daleko víc, kdyby kapela v rychlém sledu za sebou na úvod každého koncertu dala dvě či tři vypalovačky a teprve pak by došlo k prvnímu povídání. Když si představím, že by bez pauzy po Imaginations kapela do davu napálila ještě Blood Of The Elves, hlavobijci minimálně v první třetině haly by byli už po dvou skladbách propocení skrz na skrz. Jak je ale Hansiho zvykem, vřava po úvodní Imaginations byla zbrzděna uvítacími průpovídkami a oznamováním písně z nového alba (škoda). Já osobně z nového alba skladbu Blood Of The Elves považuji za jednu z těch průměrnějších. Jasně, je to vypalovačka s pěkným refrénem pro davový zpěv, což asi rozhodlo o jejím zařazení do turné setlistu, ale jinak mi přijdou jednotlivé části skladby tak nějak poskládané bez onoho klasického blindího plynutí. I tak měla vypalovačka za následek davové nadšení. Stalo se takřka pravidlem na koncertech Blind Guardian, že kapela po dvou či třech svižnějších skladbách prokládá show písní pomalejší, písní ve středním tempu nebo akustickou baladou.

Tak jak nám chlapci stárnou a přehoupli se do páté dekády života svého, není se co divit, a nelze tedy od nich očekávat onu mladickou zběsilost, která nám byla vlastní před 20, 30 či 40 lety. A tak jako na posledních dvou turné, zklidnění přináší tolkienovská Nightfall (vláčný refrén je pro tisícovku hrdel intonační lahůdkou). Další rychlejší kousek mne docela překvapil. Jelikož kapela před několika lety odehrála na Německém turné a ještě na některých místech v Evropě celé album Imaginations From The Other Side komplet živě, neočekával jsem vůbec, že by se na turné k novému albu nějaká další skladba, kromě titulní Imaginations From The Other Side, z tohoto alba ještě objevila. A ejhle, máme tu The Script For My Reqiem, která mi byla potěšením, neboť podle pravidla, po umírněné skladbě přijdou zase dvě vypalovačky, navodila ten správný rychlotep v mé krční žíle, jež se chvěla ozvěnou mých hlasivek řvoucích refrén "Returning of the miracles, It's my own requiem," jenže tohle byla teprve předzvěst prvního vrcholu večera, a tím byla následná pecka z nového alba Violent Shadows. Tahle nová vypalovačka pak strhla svou atmosférou prvního odvážného davového plavce (fanoušek poponášející se nad hlavami davu), a protože mám nové album za ten rok naposloucháno, tak mé hlasivky opět dostaly zabrat: "Save us, set us free, Sky dancer, down where the violent shadows breed." Po dvou vypalovačkách bez možnosti (ach jo) zateplení hrtanu horkým čajíkem, jsem i já vzal zavděk akustickou vložkou a zklidněním v podobně Skalds And Shadows. Tahle severská balada zřejmě u fanoušků nikdy nedosáhne takového kultu jako The Bard's Song nebo Lord Of The Rings, přesto si nese v sobě ono středověké kouzlo hradních bardů, kteří hradním a zámeckým pánům za kus žvance zpříjemňovali jejich hostiny a pitky. Zklidněná kapela i dav nabraly znovu sílu pro šťavnatější kousek, a překvapivě z tolkienovského alba Nightfall In Middle-Earth tu máme Time Stands Still (At The Iron Hill), jejíž refrén z haly A2 musel slyšet i Morgoth. V polovině show pak přichází další milé překvapení, opět z alba Imaginations From The Other Side, nečekaně skladba Ashes To Ashes, která je pro Hansiho dosti osobní (vypráví o smrti jeho otce). Následná Deliver Us From Evil, tedy otvírák z nového alba, je pak třetí a poslední ochutnávkou z nového alba, jenž sice nedosahuje švihu, který má riff ve Violent Shadows, ale zabijácký refrén o čarodějnických procesech v americkém Salemu vše vynahradil: "Father, deliver us from evil, Show no fear, be God's tool, Father save Salem, save the damned, Crucible of man." Je na čase, aby po třech svižnějších skladbách přinesli technici na pódium stoličky a akustické kytary, duo André a Marcus usedá a všichni tuší (a někteří už z davu vykřikují), že přichází píseň všech bardů, The Bard's Song (In The Forest), při které si Hansiho hlasivky vždy na pár minut odpočnou. Ani v hale A2 tomu není jinak. Tuším, že každý fanoušek Blind Guardian by dokázal z fleku zapět z paměti refrény od několika notoricky známých skladeb. Jsem ale jistý, že pokud byste dali za úkol takovému nadšenci do Blind Guardian zazpívat nějakou skladbu celou, dle vlastního výběru, tak si všichni vyberou The Bard's Song, neboť tuhle ikonickou baladu umí snad dnes už každý blindo-bijec. Doba řádného vystoupení se po jeden a půl hodině chýlí ke konci, což logicky sebou přináší očekávání několika závěrečných smrští. Nedočkavci pak z davu začnou vyvolávat Majesty. Žel neviděl jsem ten večer původní seznam skladeb, které kapela měla připravené, že bude hrát, ale buď tam Majesty nebyla vůbec, nebo měla přijít na řadu jindy, což dedukuji dle Hansiho překvapení, jakmile z davu zaslechl sílící prosby provolávající Majesty. V rozpacích se ohlédl po Marcusovi s otázkou, co na to říkáš? Co by tak mohl říkat beglajťák (rytmický kytarista), jehož chlebíčkem jsou právě speedové vypalovačky? Jen souhlasně pokynul hlavou, načež Hansi přidal: "Vaše přání je nám rozkazem" a ozvaly se první tóny flašinetového úvodu, připomínajícího profláklou valčíkovou 3/4 melodii od Johanna Strausse - The Blue Danube (Na krásném modrém Dunaji). Po následné smršti musel být propocený snad každý v první třetině haly, té před pódiem. Jak jsem už psal výše, na předchozích turné se většinou v této fázi show končívala řádná hrací doba vypalovačkou Imaginations From The Other Side, která je na tomto turné naopak otvírákem, takže vyvstala aktuální otázka, čím že to Blindi zakončí řádný set? A přišlo další milé překvapení a výlet do historie, ke třetímu albu a na planetu Duna, a kdo rád čte, tak už ví, že závěr obstarává Traveler In Time, jejíž jedinou nevýhodou je, že většina nových mladších fanoušků ji nemá možná tak naposlouchanou, jako my staří bardi, což mělo za následek, že úvodní popěvek nebyl tak strhující. Přesto bych se nebál setlist řádné hrací doby se třemi novými skladbami a dvěma překvapeními z minulosti pochválit.

Pauza mezi odchodem do zákulisí a přídavkem byla docela krátká, maximálně tak minutu, a dost možná i proto, že se kapele nechtělo jít na šatnu, která byla až v prvním patře, kde bylo jakés takés zázemí. Úvod přídavku jsem očekával a byl jsem si takřka jistý, že se z playbacku ozve orchestr Pražské Filmharmonie, a nemýlil jsem se. I bez živého orchestru s klávesákem, který se snaží nahrazovat ony orchestrální prvky, je Sacred Worlds naprostou peckou, a co teprve, jestli se jednoho krásného dne v budoucnu podaří kapele uspořádat druhý Blind Guardian Open Air s opravdovým živým orchestrem, což nám slibují už dlouhé roky. Já sám jsem v přídavku předpokládal, že do nás kapela navalí tři speed vypalovačky, ale mýlil jsem se. A mýlil jsem se rád. Po dech beroucím orchestrálním monumentu zůstal na pódiu s Hansim pouze Marcus, a už mi začalo svítat. Jak známo, Marcus toho za celou kariéru kapely moc nesložil, v podstatě jenom několik skladeb a do několika přispěl pár nápady, na spočítání by nám asi stačily prsty jedné ruky. Jenže když už tenhle týpek něco složí, tak to fakt stojí za to. A protože píseň, o které právě mluvím, na třetí albu složil a nahrál zcela sám, proto také teď stojí osamocen (zbytek kapely se přidává až do druhé poloviny skladby, kdy je potřeba spodek) vedle Hansiho a hladí nás elektrickou verzí Lord Of The Rings. Zasněně zpívám celou skladbu a vzpomínám na obrazy z filmové trilogie Pána prstenů. Konec rozněžnění, přichází očekávaný a strhující speed metalový závěr, přichází škrábání hlasivek, nastává chrapot a vyschlá hrdla, která opustí halu po závěrečných dvou atomovkách, bez kterých by snad každý odešel s pocitem, že něco nebylo akurát. Sám nevím, jestli a jak moc má kapela sama dnes ještě požitek z těchto dvou závěrečných smrští, které hrávají na konci vystoupení posledních 25, respektive 33 let. Avšak vzhledem k tomu, že tyhle dvě závěrečné pecky zpívá vždy celá hala, k Hansimu se na pódiu často přidává i Marcus a André, věřil bych tomu, že je to pořád ještě baví. Je na čase vyrazit domů a celou cestu si nechat v hlavě rezonovat Valhallaaaaa ("Valhalla - Deliverance, why've you ever forgotten me") a Mirror Mirror ("Mirror Mirror on the wall, True hope lies beyond the coast, You're a damned kind can't you see, That the winds will change").

Redaktor: Milan Škoda (10. října 2023)
Zdroj: Český fanklub Blind Guardian

Nový Spark
venku od 1. března
Kalendář akcí
06.03. AMARANTHE, DRAGONFORCE, INFECTED RAIN
06.03. AVATAR
08.03. WARKINGS
08.03. MESHUGGAH
08.03. PROTHEUS, KOMUNÁL
09.03. PROTHEUS, KOMUNÁL
11.03. IDLES
13.03. AVATAR
14.03. THERION
14.03. FIREWIND, MASTERPLAN
A co FAKKER!?
logo
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace