DOKKEN, 5. 11. 2025, West Hollywood, Whisky a Go-Go
DÝCHÁNEK 50 % (DIE HARD FANS 65 %)
Pro kontext recenze bych rád uvedl, že na DOKKEN jsem na rozdíl od umělců z většiny mých předchozích recenzí nevyrostl, nicméně za poslední dva roky jsem se do nich opravdu dostal a jejich desky z osmdesátých let beru jako to lepší, co v rámci žánru a doby bylo v LA vyprodukováno. Kapela nikdy nezaznamenala stejný komerční úspěch jako třeba MÖTLEY CRÜE anebo VAN HALEN, nicméně měli několik úspěšných singlů a speciálně v LA jsou doteď vnímáni jako domovská kapela, kterou hodně lidí vidělo v začátcích i v době největší slávy.
Frontman Don Dokken si v posledních pár letech prošel zdravotním peklem, kdy po mrtvici a nezdařené operaci ztratil schopnost hrát na rytmickou kytaru, přišly problémy s chůzí, a tak oznámil, že to nejspíš bude poslední turné. To jsem si nemohl nechat ujít.
Jako u spousty kapel z této doby se po mnoha vnitřních problémech současná formace skládá kromě Dona pouze z lidí, kteří tam nehráli v dobách největšího úspěchu, nicméně jsou to velmi solidní hráči, kteří jsou skvěle sehraní a primárně bych rád vyzdvihl kytaristu Jona Levina, který už od roku 1998 pevně drží otěže a skvěle zvládá kytarové party složené legendárním Georgem Lynchem, který je považován za kytaristu úrovně Jakea E. Leeho anebo Warrena DeMartiniho, a také basáka Chrise McCarvilla, který znatelně pomáhal zpěvákovi s vokály, kdykoliv se dalo.
Klub Whisky a Go-Go, ve kterém kapela stejně jako mnoho vrstevníků kdysi začínala, byl solidně narván, řekl bych téměř vyprodán a po dvou lokálních předkapelách se začalo přitápět pod kotlem. Koncert začal až někdy kolem jedenácté hodiny večer skvělou písní z alba „Back for the Attack“, a sice „Kiss of Death“. Kapela sršela energií, ale z boku pódia bylo vidět, že zpěvákovi museli pomáhat dva asistenti po schodech dolů. Byl jsem obeznámen s jeho současnou pěveckou kondicí, viděl jsem YouTube videa z poslední doby, nicméně naživo bylo opravdu slyšet, že naprosto ztratil rozsah a sílu hlasu, většina koncertu byla spíš odmluvena než odzpívána a ne jenom proto, že by bylo vše v nižším rejstříku, převážně byly melodie změněny a písně zněly o dost odlišněji, než je člověk zvyklý z desek. Tady bych se vrátil k mému předešlému komentáři, že basák zachraňoval refrény a taky určité zásadní pasáže, nicméně většina slok byla téměř nepoznatelná. Netrhalo to ale uši v porovnání s Davidem Lee Rothem, který se naopak snaží zpívat výše než na původních nahrávkách, avšak hlas to nezvládá. Za pozitivní stránku věci ale považuji to, že jde Don Dokken s kůží na trh v syrové formě, na rozdíl od například Paula Stanleyho z KISS, který celou poslední tour podváděl a většina jeho vokálů byla přednatočená a upravená ve studiu, takže velmi „ANTI ROCK’N’ROLL“, a z toho důvodu jsem také odmítl poslední tour KISS navštívit. Setlist byla pecka za peckou, z novějších desek byly zahrané jen tři skladby, zbytek byl opravdu jen „best of DOKKEN“, což jsem v případě svého prvního koncertu této kapely uvítal.
Na závěr bych to zhodnotil tak, že to byl fajn koncert, bylo vidět, že tam nikdo nešel s nereálnými představami a bylo to spíše o tom zavzpomínat si na dobu mládí. Většina lidí v davu byla o generaci starší než já a šli si tam zazpívat s Donem a užít si tu nostalgii. Zamrzela nepřítomnost George Lynche, který se sporadicky objevuje s DOKKEN na přídavky a objevily se zvěsti o tom, že na jejich domovský koncert přijde, bohužel se tak nestalo. Netuším, zdali se kapela ještě někdy vrátí do Evropy, vloni kvůli zdravotním problémům zrušili první plánovaný koncert v Česku na festivalu. Pokud se tak stane, tak bych doporučil koncert jen skalním fanouškům, pro ostatní by to mohlo být spíše zklamání.
Autor: Ruben Theodor Kovalsky
