Zahájení druhého dne obstarali slovenští symfonici SYMFOBIA, jsa vystřídáni progresivnějším pohledem na věc v podání norských CHONTARAZ. Moderní fúzí metalu a elektroniky a party vibe přinesla dvojice KING SATAN a ARCTIS, každá z kapel na to šla z odlišného konce, nicméně na rozjezd dne a rozpohybování publika zafungovaly bezchybně.
Řečtí poslové temnot W.E.B. kombinují black a temný death metal s gotickými náladami a mohutnými orchestrálními aranžmá na typicky řecký způsob. Řeklo by se, že na stokrát přeoraném poli už nic smysluplného vyrůst nemůže, ovšem W.E.B. jsou dokladem faktu, že Řecko má stále na poli extrémního metalu co nabídnout. Sice vypudili pár melodiků, na které už byli W.E.B. příliš hustí, nicméně ti, kteří zůstali až do konce, rozhodně neodcházeli zklamaní. Náladu melodikům spravili němečtí matadoři BRAINSTORM s novým bubeníkem. Sice jsem byl upozorněn, že BRAINSTORM už nemají takovou gólovou střelu jako kdysi a ať tam radši vůbec nechodím, ale nebudeme stahovat kalhoty ještě daleko před brodem. Co vám budu povídat, je to tam, naživo jsou BRAINSTORM parní válec, ať jim kdo chce kope hrobeček. Přesedáme z nákladního vlaku do naleštěného expresu.
ANGUS MCSIX mi bylo trochu líto, jaký hic jim musí být pod výpravnými kostýmy. Na energii a švih vystoupení to však nemělo žádný vliv, a ačkoliv jsem nastavením uší poněkud jinde, naživo jsem v pohodě a při pohledu do publika a po prohození pár slov s ostatními se mi dostává poučení, že tomu nerozumím, ANGUS MCSIX je přece top. Tisíc lidí, tisíc chutí, a tak to má být. VISIONS OF ATLANTIS jsou kapelou, se kterou jsem se úspěšně míjel a míjet asi nadále budu. Muzikálová atmosféra a pirátská image dohromady ale v živé podobě skvěle funguje a já se vlastně cítím docela příjemně.
Bratři Cavalerovi, to je návrat do mých středoškolských let a pokud k tomu burácí naprosté pecky z alba „Chaos A.D“, je cestování časem hotová věc. Max shodil Krakonošův vous a poněkud pohubl, navlečen v mikině v českých barvách sršel energií stejně jako celá kapela, která šlapala jako perfektně seřízený stroj. Lze samozřejmě namítat, jak mi bylo během show od plic řečeno, že SEPULTURA je hlavně „Beneath“ a „Arise“, zbytek už jakože nestojí za příliš, ovšem z druhé strany slyším výkřiky nadšení a do písmenka naučené texty. Obrigado, irmãos!
Následoval většinový úprk z prostoru před stagí, protože Vizovice zahalila bouřková mračna a do poslední chvíle nebylo jisté, zda finští THE RASMUS začnou hrát včas. Nakonec se žádná obrovská katastrofa nekonala, vydatně sprchlo jen pár desítek minut a pak opět vše běželo jako na drátkách. Energičtí Finové se museli pár písniček rozehrát a rozezpívat, ale když díky reakcím publika dostali řádné sebevědomí, bylo jasné, že kapela, která okupovala svými hity „No Fear“, „In the Shadows“ nebo „Livin‘ in a World Without You“ česká mainstreamová média na začátku nového tisíciletí, rozhodně není za zenitem – naopak s novou kytaristkou Emppu chytila druhý dech. A dokonce dokáže utáhnout i velké publikum na Masters of Rock. Fanoušci museli být spokojení, ostatní si možná vzpomněli na pár písniček, které kdysi nemohli minout, a tak se bavily všechny generace.
Co říct z mé strany k IN FLAMES? Je to dobrodružství od druhého alba až do dnešních dnů a mějte mě klidně za slabomyslného jedince, ale zatím jsem jim sežral každou desku, jak se říká i navijákem, i když to sem tam chvíli drhlo. Hodinu a půl trvající „best of“ pokrývalo převážnou část diskografie a ani jednoduše nemohlo zklamat. Skvěle naladěný Anders Fridén stejně jako jeho letitý souputník Björn Gelotte a zbytek kapely vytvořili struhující, jiskřivou a emocemi napěchovanou atmosféru, které prostě nešlo uniknout. Nadšenou diskusi, ze které desky ta která skladba je, včetně poněkud kontroverzního amerického zvuku IN FLAMES posledních dvou až třech deskách, beru jako milý bonus.
Text: Jirka Vacek, Šárka Urešová
Foto: Jirka Platzer
