Rubriku Galerie Titánů v zářijovém Sparku opanoval tuzemský MOTORBAND, který slaví čtyřicet let na scéně. Rozhovor s kytaristou Liborem „Máčou“ Matejčikem byl natolik výživný, že se ani celý na stránky tištěného časopisu nevešel. Proto vám další vzpomínky na historii tuzemské legendy přinášíme na našem webu!
Celý rozhovor a recenze všech desek kapely najdete v aktuálním Sparku. Seženete ho v každé dobré trafice nebo na Sparkshopu!
U alba „Heart of the Machine“ mě už v době vydání zarazil jeho zvláštně drnčivý zvuk. Co se tehdy při produkci „porouchalo“? A není v plánu tuto poruchu někdy v budoucnu ještě odstranit, protože skladby na této desce jsou vynikající?
Ano, ten zvuk byl hodně diskutovaný už v době vydání a upřímně – dnes už nemám problém říct, že právě mastering byl nejslabším místem celé desky. Samotné nahrávky, aranže i výkony muzikantů byly podle mě velmi dobré a dodnes si myslím, že skladby na „Heart of the Machine“ patří k tomu nejlepšímu, co MOTORBAND natočil. Jenže tehdy byla doba takzvané „loudness war“, kdy se spousta producentů snažila udělat desku co nejhlasitější za každou cenu. Výsledkem bylo obrovské překomprimování masteru a z dnešního pohledu je dynamika alba opravdu hodně zborcená. Ten drnčivý, přetlačený zvuk je důsledkem. A paradoxně je to o to větší škoda, že hudebně měla deska velký potenciál a recenze byly tehdy velmi silné. Zahraniční webziny hodnotily album kolem 80 % - osm z deseti bylo na českou metalovou desku krásné hodnocení. K otázce, zda někdy vznikne nový remaster, můžu teď akorát říct, že bych byl hodně šťastný, kdybych tu příležitost dostal. Myslím si, že skladby by po zvukové stránce doslova ožily. Takže takovou myšlenku rozhodně úplně nezavrhuju, ale bohužel se stále pohybujeme v oblasti „nemožné“, neboť producent Jan Němec už nežije a původní stopy songů už pravděpodobně nezískáme.
O tom, že MOTORBAND je snad předurčen odrážet různé překážky, jsem se na vlastní oči přesvědčil na prvním ročníku Hellpdays ve Frýdku-Místku. Hráli jste tam jako pravý headliner, skvělá show, nasazení a do toho neskutečná průtrž mračen a úprk lidí pod jakékoliv přístřeší. Říkal jsem si, že osobně bych možná zahodil nástroj do blízké přehrady. Teď tedy mám možnost se konečně zeptat i tebe, co se ti v tom lijáku honilo hlavou?
Upřímně? V první chvíli jsem si říkal něco hodně sprostýho. (smích) Protože to byla přesně situace, kdy člověk několik týdnů nebo měsíců něco připravuje, kapela jede naplno, atmosféra je skvělá… a najednou přijde apokalypsa. Pamatuju si, že jsme stáli na pódiu, kolem nás se valila voda, lidi utíkali pod přístřešky a já měl na pár vteřin pocit absolutní bezmoci. Člověk si v takovou chvíli říká: „To si ze mě už fakt někdo nahoře dělá prdel.“ Ale zároveň je zvláštní, že právě takové momenty si pak člověk pamatuje nejvíc. Protože tam najednou nešlo o dokonalý koncert nebo ideální podmínky. Šlo o to, jestli to kapela psychicky ustojí a jestli bude hrát dál navzdory všemu. A možná právě to je celý MOTORBAND. (smích) Za těch čtyřicet let jsem zažil tolik pádů, problémů a absurdních situací, že mě už asi jen tak něco nerozhází. Někdy mám pocit, že čím větší překážka přijde, tím víc nás to nakonec semkne. Takže ano… v tu chvíli jsem měl chuť hodit kytaru do přehrady. Ale dnes na to vlastně vzpomínám s úsměvem.
Kamil Střihavka zběhl k muzikálům, Milan Daim se rovněž zhlédl v jiných k popu inklinujících žánrech. Napadá mě tedy, zda jsi kolem sebe vždy měl dost aktivních muzikantů – metalistů či aspoň těch, kteří (jak padlo v jednom díle Kamilových Ikon) nepotřebovali ve skladbě blues a onu symbolickou foukací harmoniku?
To je zajímavá otázka a vlastně docela přesně vystihuje dobu, kterou český rock a metal po revoluci procházel. Spousta muzikantů tehdy začala hledat nové cesty, někdo šel víc do mainstreamu, jiný do muzikálů nebo popovější muziky. A já to vlastně chápu. Hudební svět se najednou úplně změnil a každý se s tím vyrovnával po svém. Osobně jsem ale měl vždycky nejblíž k tvrdší rockové muzice postavené na riffech, energii a silných melodiích. Samozřejmě mám rád spoustu stylů a nikdy jsem nebyl ortodoxní metalista, který poslouchá jen rychlost a tvrdost. Na druhou stranu je pravda, že ne vždycky bylo jednoduché najít kolem sebe lidi, kteří chtěli dlouhodobě zůstat právě u hard rocku a heavy metalu. Hodně muzikantů časem přirozeně tíhlo k jiným stylům nebo k muzikantsky „bezpečnějším“ cestám. A možná právě proto měl MOTORBAND tolik různých období a tolik personálních změn. Ale zpětně vidím jednu důležitou věc – ať už se kolem mě střídali různí muzikanti a zpěváci, já jsem vždycky chtěl, aby v MOTORBANDu zůstala energie, tah a emoce tvrdé rockové muziky. To byl základ, od kterého jsem se nikdy úplně nevzdálil.
Když bychom se ještě zdrželi u muzikálů, spousta zpěváků MOTORBAND má s nimi zkušenosti. Po čase mi však přišlo, že právě v okruhu muzikálových pěvců se objevuje určitá rutina – stejná hlasová průprava, zřejmě stejní vokální kouči. Není to poté pro kapelu poněkud limitující?
Myslím, že hodně záleží na konkrétním člověku. Muzikál sám o sobě podle mě není problém. Naopak – spousta muzikálových zpěváků má obrovskou hlasovou disciplínu, techniku a profesionalitu. A v některých případech může být taková průprava pro rockového zpěváka velká výhoda. Na druhou stranu je pravda, že když člověk poslouchá některé muzikálové zpěváky, často tam slyší podobný způsob práce s hlasem, výslovností nebo výrazem. Je to logické – hodně z nich prochází podobnou školou, spolupracuje se stejnými pedagogy nebo hlasovým vedením. A pokud se to přežene, může to rockovou muziku trochu „uhlazovat“. A právě tady je podle mě důležité, aby zpěvák neztratil vlastní osobnost a přirozenost. Rockový frontman podle mě nemusí být technicky dokonalý. Důležitější jsou emoce, charisma a schopnost přenést energii na lidi. Láďa Korbel byl typický muzikálový zpěvák a bylo to slyšet i v jeho projevu. Kamil šel do muzikálů až později, někdy kolem roku 1994, kdy už měl dávno vybudovaný svůj vlastní charakteristický styl. A Petr Kutheil je zase trochu jiný případ – je studovaný zpěvák, má techniku i rozsah, ale zároveň v sobě pořád má rockovou energii a přirozenost, což je podle mě velmi důležité. V muzikálech už dávno skončil. Takže bych neřekl, že muzikály jsou automaticky limitující. Spíš záleží na tom, jestli si zpěvák i přes všechnu techniku a průpravu dokáže zachovat vlastní tvář. A to není vůbec jednoduchý.
Naposledy se ohlédnu k dokumentu „Restart“. Tvoji spoluhráči se zde zmínili, že jsi značně netrpělivý, pokud věci nejdou rychle. Platí to stále nebo už umíš vyčkávat? (smích) To na mě asi sedělo vždycky a myslím, že do určité míry to platí pořád. Já jsem člověk, který když pro něco hoří, chce věci posouvat dopředu a těžko snáší stagnaci, alibismus nebo nekonečné řešení bez výsledku. Možná je to i tím, že jsem sportovec a dlouhá léta jsem dělal profesionálně hokejového trenéra. Tam člověk musí rozhodovat rychle a jít za výsledkem. Na druhou stranu musím říct, že věk a všechny ty životní i muzikantské pády mě dovedly k větší trpělivosti. Dřív jsem měl pocit, že všechno musí být hned. Dnes už vím, že některé věci potřebují čas, správné lidi a správný okamžik. A možná je právě MOTORBAND důkazem, že jsem se to aspoň částečně naučil. Protože kdyby mi bylo dvacet nebo třicet, asi bych po některých rozpadech kapely definitivně bouchl dveřmi a šel pryč. Jenže já to pokaždé znovu rozjel, i když to někdy vypadalo skoro nemožně. Takže ano – pořád jsem netrpělivý člověk. (smích) Ale dnes už vím, že některé velké věci uzrávají dlouho. A možná právě proto má sedmý návrat MOTORBANDu po těch letech takovou sílu.
Kde bys rád viděl MOTORBAND dejme tomu v roce 2030?
Po tom všem, co jsme s MOTORBANDem zažili, už dneska nepřemýšlím stylem „musíme dobýt svět“ nebo mít za každou cenu obrovské hitparádové úspěchy. Ve svém věku už člověk začne některé věci vnímat trochu jinak. Já bych hlavně chtěl, aby byl MOTORBAND v roce 2030 pořád aktivní, silný, a aby kolem něj pořád byla energie, kterou cítím právě teď. Abychom hráli koncerty, které mají atmosféru, aby lidi chodili na MOTORBAND proto, že vědí, že dostanou poctivý, emotivní a živý rockový koncert. A samozřejmě bych si moc moc přál, aby současná sestava vydržela pohromadě co nejdéle a aby nám taky drželo zdraví! Po všech těch personálních změnách, které kapela za čtyřicet let zažila, dnes mnohem víc vnímám hodnotu stability, dobrých vztahů a společné energie. A pokud bych měl být úplně upřímný – byl bych rád, kdyby se jednou o MOTORBANDu mluvilo jako o kapele, která se po všech pádech dokázala znovu zvednout a důstojně vrátit. Myslím, že v posledních dvou letech jsme k tomu udělali obrovský krok.
Rozhovor: Jan Kozák
