Diskografie německého kytaristy Axela Rudiho Pella s trochou nadsázky připomíná dlouhý nákupní seznam. Od konce osmdesátých let minulého století vydává bochumský rodák jednu nahrávku za druhou, řadové desky prokládá alby zaměřenými na disciplínu, v níž ARP vyniká – rockové balady klasického střihu. Z jeho odpovědí lze úspěšně odhadnout, co ho těší a k čemu zaujímá rezervovanější postoj. Nahlédněte s dubnovým Sparkem do světa muzikanta, jenž s jistotou aspiruje na postavení jednoho z bardů hard rocku.
„Vytvořil jsem si svůj vlastní styl hry, vlastní zvuk. Posluchač nezůstane dlouho na vážkách, velmi brzy si uvědomí, že slyší právě mě. Jakmile si někdo pomyslí, že nejspíš poslouchá Axela Rudiho Pella, s největší pravděpodobností budu struny rozechvívat skutečně já. Samozřejmě, kytaru vnímám coby pevnou součást své duše. Když hraju sólo, odráží se v něm emoce, jež mě inspirovaly k jeho složení,“ říká v dvoustránkovém rozhovoru.
