Vydejte se s námi zpět do loňského listopadu, kdy v Praze vystoupili slovinští LAIBACH. Reportáž Martina Čermáka vám navodí vzpomínky na nezapomenutelný večer, nebo naladí na další vystoupení kapely!
LAIBACH
Praha, Divadlo Hybernia, 20. 11. 2023
Mráz přichází z Trbovlje
Noc, po které se nerozední
Noc, po které se nerozední?
Kázání pro soudný den
Tak pravili... LAIBACH
LAIBACH po více než 43 letech na scéně chytili ne druhý, ale asi třicátý dech... a vypravili se na takřka nekonečné turné – jednu z jeho zastávek zažil loni v říjnu pražský Palác Akropolis a druhou takřka přesně o 13 měsíců později Divadlo Hybernia. Kapela, která při každém rendez-vous překvapí zcela odlišným konceptem, setlistem a v podstatě i hudebním stylem, tentokrát překvapila tím, že odehrála – až na jemné nuance – prakticky to samé co loni. Zásadní rozdíl tím pádem představovalo samotné místo konání a jeho uspořádání, dnes čistě k sezení. Akce tím dostala punc důstojnosti a zároveň divadelnosti – obojí slovinským avantgardistům sluší a padne jako ulité. A i publikum si nejspíš mohlo celý set vychutnat jinak než v přelidněném a vydýchaném klubu.
Precizně koncipovaný více než dvouhodinový večer byl rozdělen do tří dějství. Úvodní čtyřicetiminutovka je opět zasvěcena kompletnímu koncertnímu provedení maxisinglu „Love is Still Alive“. Pro nás, co jsme zažili i loňskou Akropoli, už tedy není šokem ani stejnojmenný country otvírák v podání čerstvé laibacherské pěnice Donny Mariny Mårtensson, ani image frontmana Milana Frase v glitrovém saku a stetsonu à la kovboj z Las Vegas. V osmi verzích kapela zmíněnou skladbu před očima diváků postupně obrábí a přepracovává k nepoznání – ani nevíte jak a z country je najednou minimal trance nebo space ambient, abychom se před pauzou opět vrátili trochu nohama na zem... Výborně šlape aktuální sestava s živými bicími, kytarou/basou a syntezátorovým dvojzápřahem. A tradičně všeobjímající je projekce, tentokrát promítaná nejen za kapelu, ale i na boční stěny a často zredukovaná až na geometrickou abstrakci protkanou šerosvitovým světelným designem.
Po digitálkami odpočítané pauze nastává druhé – a zásadní – dějství, kde LAIBACH nastavují svoji nejklasičtější tvář. Studenou, ponurou, minimalistickou. Ikonická je v tomto smyslu třeba „Das Nachtlied I“, kde Fras svým basbasem hypnoticky opakuje pouze „Dunkel... Dunkel ist die Nacht“ (Temná... temná je noc). Ostatně celé album „Also Sprach Zarathustra“ znovu poukazuje na sepětí kapely s divadlem a scénickou hudbou, protože jde o soundtrack k představení na motivy díla Friedricha Nietzscheho. „Ordnung und Disziplin“ zase vychází z tvorby dramatika Heinera Müllera. Ve „Sketches of the Red Districts“ se kapela pro změnu vrací ke svým kořenům a mládí – do industriální scenérie černého srdce Jugoslávie, rodného města Trbovlje, v dobách hlubokého komunismu: „Glück auf!“ (hornický pozdrav „Zdařbůh!“) nebo sarkasticky pojmenovaná dumka „Lepo – krasno“. Vrcholným momentem, který v sobě spojuje pocity děsu i povznesenosti, jsou potom tři archaické industriální hymny – „Smrt za smrt“, „Krvava gruda – plodna zemlja“ a „Ty, ki izzivaš“, nově uchopené a rearanžované na nedávno vydaném albu předělávek sebe sama „Revisited“. Fras zaříkává, hrozí a káže, jako by vedl liturgii pro zbytky lidstva v soudný den, a celá Hybernia sedí jako přibitá, ani nedutá a jen mu zobe z ruky.
Ve třetí části přichází i další nezbytná součást prezentace LAIBACH – svébytné a svérázné coververze, s politickým podtextem a nezbytnou mírou provokace. „The Future“ od Leonarda Cohena zní, jako by ji mistr napsal přímo na míru slovinským kolegům. Jak jinak, když v ledově oddeklamovaném šansonu najdete verše jako: „Vrať mi Berlínskou zeď, vrať mi Stalina a svatého Pavla / Viděl jsem budoucnost, bratře: Je to vražda!“ Ještě mrazivější je ovšem aktuální vyznění protestsongu „Sympathy for the Devil“ od ROLLING STONES, zejména když do projekce nastříháte Putina, aby opravdu nikdo nezůstal na pochybách: „Trčel jsem v Petrohradě / Když jsem viděl, že nadešel čas na změnu / Zabil jsem cara a jeho ministry“... Na koncerty LAIBACH si zkrátka nechodíte pro úsměvy, optimismus či pohlazení na duši. Přesto Milanovu rozlučkovou, do ticha pronesenou trumpovskou narážku „make Earth great again“ lze číst i jako pozitivní vzkaz – nebo spíš připomínku, že je to opravdu jen na nás. Závěrečná „Engines of Survival“, tedy přídavek přídavku, už je takovým chilloutem na odchodnou, abychom se z neradostné umělecky uchopené a zrcadlené reality přenesli zpět do té rovněž neradostné, ale naší.
Text: Martin Čermák
Foto: Jakub J
