Springsteenova elegie
Před rokem Bruce Springsteen onemocněl a pražský koncert se svou E-STREET BAND musel o rok odložit. Mezitím onemocněla jeho americká domovina, a „The Boss“ tak do Česka přivezl nekompromisní a jasné poselství – o svobodě, demokracii a boji proti autoritářství. Nešlo přitom o náznaky, ale doslovné apely – kázání připravené, nacvičené a otitulkované pro veškeré publikum. V době, kdy se politika píše verzálkami v postech na sociálních sítích, pro subtilnost není prostor. Z písně, po níž Springsteen tituloval celé turné, tedy „Land of Hope and Dreams“, se stal svého druhu protestsong, zatímco naléhavost „Born in the U.S.A.“ odválo těch pět dekád, po které nám už Springsteen „zpívá o Americe, která je skutečná“.
Dlouhá léta se na něm přitom takřka nepodepsala, snad jen v pochopitelné menší pohyblivosti po pódiu a absenci vyložených skopičin. Pěvecky mu to v Praze zaskřípalo snad jen jednou – právě u jeho nejslavnější písně, kterou už zkrátka a dobře neuzpíval. Co ale jeho hlas místy tratil na sirové síle, získal na chraplavém charismatu a barvě. To bylo krásně slyšet třeba při „Youngstown“, „The River“ nebo „House of a Thousand Guitars“. Na energii Springsteen obdivuhodně neztrácí – i v Praze několikrát sešel k publiku a v těch momentech bylo patrné, jak ho živá hudba nabíjí –, aby v téměř šestasedmdesáti letech hrál skoro bez vydechnutí tři hodiny a až téměř na samotný závěr si nechal energické pecky jako „Dancing in the Dark“, „Born to Run“ nebo cover „Twist and Shout“.
V tom všem ho podpořila stále excelentní E-STREET BAND, zejména kvarteto instrumentálních démonů, kteří si nejednou uzmuli show sami pro sebe: kytaristé Steven Van Zandt a Nils Lofgren vystřihli několik úchvatných sól, druhý jmenovaný vyrazil dech během „Because the Night“, bubeník Max Weinberg si užil vložku v „Born in the U.S.A.“, zatímco saxofonista Jake Clemons – synovec zesnulého Clarence Clemonse, jenž spoluudával tvář kapely dlouhé dekády a v Praze ho spolu s dalšími připomněla vzpomínková projekce během „Tenth Avenue Freeze-Out“ – protkal sóly celé vystoupení a po zásluze opouštěl pódium jako předposlední, pouze před samotným Bossem. Šlapalo to ale celé početné kapele, přičemž celkový dojem ještě podtrhlo precizní nazvučení, v němž jednotlivé nástroje i doprovodné vokály mohly vyniknout. A nejednou se blýsklo i publikum o šedesáti tisících hlavách – mimo jiné chorálovým doprovodem „Badlands“. Aby taky ne, když ti nejvěrnější fanoušci deset dní předcházejících koncertu strávili, jak už je u „springsties“ dobrým zvykem, pečlivou organizací toho, kdo získá právo na první řady.
Springsteen do Prahy – s největší pravděpodobností už na rozloučenou – přivezl americký sen, svou rock’n’rollovou „Promised Land“ se vším všudy, včetně bezbřehého optimismu, že trumpismus je jen horečka, ze které se jeho domovina vylízá – i když si to třeba vyžádá „Long Walk Home“. Poetickou třešničkou večera bylo, když se – nějakých osmnáct hodin poté, co americký prezident v silném dešti nerudně pozoroval parodii na vytouženou vojenskou přehlídku, zatímco miliony Američanů vyšly do ulic, aby nekorunovaného krále odmítly – během písně „Rainmaker“ vydatně rozpršelo. Snad aby bylo naprosto jasné, kdo je šarlatán slibující hory doly a komu jde o lidskost, empatii a lepší svět.
Text: Adam Musil
Foto: Pavla Hartmanová
