Poppy, OCEAN GROVE, FOX LAKE
24. 3. 2026 – SaSaZu, Praha
65 % řinčení pod kotlem
Přestože navenek působí chladně, patří POPPY mezi nejžhavější želízka v moderním metalu. Její fanynky a fanoušci zejména z gen Z ji uctívají jako modlu. O jejím ohromném potenciálu svědčí i to, že byla už dvakrát nominovaná na Grammy, vydala parádní singl s Amy Lee z EVANESCENCE a Courtney LaPlante ze SPIRITBOX, nahrála pecky s BAD OMENS a KNOCKED LOOSE a předskakovala už třeba LINKIN PARK. Na to, že zpěvačka s občanským jménem Moriah Rose Pereira původně začínala tvorbou videí na YouTube, to dopracovala už sakra daleko a míří ještě mnohem výš. Avšak svým loňským setem na festivalu Rock for People, který odzpívala sotva na půl plynu, mě tehdy mírně řečeno zklamala, a tak jsem čekal, jak se předvede v SaSaZu, kde tři měsíce po Štědrém dni odehrála svůj první koncert u nás v pozici hlavní hvězdy večera. A protože ráda boří žánrové hranice, přizvala si jako support australské nu-metalisti OCEAN GROVE a americkou hardcore smečku FOX LAKE.
Už při první předkapele však v SaSaZu řádil zvukový šotek. Přesto dokázali coloradští FOX LAKE svým mixem hardcoru, metalcoru a nu-metalu s rapem slušně rozpumpovat plnící se klub. Když ale frontman Nathan Johnson rapoval, nebyl přes ostatní nástroje vůbec slyšet. Než ho zvukař v půlce jejich půlhodinového aspoň trochu zesílil, tak ho do té doby přeřvával basák svými back vokály, což působilo úsměvně. Přesto všechno už se v davu rozjelo několik circle pitů a dokonce se našlo i pár odvážných crowdsurferů, takže některým ty patálie ohledně zvuku očividně ani nevadily.
Australští OCEAN GROVE pak začali sympaticky, když jejich frontman Dale Tanner při nástupu na stage zažvatlal „Ahoj, Praha!“. Ačkoliv na mě jejich nu-metal říznutý popem a elektronikou působil až příliš genericky, nedá se jim upřít, že do jejich čtyřicetiminutového setu dali všechno. Čím dál víc zpocení fanoušci jim jejich energii vraceli i s úroky. Skákali do rytmu, moshovali a zvedali ruce na povel. Jen jsem nepochopil, proč když zpěvák vyzval, ať jim fanoušci svítí při jedné z písní svými telefony, zůstalo v sále rozsvíceno, takže výsledný efekt byl nula. Nejvíc mě naopak nadchlo, když si Dale vzal baskytaru od Brenta „Twiggyho“ Huntera, který se tak na jeden song stal z basáka frontmanem a Dále hrající na basu mu na oplátku dělal křoví back vokály. Jejich set mi přišel taky až moc „vohulený“, ale aspoň se už vokály neztrácely mezi nástroji. Na můj vkus pak Tanner až moc často používal větičku „We love you!“, což tím pádem působilo víc pozérsky než upřímně. A když ke konci prohlásil, že děkují za možnost zúčastnit se tohoto turné metalové královně POPPY, tak jsem jen nevěřícně zvedl své obočí, protože chlapec asi neví, jak dlouhá fronta se na tento trůn stojí.
Set éterické Američanky začal krátce po deváté, když z repráků zazněl tajemný hlas a na obří obrazovce se objevila pouze jeho zvuková vlna. Tenhle „vypravěč“ k nám ještě několikrát promluvil během koncertu. Trochu mi to připomínalo koncept, kdy během koncertu BMTH promlouval k lidem avatar AI. Po působivém intru už nastoupila tentokrát maskovaná (a ne zakuklená) kapela v čele se zpěvačkou v bílých krajkových šatech, která se svíjela kolem svého třpytivého mikrofonu. Publikum od začátku šílelo a pomáhalo POPPY se zpěvem tam, kde nebyla kvůli tomu darebákovi zvukovému šotkovi pořádně slyšet. A když zrovna nestála na vyvýšených plošinách, nebyla malá zpěvačka ani pořádně vidět. Zato když přešla z čistého zpěvu do svého typicky štěkavého growlu, hned jste věděli, že tam pořád je. Poměrně nudné videoprojekce se pak ztrácely v záplavě světel a mezihry set zbytečně rozkouskovaly. Nejefektivněji tak působily ledové proudy mlhy vystřelované ke stropu z CO2 děl. Z letošní novinky „Empty Hands“ zazněly kupodivu jen čtyři kousky, většinu setlistu opanovala předchozí fošna „Negative Spaces“ a z těch předchozích zaznělo skladeb až žalostně málo. POPPY byla pěvecky jistější než loni na RfP, víc si koncert užívala, přesto byla její pódiová prezence rozpačitá. Klasicky moc neřečnila, jen svými rýpanci vyhecovala větší circle pit než o den předtím v Budapešti, načež prohlásila, že se k nám tedy během příštího turné „možná vrátí“. Možná? Fakt nevím, co víc by chtěla, když její oddaní fans celou dobu zpívali a moshovali jako o život. Circle pity byly místy fakt obří, od pódia až téměř ke zvukaři, k čemuž ale pomohl i fakt, že SaSaZu dokázala zaplnit jen tak ze 70–80 %. Za to nasazení patří všem těm nadšeným klukům a dívkám v publiku velký respekt! Když POPPY po hodině a deseti minutách (včetně pauzy, kdy se nechávala vytleskat na jeden přídavek) nadobro odkráčela z pódia, nemohl jsem se ubránit dojmu, že by si její fans zasloužili ještě tak půlhodinu navíc. Vždyť jen z její aktuální desky klidně mohla přihodit minimálně další tři kousky.
Zatímco její zpocení příznivci čekali v dlouhých frontách na šatnu a vypadali spokojeně, já byl z jejího výkonu bohužel opět zklamaný. POPPY prostě do svých koncertů zatím nedává vůbec nic navíc a kvůli tomu pak působí naživo průměrně, což je v kontextu jejích skvělých desek a songů ohromná škoda. Je sice super, že přivedla k tvrdé hudbě spoustu mladých posluchačů a posluchaček, a že se na jejích koncertech potkávají milovníci metalu všech generací, ale jestli chce tahle ledová princezna jednou opravdu dosáhnout na trůn a stát se královnou metalu, má se od svých starších a zkušenějších kolegyň ještě sakra co učit.
Autor: Kamil Dočkal
Foto: ADAMROSS WILLIAMS
