JINJER, UNPROCESSED, TEXTURES
19. 2. 2026 - Roxy, Praha
100% destrukce
Naposledy u nás měli ukrajinští JINJER samostatný koncert na podzim roku 2021, tedy než začala v jejich domovině po ruské invazi z roku 2022 zuřit válka. Po bezmála čtyřech a půl letech se nyní vrátili na místo činu do pražského Roxy, aby českému publiku předvedli, jak mezitím vyrostli a představili nám naživo songy z jejich nadupané loňské páté řadovky „Duél“. O tom, že se kapela v čele s nezaměnitelnou Tatianou Shmayluk řadí mezi nejoblíbenější metalové formace s frontwoman současnosti, svědčí i fakt, že bylo beznadějně vyprodáno.
Klub byl nezvykle hodně zaplněný už během první kapely, protože večer otevřeli svým čtyřicetiminutovým setem TEXTURES z Nizozemska, kteří se po šestileté pauze vrátili na pódia značně odpočatí. Kdo přišel až později, mohl litovat, že prošvihli zdařilou lekci matematicky přesného moderního progresivního metalu. Skupina předvedla i pár kousků z čerstvé šesté řadovky „Genotype“ vydané teprve v lednu, zpěvák Daniël de Jongh několikrát roztleskal do rytmu většinu přihlížejících a pochvaloval si skvělou atmosféru. Parádní rozjezd.
Přesně hodinu po TEXTURES pak naběhli na pódium němečtí progresivní metalcoristé UNPROCESSED, kteří se s tím po intru od začátku vůbec nepárali. Jejich čtyřicetiminutový set byl postavený na jejich loňské šesté řadovce „Angels“. Zpěvák a kytarista Manuel Gardner Fernandes už téměř zcela zaplněný klub brzy rozhecoval, takže se rozjel slušný moshpit. Řekl si o circle pit a měl ho mít! Wall of death jak by smet! Sekundoval mu basák David John Levy, který prokázal, že stejně jako Manuel ovládá čistý zpěv i scream s growlem, takže se jejich hlasy v písních skvěle prolínaly a doplňovaly. Hoši se do toho pořádně opřeli a v klubu rázem stoupla teplota i vlhkost ze všech těch rozjařených a zpocených divočáků v moshpitu.
JINJER z nás poté vyždímali poslední zbytky energie a začali stylově. Ukrajinská čtveřice vkráčela na stage při tónech „Prologue“, než nás odstřelili titulní peckou „Duél“ z jejich aktuální fošny, z níž byla v jejich setu většina písní. Projekce na obrazovce za kapelou podtrhovaly hloubku písní, třeba při „Green Serpent“ se na ní plazila zelená zmije. V „Disclosure“ z ní na nás mířily kamery a v „Teacher, Teacher“ jsme zase pozorovali siluety žáků sedících ve třídě, kterým školský systém vysává mozky pomocí kabelů připojených k jejich hlavám, jako by nás kapela varovala před nešvary moderní společnosti. Na vyvýšené plošině předváděl svou bubenickou magii Vlad Ulasevich, za nímž občas přišel basák Eugene Abdukhanov, který se jinak pohyboval v přední části stage s Tatianou a kytaristou Romanem Ibramkhalilovem. Pánové se drželi spíše na krajích, mezi nimi chodila jako laň zpěvačka, která v bílých šatech s růžovým korzetem navrch působila něžně jen při čistě zpívaných pasážích, protože jinak screamovala a growlovala jako šelma. Song „Kafka“ věnovala Tatiana s úsměvem České republice, neb se její oblíbený spisovatel narodil právě v Praze. Když k nám mluvila mezi písničkami, párkrát se jí zadrhl hlas, jako by ho měla namožený, přesto zvládla celý set odzpívat přesvědčivě. Mé srdce zaplesalo, když po sobě zazněly mé tuze oblíbené pecky „I Speak Astronomy“ a „Perennial“. Největší moshpit sice rozpoutala zběsilá „Fast Draw“, ale vystoupení gradovalo hlavně u hitovky „Pisces“, se kterou zpěvačce pomohlo publikum. Po úprku do zákulisí se nenechali dlouho přemlouvat, aby nám přidali pecku „Sit Stay Roll Over“ na dobrou noc. Při srdečném děkování publiku bylo na kapele vidět, že se jim u nás hraje nadmíru dobře, protože jim Češi jejich energii vrací i s úroky.
JINJER v Praze dokázali, že jim to nejvíc sluší v klubu. Na festivalech sice taky zní dobře, ale když předloni předskakovali v O2 universu SEPULTUŘE, bylo tehdy poznat, že ve větším prostoru a s fanoušky čekajícími především na hlavní hvězdu večera to tehdy nebylo ono. Včera v Roxy jim naopak skalní fans leželi u nohou, což se odrazilo na parádní atmosféře. Možná za to částečně mohli i silné supporty, díky čemuž si po cestě domů mohli fanoušci progresivního metalcoru chrochtat blahem.
Autor: Kamil Dočkal
Foto: Jiří Platzer
