Nevím, jak ostatní návštěvníci Masters Of Rock, ale já hodlám stát tento pátek ve čtyři hodiny odpoledne v první řadě pod pódiem. A hlavním důvodem je tento režisérský sestřih interview s frontmanem norských hardrockerů AUDREY HORNE, Toschiem…
S největší pravděpodobností se jedná jen o náhodu, ale v relativně krátkém časovém odstupu se na metalové scéně objevily dva videoklipy, jejichž protagonista je už v důchodovém věku. „Redemption Blues“, v němž řízná dávka hard rocku vlije svému vetchému protagonistovi novou energii do žil, patří vám, a „Rise Above The Sentiment“ s metalem jako šokovou terapií patří SOILWORK... Ten jsem viděl! V Norsku je totiž rozhlasový pořad Pyro, který se věnuje hard rocku, punku a metalu, a na svých webových stránkách zveřejňuje zprávy o hudbě a videoklipy. A právě tam jsem viděl obrázek z toho jejich klipu. Byl tam nějaký starý chlap, a já se na to už jen díval říkal si co to sakra? Docela mě to překvapilo...
Však se každý den taky nestává, aby v metalových videoklipech vystupovali důchodci. Byť je to velmi sympatická myšlenka. Když jsem před několika měsíci letěla s Finnair, uvědomila jsem si, že většině stevardek na palubě je nad čtyřicet, padesát let – udělalo to na mě hrozně dobrý dojem. Mezi Finnair a vašimi videoklipy to vypadá, že ve Skandinávii mátě úžasně pozitivní přístup ke stáří. Neschováváte své starší a pokročilé... ...naopak jsou dva dědové v metalových videoklipech. Osobně jsme klip k „Redemption Blues“ natočili takový, jaký je, na základě rozhovoru s režisérem. Byl to v podstatě jeho nápad. Řekl nám, že jak tu skladbu hrajeme, je to takové trochu tradiční. Trochu old school. A tak přišel s nápadem na příběh o starém dědovi, který když si nasadí sluneční brýle, tak se vrací v čase zpátky do mládí, protože jsou to brýle kouzelné. Řekli jsme mu, že to zní jako dobrý nápad, a pokud se mu to povede, tak jen do toho... A myslím, že se to povedlo. Řekl bych, že od počátečního nápadu k dokončení videa uběhnul jen týden. Ale spousta lidí nám s tím pomáhala. Proč ovšem s podobným nápadem přišli i SOILWORK, to nedokážu říct.
Je to prostě krásná shoda náhod. Ale že s nimi mám taky dělat interview, plánuju, že se jich taky zeptám. „Proč právě dědové?“ Protože dědové jsou zajímaví.
A ve vašem případě pak vzniká nádherný paradox – protagonista alba „Mladá krev“ už dávno není mladý. I když pokud to chápu správně, je vlastně „Youngblood“ poselství zelenáčům, kterým chybí potřebné roky a zkušenosti na to, aby dokázali vzdát patřičnou úctu svým hudebním kořenům... Přesně tak. Už nám není devatenáct... A jediný rozdíl mezi tím, jak jsme „Youngblood“ nahrávali my, a jak se desky točily v sedmdesátých letech, je to, že jsme nenahrávali na pásky. Použili jsme ProTools. Ale samotné nahrávání bylo živě, s minimem korektur. Jsou tam kiksy, které jsme se rozhodli nechat být, protože to nejsou ani tak chyby jako prostě jen drobné odchylky. Ústředním tématem téhle desky – byť to nemusí být hned zřejmé – je v podstatě to, že je dneska všechno dokonalé. Hudba je dokonalá. Bezchybná. Spousta kapel hraje na deskách tak, jak to lidsky snad ani není možné. Musíš u toho kopírovat, stříhat, dělat smyčky, skládat vrstvy na sebe – jinak takhle dokonalých výsledků nemůžeš dosáhnout. To samé i s těmi letuškami, o kterých si mluvila, Všechny mají být mladé a hezké. Kamkoliv se podíváš, všechno by mělo být dokonalé. Zároveň se ale objevil trend kapel jako GRAVEYARD, WITCHCRAFT nebo GHOST... A teď se nás všichni ptají: „natočili jste oldschoolové album, protože je to teď tak v módě?“ Ne, jasně, že ne. Ale pravděpodobně bych nevyloučil to, že nás to ovlivnilo. Myslím si, že je to teď takový hit, protože lidé nejsou dokonalí. Tím pádem se dokážou i vcítit do toho, co je podobně nedokonalé. V dnešním světě moderní technologie je tak jednoduché odstranit veškeré nedostatky. Nafotíš něco na mobil, přidáš pár filtrů a výsledek vypadá, jako kdyby to fotil profesionál. A takhle to můžeš udělat dneska se vším. My to s radostí přijímáme a používáme, protože nám to ulehčuje život.
Počkat. Jako hudebníci si život naopak mimořádně komplikujete ve chvíli, kdy se snažíte podobně upravenou hudbu zreprodukovat živě, ne? Já vím.
To je ale docela ironická situace... To teda je. Mám rád technologii. Když mi může ulehčit život, tak ji taky budu i používat. Zároveň je to ovšem i trochu prokletí. Všechno je dostupné. Pro nic už se nemusíš namáhat. Nepotřebuješ už být v ničem skutečně dobrý. Teda pokud si chceš vybudovat úspěšnou kariéru, tak ano, ale každý se může stát jednoduše slavným. Všechno se dá v něco přetvořit... Takže tohle album je o tom, jak chceme dělat hudbu. Bez make upu a cheatů. Chtěli jsme natočit desku, která by byla upřímná a jednoduchá. Natočená z radosti z hraní. Rozdíl mezi studiovou a živou verzí „Youngblood je tím pádem nulový. Protože jsme ji už živě i nahrávali.
A zvažovali jste už, že byste někdy nahráli album čistě jen analogově? Když si totiž člověk poslechne třeba analogově natočené desky GRAVEYARD, mají nádherný organický zvuk. „Youngblood“ oproti tomu zní pořád hrozně ostře a čistě. Uvažovali jsme o tom, a příští album tak třeba i opravdu natočíme. Chtěli jsme to udělat vlastně už tentokrát, ale pak je problém s tím, kde natáčet. Studií, kde můžeš nahrávat analogově, je málo. S producentem, se kterým jsme chtěli pracovat a ve studiu, kde jsme chtěli natáčet, to prostě nešlo. Tak jsme se rozhodli, že budeme točit digitálně, ovšem do natočeného materiálu už nebudeme dál zasahovat. Analog tě nutí točit tady a teď. Což znamená, že coby profesionální hudebník musíš být ve své nejlepší formě. Což je výzva – a zároveň pro hudebníky i něco lákavého. Když si pouštíš výslednou stopu a víš, že tohle jsi ve skutečnosti opravdu zahrála – nikdo už to nijak dál neupravoval... Něco na tom je. Co jsme ještě udělali jinak než obvykle bylo to, že jsme všechno měli napsané už ve zkušebně. Všechno jsme upravovali a předělávali už tam. A hráli všechno pořád dokola. I když už jsme jednotlivým písním našli jejich finální podobu, hráli jsme je dál. A když jsme pak nastoupili do studia, znali jsme je už skoro do posledního detailu. Napochodovali jsme tam, a- (luskne prsty) hráli. Od začátku nahrávání po mastering to zabralo tak asi dva a půl týdne. To jsme si pak řekli, že se za žádnou cenu nevracíme k našemu původnímu způsobu natáčení. Tohle byla mnohem větší sranda – a navíc nás to posílilo i coby kapelu, protože dřív jsme třeba měli bubeníka, který byl opravdu jen bubeník, Nikdy se nezapojoval do psaní nebo produkce. Tentokrát jsme se ale na celém nahrávání podíleli všichni rovným dílem. Tohle je naše děcko, a my jsme všichni jeho rodiče – žádní nevlastní tátové. Posílilo nás to. A řekl bych, že je to na té desce slyšet. A na koncertech taky. Jsme mnohem uvolněnější. Ne že bychom kdy byli nějak nervózní nebo napjatí, ale i tak je tam nějaká změna. Způsob, jakým spolu vycházíme, jak komunikujeme, jak...
Dynamika? Dynamika. Je teď mnohem... zábavnější. Stejně jako je naše hudba nově mnohem pozitivnější.
To je pravda. „Youngblood“ je velmi optimistické album... Je. Ale mně se to tak líbí.
Inspiraci pro „Youngblood“ jste prý čerpali z tvorby kapel jako KISS nebo MOTLEY CRUE. Nakolik se ale ta inspirace projevila ve vokálech? Přísahala bych, že na „Youngblood“ zpíváš v mnohem vyšším rejstříku, než jaký si obyčejně s tebou a AUDREY HORNE spojuju. Sedmdesátá a osmdesátá léta ale byla érou barytonů a falzetu... Tak vysoko bych to zase neutáhnul. Na to mám příliš hluboký hlas. Výš ale opravdu zpívám. A to kvůli tomu, jak tohle album vznikalo. Když jsou všichni ve studiu a zapojí si repráky, začneš všechno automaticky zpívat o trochu výš, a to jen aby se už vlastně slyšela. Kdybych seděl u Ice Dalea (kytarista kapely a zároveň člen ENSLAVED, pozn. aut.) v obýváku s mikrofonem v ruce, můžu si vokály klidně i odšeptat, protože to bude na výsledném záznamu pořád dost slyšet. Všechno by bylo založené spíš na atmosféře. Základem „Youngblood“ je ale spíš energie. A taky melodie. V minulosti jsem vlastně místo zpěvu skoro deklamoval.
Přiznám se, mojí naprosto nejoblíbenější skladbou AUDREY HORNE je a – asi vždycky i bude – „Jaws“. A to jak kvůli melodii a atmosféře, tak textu. Na „Youngblood“ jsem si tím pádem musela docela zvykat, protože na něm hrajete i zníte úplně jinak... Jediné, co spojuje všechny naše desky, jsou teď pravděpodobně právě texty. Protože i když je „Youngblood“ mnohem pozitivnější album, má pořád spíš temnější texty. Nevím, zdají se mi prostě zajímavější. Zpívat o tom, jak je všechno úžasné a jak jsem šťastný, není taková zábava. Je to příliš snadné. Až moc jednoduše se s tím ztotožňuje...
Ale to samé platí snad i o negativních textech, ne? Neřekl bych. Jistě, že se s tím dá ztotožnit, ale je to složitější. Když jsi v životě spokojená, práce tě baví, kapele se daří, s přítelem/přítelkyní se máte rádi, tak nic nemusíš dělat. Jen se tím tak necháš nést. Ale když se nedaří, doba je zlá a temná, tak se sebou musíš něco udělat. Musíš převzít iniciativu a říct, že takhle to dál nejde. A to dá práci. A proto je to pro mě i zajímavější. Nejsem vypravěč. Johny Cash, Bob Dylan – to byli skvělí vypravěči. Já ale příběhy vyprávět neumím. Taky měli i určitou politickou vizi, a tu taky nemám. Teda vlastně mám, ale nevkládám ji do textů. Nemyslím si, že bych to dokázal. Co tím pádem se svými texty dělám, je to, že v nich kreslím obrázky. Nevyprávím ani nekážu. Jen kreslím. Pak ke mě po koncertě přicházejí lidi a říkají: „poslyš, já si myslím, že ses s touhle písní pokoušel říct to a to“. A pro mě jsou to naprostá překvapení. Ale často to pak zpětně začne dávat smysl. Není pro mě ani tak důležité, jestli z těch textů někdo něco vyčte. Pokud v nich lidi najdou nějaký smysl, je to dobře, ale pro mě je důležitější, že vytvořím obraz, který k té hudbě sedne. Aby nebyla melodie tady a slova tam. Vždycky se odpichuju od hudby. A když jsem třeba poslouchal „This Ends Here“, tak jsem u toho viděl piráty... Bylo na té melodii něco takového„arrrrr-“ (začne zpívat typický pirátský nápěv, pozn. aut.). Takže jsem text založil na slovech k písni amerického námořnictva „Anchors Aweigh“. Udělal z toho: „tak řekněte jim, že tady to končí/řekněte, že překračujem Rubikon“ (bouchá pro důraz do stolu, pozn. aut.). Znáš příběh o Rubikonu, že? Je to bod, z nějž není návratu. A celá píseň má takovou agresivní, válečnou atmosféru. Zároveň to má ale i svůj pozitivní náboj. Tak, jak tu píseň vnímám já, je o jednotě. O tom, co to znamená být v kapele. Je to skoro taková naše bitevní píseň. Protože ve skupině se můžeš dohadovat a prát a být na sebe jak kočky a psi, jak na nás ale ukáže prstem někdo cizí a řekne, že nejsme nic moc, tak jdou všechny neshody stranou a je to jeden za všechny a všichni za jednoho. A to se mi na tom líbí. Na hraní v kapele mám rád právě tuhle jednotu. Je to jak rodina. Trávíte spolu tolik času, děláte kompromisy, bojujete za svůj názor a vůbec...
Vy se vidíte jako banda pirátů? Ne jako tamti piráti. Nemáme šavle... i když by to bylo vlastně pěkné.
Tak bez papoušků a dřevěných noh. Ale proč zrovna piráti? Já ti nevím. Ta melodie je taková tamtadatamtadatamtadadá.
Kapela jako tlupa mořských vlků, co teď na svém novém albu mluví do duše mladé krvi... K tomu můžeš vlastně přistupovat ze dvou úhlů. Ten první souvisí s tím, o čem už jsem mluvil. Všechno je dneska dokonalé. Když se podíváš na ty staré desky, jsou mnohem lidštější a upřímnější. Neříkám, že dnešní kapely upřímné nejsou, ale ten lidský element, který v hudbě býval kdysi...
Není nad staré nahrávky LED ZEPPELIN. Takhle už se dneska nehraje... Přesně. Ale zároveň je v tomhle úhlu pohledu i kus romantiky. Sleduješ živé koncerty a rozhovory v televizi a říkáš si: „jo, tenkrát to bylo tak a a tak...“
Staré zlaté časy?
Jo... Náš basák (Espen Lien, pozn. aut.) mi jednou říkal: „ty vole, já bych si tak přál hrát v kapele v šedesátých letech...“ A já mu na to povídám: „a kdybys tehdy ve skupině hrál, určitě by sis říkal: ‚ty vole, já bych si tak přál hrát v kapele v padesátých letech...‘“
Vidělas někdy ten film Woodyho Allena o spisovateli, co se chce vrátit v čase do Paříže na počátku dvacátého století ( „Půlnoc v Paříži“, pozn. aut.)? Úžasný snímek. A hrdina při cestě časem zjistí, že lidi žijící na počátku dvacátého století by se sami chtěli vrátit v čase hlouběji, a ti z té hluboké minulosti ještě hloub...
Vždycky se na minulost díváme s nasazenými růžovými brýlemi. V hudbě i mimo ni, „předtím bylo všechno lepší!“ Až na to, že nebylo. My prostě na přítomnosti vnímáme jen všechno to špatné, protože s tím musíme žít. S tím, co bylo špatného kdysi, žít nemusíme.
A my prostě takhle nostalgicky vzpomínáme na hudbu sedmdesátých a šedesátých let... Jo...
